Luděk Rathouský: Malířství nejsou jen obrazy

Nemusí to znamenat vždy přenesení na plátno. Realizace námětu/myšlenky/pocitu/poznání probíhá formou videa, tance, hudby a dalších odvětví umělecké tvorby. Umělec je zde bytostně spjat s touhou tvořit. Tento názor malíř Rathouský realizuje a žije. Snaží se jej také předávat dál při výuce studentů v Ateliéru malby 2 spolu se stejně smýšlejícím kolegou Jiřím Frantou.

Základní škola Luďku Rathouskému doslova nesedla. Způsob, kterým fungovala a předávala vědomosti, vnímá jako snad nejtěžší podobou vzdělávání, kterou si prošel. Proto se už na střední škole distancoval - dal se na strojařinu. Od vysoké školy se jeho život ubíral nezadržitelně směrem k umění. Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze mu poskytla dostatečné zázemí pro skutečný rozvoj jeho osobnosti umělce. Využil také možnosti vycestovat do zahraničí v rámci studijní stáže. Navštívil belgické Antverpy, kde si zažil prostředí Akademie výtvarných umění Koninklijke.

Po vysoké škole se dostal k práci u filmu. Dělal zde patinéra. Bylo to poměrně lukrativní místo, ale jeho stále více lákala role svobodného umělce. Rozhodl se zkusit si roli asistenta u Jiřího Davida v ateliéru Intermediální konfrontace na VŠUP v Praze. Tak se dostal Luděk do kontaktu s galerií a jejím chodem. Seznámil se zde se zákulisím výstav a kurátorskou činností. Zjistil, co obnáší instalace expozice a co jí předchází. Namyšlení celé věci, libreto a rozmístění instalací v prostoru. Zde pracoval tři roky a rozvíjel se. Začal pak vést na pražské škole malbu. Tento obor zde vedl a aktualizoval do kontextu současné doby Marek Meduna. Snahy o udržení kroku s dobou vedly k rozšíření tohoto oboru o přednášky. Studenti zde měli už od prvního ročníku těžkou roli řečníků. Museli před publikem mluvit o své práci a tím ji verbalizovat a představit. Tato zkušenost se Luďkovi velmi hodila při jeho vlastním vedení ateliéru malby na brněnské fakultě výtvarných umění.

Rafani

V roce 2000 vzniklo umělecké seskupení s jasným manifestem:

„To, že náš požadavek je formulován mimo hranice běžné politické diskuze, neznamená, že přestává být požadavkem. Angažovanost umění nechápeme jako přímé tvarování skutečnosti, ale jako boj o symbolické, ke kterému se společnost vztahuje, jako pokus o přetváření jejího zrcadlového obrazu.“

Skupina se podepsala do dějin umění svou první ustavující výstavou v Galerii Akademie výtvarných umění (GAVU) s jednoduchým názvem 'Rafani'. Hlavním dílem výstavy tehdy byla velká nástěnná malba zobrazující čtyři členy této umělecké skupiny v nadživotní velikosti v charakteristickém oblečení - růžové košile s vykasanými rukávy, černé kalhoty a černé kravaty. Na protější stěně byl nápis 'Naše spojení je vyšší formou individuality.'

Pro tuto uměleckou skupinu je charakteristická sebereflexe, demokracie a konceptuální náměty, reagující na současná politická a sociální témata. Celkově se jedná o souvislé úsilí o dosažení 'vyšší kvality lidství'. Konkrétní témata, kterými se Rafani zabývají, jsou například Sudety bez historie, vztah Čechů a Němců, nové asijské osídlení, problematika národa a kultury, její extrémní mutace, sledování středu a okraje, proměny demokracie a podoby moci, zaměřování pravice a levice, nástroje ideologie a odmítnutí jazyka, skupinovost a kolektivní mytologie, ideály a formy společenství, dědictví osvícenské revoluce.

V roce 2006 upustili od psaného textu pro jeho přílišnou konkrétnost a ideologickou náplň. Začernili tehdy retrospektivně všechny své vlastní vytvořené texty. Začali se zabývat obrazovou metaforou, experimentováním s videem a filmovou řečí. Z jejích dílny vzešla řada neohlášených performancí. To v roce 2011 vyústilo v první dokumentární celovečerní film o 31 koncích a 31 začátcích.

Výstava O Rovnosti

Výstava připravená skupinou Rafani pro BWA ve Wrocławi se orientovala na témata rovnosti a svobod mezi lidmi a národnostmi. Zobrazovala v jedné rovině obecné principy a metody politického chování a mocenského boje a v další prezentovala polské veřejnosti specifickou tvorbu skupiny.

Expozice představovala reflexi nad historií rovnosti a nerovnosti lidí mezi sebou. Už od starověku a středověku byla přirozená právě hierarchie a nerovnost. Až v dnešních dnech - v moderní společnosti - je zakotveno, že všichni lidé mají stejnou morální hodnotu.

Portréty krví

Tam se spojuje několik zájmů - zájem o námořnictví, zájem o portrét jako komoditu. Portrét je velmi tradiční záležitost. Stojí zde i otázka, proč by měl v dnešní době být člověk portrétován jinak, než fotograficky? Co je v malbě tím přínosem oproti jiným technikám zobrazování? Souvislost hledejme v roce 2000, kdy byl prolomen genetický kód. Vědci najednou dovedli přečíst informaci DNA. Luděk Rathouský se tímto tématem začal zabývat s uvědoměním, že krev je vlastně nositelem DNA.

Inspirace však přišla z více směrů a to z námořního muzea v Anglii. Zde Luděk viděl starou košili od admirála Nelsona se zaschlými skvrnami od krve, které už přežily 300 let. Když se to vezme prakticky, jedná se o docela stálé barvivo, kde je hlavní složkou železo. To sice po čase degraduje, ale velmi pomalu. Na plátně zůstává i po zaschnutí. Rozsah všech informací v genetickém kódu je stále přítomen, když se malba povede dobře a sterilně.

Je to nový přístup k tradičnímu tématu v malbě - k portrétu. Luděk Rathouský vnímá portrét, jako komoditativní umění. Obraz je skutečně prostředkem směny a je vytvářen z vůle zákazníka, ne z pohnutek umělce. Jistěže i on do portrétu vkládá svou intenci. Často lidem pomáhá nalézt tu správnou pózu pro zachycení. Pracuje zde s motivem jakéhosi ohlédnutí, kdy se portrétovaný dívá na malíře přes své rameno. Ohlédnutí má v tomto kontextu i symbolický rozměr.

Myšlenka malby krví koresponduje i s prapůvodním účelem portrétu, kdy měl v této podobě člověk přežít svou vlastní fyzickou smrt. Je zde souvislost s pohřebními portréty z Egypta.

Ateliér na FaVU v Brně

Spolu se svým kolegou Jiřím Frantou vede Luděk Rathouský Ateliér malířství 2 na FaVU v Brně. Studenti v tomto ateliéru bývají často zaskočeni způsobem, kterým zde probíhá výuka. Oba kolegové mají velmi podobný náhled na umění a vedou výuku ve specifickém duchu sebepoznání a sebepochopení. Studenti jsou v tomto ateliéru vhozeni do volného prostoru bez pomocných berliček a přinuceni postavit se sami za sebe - za svou substanci a vlastní názor.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.