Litomyšl

Mnoho územních plánů nebo urbanistických studií skutečně představovalo nástroj na jedné straně k urbanistickému rozvratu tradičně utvářených sídel a na straně druhé k výstavbě šablonovitých panelových sídlišť, u kterých bylo vlastně ještě štěstí, když vyrůstala na okraji města a ne na místě například „morálně dožilé“ čtvrti domů z 19. století. Bylo to ale samozřejmě zmatení pojmů. Naše sídla i celá krajina nepotřebovala méně urbanismu, ale více urbanismu. Přesněji, skutečný urbanismus, tedy tvůrčí vytváření prostředí. Jedno z témat tohoto čísla se týká proslulého východočeského města Litomyšl, které přímo vybízí k zamyšlení z urbanistického úhlu pohledu. Je to jedno z našich nejkrásnějších měst vůbec. Podél Loučné se táhne dlouhé, v podstatě ulicové náměstí, obestavěné měšťanskými domy s převážně barokními fasádami a štíty. Jeho šířka se proměňuje a zúžené místo uprostřed důmyslně ovládá vysoká věž radnice. Návštěvník prochází náměstím z jednoho konce na druhý a jeho vnímání se stále proměňuje a on je pořád překvapován novými pohledy a vztahy. Nad touto podnoží se tyčí věže kostelů a krajkovím štítů věnčená hmota renesančního zámku. Také litomyšlské panorama náleží k velmi působivým. Je ovšem škoda, že je běžný návštěvník dnes prakticky nemá odkud vnímat: je to totiž možné jen z vyšších pater nebo střech domů na protějším svahu. Přelom 19. a 20. století doplnil strukturu města o zelený parkový pás podél Loučné, do něhož byla situována monumentální novostavba Smetanova domu, obracející se svým průčelím k městu a k novostavbě gymnázia. Díky prohlášení historického jádra městskou památkovou rezervací již v roce 1950 se podařilo jedinečné prostředí Litomyšle ochránit před zásahy „socialistického urbanismu“.

K jediné výraznější změně zde došlo až v 90. letech 20. století, kdy dva domy nahradila novostavba, která se svým postmoderním průčelím zcela samozřejmě a invenčně začlenila do kulisové fronty fasád. Původně zde měla vyrůst stavba v podstatě neofunkcionalistická, působící v kontextu sousedních domů i celého náměstí velmi kontrastně. Celá záležitost tehdy vzbudila a dodnes vzbuzuje zcela protichůdná hodnocení. Osobně si myslím, že přece jen bylo správné, že se v tomto případě upřednostnila hodnota celého architektonického prostředí, jehož míra dochování je skutečně mimořádná. Dalším počinem 90. let bylo nové ztvárnění zanedbané klášterní zahrady. To je podle mého názoru skvělým příkladem vytváření kultivovaného parkového prostředí pomocí zcela soudobých výrazových prostředků. 

Když opustíme prostředí městské památkové rezervace a vydáme se do předměstí, najdeme i v Litomyšli příklady vysloveně špatných – a pro období socialismu ovšem bohužel typických – urbanistických zásahů. Když vyjdete z dolního konce náměstí po bývalé hlavní ulici, je to skutečně jako probuzení do špatného snu. Znenadání stojíte uprostřed úplně bezduchého panelového sídliště, které začíná typizovanou budovou nákupního střediska a končí výškovou dominantou hotelu. Na protější straně ulice přetrvává několik posledních předměstských domků, jinak je depresivně prázdná. Tento urbanistický zločin v bezprostředním sousedství historického jádra je z dnešního pohledu opravdu nepochopitelný. Za prvé: byla zde prakticky zcela zničena historická předměstská zástavba, která organicky navazovala na historické jádro. Za druhé: nevzniklo zde invenční nové řešení, ale vysloveně špatný urbanisticko-stavební zásah, který nelze „humanizovat“ nějakými dílčími zásahy, jako překrytím šikmými střechami, natož barevným pojednáním fasád. Jediným řešením je demolice a úplně nové zastavění celé plochy (se zachováním takto nově vytvořeného náměstí proti průčelí Smetanova domu). To je ale samozřejmě těžko reálné...

Litomyšl leží na mimořádně zatížené silnici z Prahy a Hradce Králové do Olomouce. Veškerá doprava bývala vedena přes náměstí, což bylo samozřejmě neúnosné. Město nezbytně vyžadovalo silniční obchvat. Jeho trasa za severním okrajem intravilánu by byla zcela logická. Jenže z úsporných důvodů byl namísto toho realizován průraz vedený mezi okrajem zeleného pásu při Loučné a novodobou částí města na levobřežním svahu. Město tak bylo rozříznuto na dvě části, dost podobně, jako se to stalo kvůli Severojižní magistrále v Praze nebo Bratislavě. To si vyžádalo rozsáhlé terénní zásahy a výstavbu několika nadchodů a podchodů, které se snaží dopady této nesmyslné bariéry alespoň trochu omezit. Z hlediska funkce toto polovičaté řešení v podstatě nevyhovovalo ani v okamžiku dokončení, tím spíše nyní, kdy objem silniční dopravy dále vzrostl. Snad se přece jen dočkáme neustále odkládané výstavby nové rychlostní komunikace mezi Hradcem a Olomoucí, jejíž trasa je projektována severně od Litomyšle. Potom by bylo žádoucí stávající průtah přetvořit na kultivovanou městskou třídu, která by obě části města znovu propojila. 

V okrajových částech Litomyšle vyrostla od počátku 90. let 20. století díky zcela vědomé snaze vedení města celá řada pozoruhodných soudobých staveb. Skutečně málokteré – i mnohem větší – město u nás se může pochlubit tolika příklady moderní architektury. Bylo by skvělé, kdyby se město pokusilo, aby se jeho další devízou stalo úspěšné napravení špatných urbanistických řešení 2. poloviny 20. století novou městotvornou urbanistickou koncepcí. Tím by se také nejpřesvědčivěji rehabilitoval sám urbanismus jako obor, bez kterého se v žádném případě neobejdeme ani v 21. století...