Martin Kloda: Polemika nad pražskou přednáškou Anne Lacaton

Práci ateliéru Lacaton – Vassal sleduji už dobrou desítku let. Vyhraněný přístup k projektování domů se záplavou „neprogramového prostoru navíc“ je osvěžujícím, i když ne zas tak ojedinělým nadechnutím v přežívajícím narativu funkčně programovaných staveb velmi pozdní moderny. Svoboda pobývání „na rozhraní“ intimní sféry domu s veřejným prostranstvím (případně zahradou či poloveřejným „prázdným“ prostorem jiné stavby...) není žádný nový objev a svým způsobem se mu věnuje celá řada současných architektonických ateliérů^[1]. Zajímalo mě tedy, co nového zazní v rozhovoru hvězdné architektky se švýcarským teoretikem architektury. V sále kina Aero, nabitém především mladými architekty a studenty, jsem začal spíš přemýšlet o tom, co v debatě nezaznělo – všechny ty představené a obdivované stavby jsou do našeho prostředí nepřenositelné. Lacaton – Vassal si v Česku bohužel nyní nezaprojektují. Z více důvodů.

Prvním z nich je naše zeměpisná poloha. O několik stupňů nižší severní šířka a přímořské podnebí dělají své. Trefně to vyjádřili Dánové při exkurzi v jinak rozhodně skvělé Koncertní budově Dánského rozhlasu jiného slavného francouzského architekta Jeana Nouvela: „Milujeme světlo. A on nám to celé takhle zatemnil...“^[2]

Druhým a neméně závažným důvodem je úroveň bohatství a kulturní tradice. Ne, že bychom byli chudá a barbarská země, to ne, v historii jsme se s Francií i několikrát srovnávali, ale výšky provází pády – a z toho posledního padesátiletého období devastující totality jsme se ještě pořád nevyhrabali. Třetím důvodem, který velmi těsně souvisí s tím druhým, je naše institucionální nastavení veřejné správy, stavebního práva a veškeré související regulativní legislativy a závazných norem. V době, kdy celá Evropa včetně tradičně etatistické Francie svěřila plánování území a povolování staveb samosprávám, razí naše Ministerstvo pro místní rozvoj úplně opačnou cestu. Návrh nového stavebního zákona tlačí k plné etatizaci rozhodování^[3], s vyloučením samospráv. V době, kdy v evropských metropolích rostou více než dvacetipatrové celodřevěné věžáky^[4], je v Česku možné postavit maximálně třípodlažní dřevěný dům a výškovou regulaci Prahy by si Ministerstvo kultury představovalo někde mezi dvěmi a šesti patry. Panelák z Bordeaux by u nás (mimo Prahu^[5]) nevyhověl závaznému požadavku proslunění bytu a patrně ani (všude) požadavkům na denní osvětlení^[6]. Nemluvě o „podstatném nárůstu hrubých podlažních ploch ve stabilizovaném území“, kvalifikovatelném jako významná stavební činnost, a tedy nepřípustném. Radikální navýšení požadavků na „dopravu v klidu“ raději ani nepřipomínat.

Podstatný důvod, který sám o sobě „přenosu“ principů ateliéru Lacaton – Vassal do našeho prostředí nebrání, je celková úroveň kvality vystavěného prostředí v naší zemi. Tradičně kvalitní architektura francouzských a švýcarských měst snese onen zvláštní šarm „nedbalé elegance“, který je v našem prostředí skoro nemožné napodobit. Některé kusy Brna nebo Prahy se mu po třiatřiceti letech svobody začínají maličko blížit. Když se procházíte městy na západ a jih od našich hranic, je to téměř všude standard. Někde víc „ordnung“, jinde – jako právě ve Francii – nenapodobitelné kouzlo útulného nepořádku. Do tohoto prostředí navrhují Lacaton – Vassal. A nenechte se mýlit: Pečlivě si při tom vybírají.

To je asi jediná výhrada k zamyšlení nad úspěšnými principy ateliéru: Na dřeň očesaný industriální „styl“ si může dovolit kontrastovat s kvalitním prostředím svého okolí. Může na něm parazitovat někdy až okázalou absencí materiálové a řemeslné noblesy, programovou rezignací na reprezentativní roli architektury ve smyslu Vitruviova nároku na „Venustas“, aniž by mu tím nějak zvlášť ublížil. V individualistickém pohledu „zevnitř ven“ a spektakulárním využívání svého okolí zůstávají vlastně projekty značky Lacaton – Vassal pevně zakořeněny v evropské moderně minulého století.

Druhá výtka reaguje především na text „Nikdy nebourej! Reflexe přednášky průkopnice udržitelné architektury Anne Lacaton“^[7]. Specifický přístup k projektování nelze zaměňovat za univerzálně platnou doktrínu. Nejen že není plně přenositelný mimo své prostředí, ale především jde o princip práce a výběru projektů jednoho ateliéru, nikoli návod na vytváření světa. Koneckonců, zjednodušit charakteristiku osobností a práce dua Anne Lacaton a Jean-Phillipe Vassal slovy „světoznámá architektka je propagátorkou udržitelné architektury a hlasitou odpůrkyní demolování staveb“^[8] je vlastně neuctivé a dehonestující. V článku takto jednoznačně proklamovaný posun významu od svobody užívání prostoru k absolutnímu odmítání „bourání“ jsem během večerní debaty nevnímal. Přestože se některé teze pohybovaly na hraně doktríny, nikdy nepřekročily hranice koncepčního uvažování ateliéru a inspirativní výzvy k přemýšlení, směřované k bedlivě naslouchajícímu publiku.

A to je asi poslední podstatný rozdíl mezi Francií a Českem. Od publika se očekává otevřená mysl, nikoli následování. Právě proto bylo večerní setkání s Anne Lacaton a Philipem Ursprungem inspirativní, nikoli doktrinářské, jak by se snad po přečtení textu Matěje Čunáta mohlo zdát.