Martin Zet: Umění mezi Brnem a Libušínem

Z českého městečka Libušín už pátým rokem dojíždí do Brna umělec Martin Zet. Jeho tvorba je charakteristická prolínáním různých oborů. Zabývá se sochařstvím, kresbou, videem, textem, fotografií, performancí, akcemi v prostoru i architekturou. Spolupráce, součinnost i odstředivost jsou pro něj důležité kvality při organizování akcí i při participování na řešení složitějších situací. V roce 1998 založil v Libušíně Centrum pro současné umění (to je ale od roku 2008 v časově neomezené stávce).

Umělec pochází z rodiny sochaře a tanečnice a choreografky lidových tanců. Vliv rodičů se v něm prolíná. Od nehybných objektů přechází do úvah nad prostorem a trváním gest i věcí v čase. Zajímají ho přesahy v umění i ve společnosti a architektuře. Tou se aktiv>ně zabývá. V architektonickém prostoru má i několik sochařských realizací.

Studium

Jeho hledání vlastní cesty nebylo zcela jednoznačné. Zpočátku se chtěl z rodinného předurčení vymanit, nakonec se ale k sochařství vrátil (sochy dělal odmalička). A byl jím pohlcen. Studoval na Akademii výtvarných umění v ateliéru Jiřího Bradáčka a diplomoval u Jana Hány.

Diplomová práce

Zajímavá zkušenost pro něj byla diplomka, na které spolupracoval s architektem Perem Lechnerem. Řešili památník do Lidic. Pro Martina Zet bylo velmi překvapivé, jak si ho podmanil úkol, který se při jeho zadávání zoufale snažil odmítnout. Tehdy byly diplomové práce v ateliéru monumentální tvorby zpracovávány společně studenty architektury a sochařství. Vytváření prostoru v konfrontaci názorů a přístupů Martina Zet zajímá a láká stále. Ať už se jedná o rovinu hmotnou, kdy vzniká fyzická stavba, socha, nebo sociální a aktivistickou.

Hořice

První zkušenosti s výukou získal Martin Zet na Střední průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích. Zde působil jako pedagog dva roky na plný a dva na částečný úvazek. Roli učitele na střední škole pak v roce 1990 opustil a zkoušel štěstí opět "na volné noze".

Na volné noze

A život "na volné noze" byl vzrušující. Užíval si svobodnou tvorbu soch, instalací, objektů i hru s prostorem a architekturou. Cestoval po světě, poznával místa, lidi, pořádal sympózia, výstavy: „Když se dařilo, bylo hodně dobře, když se nedařilo, tak bylo ouvej…“

Dvě z jeho realizací můžeme vidět na stanicích metra Skalka a Stodůlky v Praze. Před třemi lety byla dokončena jeho největší realizace v Horažďovicích. Jde o sochařsko-architektonickou strukturu v pásmu bývalého městského opevnění. Na místě, kde dříve stála stodola – z větší části na fragmentech obvodových zdí, vyrostla z běžných stavebních materiálů socha-architektura obarvená tuší, která se, spolu s nevědomostí stavebního úřadu o této aktivitě, propisuje do jejího názvu: "Černá stavba". Pootevřený, nezastřešený prostor na pozůstatku / fragmentu / vzpomínce z minulosti.

Spolupráce

Rád spolupracuje s různými umělci a zasahuje do jiných oborů. Jeho kolegou a přítelem, se kterým toho spolu už hodně napáchali, je litevský umělec Redas Diržys. Jejich první setkání se paradoxně uskutečnilo v Americe, na sympoziu ART/OMI v roce 1998. Jak Martin Zet sám říká: "Je docela úsměvné, že dva východoevropští umělci museli absolvovat dlouhou cestu do Ameriky, na to, aby se potkali." Důležité konfrontace a zkušenosti litevského přítele, a dalších, posouvají dál meze tvorby Martina Zet, který se stále pouští do nových věcí, a stále s nadšením. Má rád tradiční technologie i experimenty. Z českých architektů v současné době intenzivně spolupracuje s Martinem Kožnarem.

ŽIVOTOPIS

akad. soch. Martin Zet

1959 narozen1979-1985 Akademie výtvarných umění, Praha (sochařství) - ateliér Jiřího Bradáčka a ateliér Jana Hány 1986-1990 Střední průmyslová škola kamenická a sochařská v Hořicích, výuka 2010 - doposud FaVU VUT v Brně, vedoucí Ateliéru video

Výběr samostatných výstav

1992 Prázdné srdce, Galerie mladých u Řečických, Praha 1995 Kresby oceánem, Coney Island, New York (kresby bez zásahu autora na březích oceánů) 1997 Hrdinové mého dětství, Galerie Dar, Moskva 2006 Osud národa – sochař Otakar Švec, Galerie Artwall, Praha (fotografie na počest Otakara Švece) 2008 Égalité, Pio Monti Arte Contemporanea, Řím 2009 Necessity, Station Museum for Contemporary Art, Houston 2013 Podpalubí, Galerie Na shledanou (tématem výstavy je bezdomovectví na hřbitově), Volyně 2014 Svátek práce, Galerie města Plzně

Architektura

1989 kašna, žula, nerezová ocel, 3 x 3x 1,2m, stanice metra Skalka, Praha 1994 Očistné cvičení, mramorový monolit, 5,5m, stanice metra Stodůlky, Praha (znovu osazeno 2010) 2000 mobiliář (menza, ambon a sedílie) presbitéria kostela Nanebevzetí Panny Marie v Kladně, opuka 2011 pamětní deska Andriji Mohorovičiče, bronz, Klementinum, Praha 2012 Černá stavba, stavební materiály a tuš, 19 x 6 x 4 m, Horažďovice 2014 Strom - zeď, dřevo, kov, beton, 3 x 1,8 x 0,7m, Babice

Zastoupení ve sbírkách Národní galerie, Praha Rabasova galerie, Rakovník Agnes Gund collection, USA Muzeum a galerie, Uherské Hradiště ART/OMI, USA Pondside Press, USA Galerie Klatovy/Klenová Várossi Galéria, Nyiregyhaza, Maďarsko Arsenal Gallery collection,Bialystok, Polsko Soukromé sbírky

Organizace sympozií

1991,1992,1993 – Mezinárodní sympózium "Sýpka" Křešice

15 OTÁZEK PRO MARTINA ZET

1. Jak se cítíte v roli umělce? Zkusil byste rád, třeba v příštím životě, jinou profesi?

Jsou určitě oblasti, do kterých bych rád proniknul. Třeba hudba, nebo architektura. Záleží, jak by to v tom mém životě bylo provázáno. Já vlastně to, co dělám, nevnímám jako profesi. Mám zkrátka těch věcí, co dělám, plnou hlavu. Kdybych měl plnou hlavu něčeho jiného, tak dělám něco jiného.

2. Čím jste chtěl být, když jste byl malý?

Popelářem.

3. Jak se díváte s dnešním odstupem na vaše první práce?

Pamatuji si, že jsem je dělal se stejným nasazením jako teď. Jsou mojí součástí, a proto s některými pracuji dodnes. Věci, které jsem dělal jako dítě, se třeba staly hlavním tématem výstavy Hrdinové mého dětství (1994, Divadlo pod Palmovkou).

4. Kolik hodin denně trávíte uměleckou tvorbou? Pracujete o víkendech?

Vlastně non-stop. Mám v hlavě paralelně rozjeté nějaké věci, a ty se tam rendrují rozdílnou rychlostí.

5. Dovedete někdy vypnout?

To je těžké. Nenašel jsem zatím žádnou vyhovující techniku, jak to přerušit. Občas z toho šílím. To když se mi ty věci překrývají. Kdybych to tak uměl regulovat - dovedl přerušit soustředění a pak se čerstvý k práci znova vrátit…

6. Bez jakého vybavení byste si nedovedl představit svou práci?

Spíše než nějaké vybavení jsou pro mou práci důležití lidé. Mám svůj okruh lidí, se kterými se cítím být v myšlenkovém společenství.

7. Máte rád samotu?

Mám, ale jsem i rád součástí společnosti.

8. Jaké umělecké dílo nejvíce obdivujete?

Když jsem byl před čtyřmi lety v Benátkách, viděl jsem tam poprvé sochu, kterou jsem znal z reprodukcí. Donatellův Jan Křtitel v kostele Santa Maria Gloriosa dei Frari. Malá dřevěná soška s ulomeným ukazovákem. A tak daleko, že skoro není vidět.

9. Jaký je Váš oblíbený umělec?

Redas Diržys, který o sobě tvrdí, že už není umělec.

10. Váš největší úspěch?

Nevím. Mám strašnou radost, když některé moje dítě dostuduje, nebo se mu něco povede. Úspěchy vnímám přes své blízké, mezi něž samozřejmě patří i mí studenti.

11. Co Vás vždy povzbudí, když máte splín?

Les.

12. Co chybí českým umělcům, aby konkurovali těm světovým?

Když bych chtěl konkurovat umělcům v Německu, tak bych se tam měl asi odstěhovat, tvořit a pracovat tam. I když je ten současný svět globální, tak umělci jsou dnes o to víc provázáni se svým prostředím, se svou konkrétní komunitou a realitou. Představa, že zrovna já vytvořím něco v Brně, nebo v Libušíně, a pak to zazvoní jako zvon třeba v New Delhi, je trochu naivní. Kdybych se chtěl stát úspěšným umělcem v New Yorku, tak tam musím žít. Jiná situace je na území internetu, ale vlastně i o tom by se dalo říci, že se tam člověk musí odstěhovat, stát se součástí konkrétní komunity, aby v ní jeho práce mohla dýchat. To ale mluvím o pohybu vědomí, ne o trhu s uměním. Tam platí pravidla, která neznám.

13. Máte nějaký nesplněný sen na poli umění?

Jedna moje část touží opět po tom, v čem jsem vyrůstal - ke spolupráci s architektem. I když tam pro sebe vidím ještě spoustu slepých uliček. Nevím třeba, jakého bych chtěl mít ideálního investora. Nechci dělat pro kohokoliv, do jakékoliv situace, ani za peníze pocházející z čehokoliv. Proto poslední dobou dělám jen pro kamarády.

14. Jak by podle Vás vypadala ideální spolupráce na realizaci?

Ten ideál, o který jsme usilovali už na vysoké škole, a který se mi dvakrát podařilo zažít s paní architektkou Alenou Martínkovou (stanice metra Skalka 1988-1989 a stanice metra Stodůlky 2008-2010), a jednou s Petrem Kolářem z Horažďovic (Černá stavba, 2008-2011), byl takový, že se věci vytvářejí v součinnosti. Že je to kontinuální práce s prostorem. Není to tak, že se vytvoří architektura, a pak řekne: "Sem by se třeba mohlo něco plácnout". Nebo tak, že se vytvoří socha, a pak se hledá, kam by se postavila. Konstelace se vytváří a vzájemně domýšlí už od počáteční fáze plánování. Cíl všech zúčastněných je společný, a společné je i soustředění. Pak může vzniknout záležitost, která prostor, jehož je součástí, obohatí, je schopna jej jakoby doslovit. Nemusí se jednat o spolupráci jen dvou profesí, ale mnohem širšího spektra - architekt, sochař, zahradník, fyzik, technolog, teolog, zedník, filozof, básník, zámečník, hudebník, apod. Vše, co se do věci-situace v průběhu jejího vývoje nakumuluje, by měla vyzařovat.

15. Kdyby vám měla zlatá rybka splnit tři přání, jaká by to byla?

1) abych mohl být s těmi lidmi, co doposud. 2) aby všechny bytosti, nebo alespoň mé děti, byly šťastné, 3) i moje manželka.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.