Kuzemenský, Synek: Ve škole chybí výuka grafické zkratky, psaní a rétoriky

Od kdy probíhá vaše spolupráce? Dal by se jako startovní bod považovat workshop ve Vodňanech v roce 2010?

MICHAL KUZEMENSKÝ: Ne tak úplně. Ondřej mě oslovil na jaře roku 2010 na lektorování tohoto workshopu. Já jsem si myslel, že mě bude bavit učit. Když odešel ze školy Miroslav Šik, tak jsem tam neformálně své spolužáky a kamarády mentoroval. Do Vodňan jsem jel s tím, že to bude svým způsobem otevření tématu učení. Ondřej vybral skvělá témata a zjistili jsme, že nás dohromady učit baví. Zároveň jsem se rozhodl, nebo respektive jsem byl stále rozhodnutý, že nenabídnu českému státu svoji práci za ohodnocení, které nabízí. Tím nemám na mysli jen peníze. Takže jsem byl v podstatě naladěný na to, že pokud budu učit, tak to bude nějaká alternativa. To mi úplně vyhovovalo.

Později jsem byl pozván na VŠUP, jestli nechci hostovat na půl roku, ale zároveň jsem se dozvěděl, že je vypsán konkurz na dvě řádná místa. Když jsem to ráno vystupoval z auta, tak jsem uklouzl na louži, udělal spektakulární salto, přivodil si otřes mozku a pět minut poté jsem řekl, že se namísto hostování zúčastním toho konkurzu. Bylo předem jasné, že ten konkurz vyhraje Imro Vaško. Reálně volné bylo tedy jen jedno místo. Protože jsem neuspěl, celkem okamžitě jsem byl osloven z ČVUT k účasti na tamním konkurzu. Ve finále jsem byl rád, že je to technika. Na VŠUP jsem nabízel specifický program, totožný jako na ČVUT, ale ČVUT má tu výhodu, že je náš program vybírán velkým počtem studentů. Můžeme si tedy být jisti, že u nás studují pouze studenti, kteří přišli cíleně za námi. To je důležité. Můžeme se k nim chovat jako k dospělým lidem, kteří učinili nějaké rozhodnutí.

Už na té VŠUP se logicky naskytla otázka, kdo bude druhý do party. Tak jsem zavolal Ondřejovi a řekl mu: "Nechci po tobě odpověď, ale budu říkat, že jsi to ty a popasuj se s tím, jak chceš.“ „Popasuju“ odpověděl Ondřej. A na ČVUT už jsme šli jako dvojice. To byl start. Chuť do učení byla velká, ale nechuť akceptovat podmínky České republiky a její vztah ke vzdělání a k hodnocení učitelů jako statutu mně bránilo do té doby o tom přemýšlet. Jsem rád, že jsem se silně udeřil do hlavy. V tuto chvíli učíme rádi, má to smysl.

Znali jste se už před tím?

ONDŘEJ SYNEK: My jsme se seznámili právě na jaře 2010, když jsem oslovil Michala, aby vedl Vodňany.

MK: Ondřej mi napsal mail. Na ten já jsem nezareagoval. Pak mi napsal ještě jeden mail, na ten jsem opět nezareagoval. Potom jsem dělal oponenturu jednomu studentovi na AVU, kde Ondřej v té době studoval a tam mě přitiskl na zeď a řekl, že si se mnou potřebuje dát sraz a já jsem řekl, že zítra. Takto to proběhlo. To jsme si ještě vykali a pak se to nějak rozjelo.

Každý jste absolventem jiné střední školy. Zatímco Michal Kuzemenský je absolvent střední průmyslové školy stavební, tak Ondřej Synek je absolventem gymnázia. Spatřujete u studentů zásadní rozdíly právě mezi průmyslováky a gympláky?

MK: Nespatřuji žádné rozdíly. Spatřuji rozdíly mezi blbým humanitním vzděláním a dobrým. Technické vzdělání je dohnatelné. Já jsem velice rád, že jsem studoval průmyslovku, ale mezi studenty je obrovský rozdíl v zázemí humanitním a to oba s Ondřejem vidíme. Ještě důležitější je, jestli student pochází z prostředí, kde je zvykem kriticky přemýšlet. Tím nemám na mysli kritizovat, ale ptát se a klást si otázky, ne být robot. Toto je zásadní.

OS: Kdyby měli tu schopnost, nemuseli by klidně před tím studovat vůbec.

MK: Po pravdě my v tom, co studenti navrhují, vůbec nerozeznáme, co za sebou mají. U průmyslováků je cítit taková ta znalost řemesla. My se doplňujeme ve dvojici. Já jsem empirik. Všechno potřebuji okoukat a odpřemýšlet a Ondřej má na rozdíl ode mě klasické vzdělání, takže i v tomto je to znát. Daleko více záleží na tom, co jsou studenti ochotní v životě absolvovat a jak si ten život chtějí zkomplikovat.

OS: Důležité je nastavení člověka.

MK: Když se řekne vzdělání, tak se tím automaticky myslí školy. Pokud se třeba s někým přu a řeknu: „Vám chybí vzdělání,“ tak tím nemyslím střední ani vysokou školu, ale myslím tím to, že nepřemýšlí, není ochoten si komplikovat život. Právě toto znejistění, komplikaci a chuť hledat považuji za vzdělání. Já jsem zažil totalitu a vzdělání tady vůbec nemuselo znamenat školy, ale spíš chuť se vzdělávat. Ta chuť je důležitá.

Dokázali byste popsat charakteristiku vaší ateliérové výuky?

MK: Studenti jsou u nás většinou překvapeni, že návrh chceme daleko později než v ostatních ateliérech, kde vídáme, že se konzultuje skoro ihned nad skicami. U nás to tak není. Důvod je poměrně jednoduchý. Papír a tužka totiž nic nevymyslí. Dělá se to mozkem.

Modernita s sebou přinesla jednu věc, a to tendenci se rychle naučit jak se věci produkují, naučit se to brilantně a naučenou zručnost co nejrychleji předvést a prodat. Nám připadá důležité, aby si studenti napřed rozmysleli, co dělají a proč to dělají. Na začátku je dlouhé hledání a analýzy. Absurdita by byla, kdybychom jeden týden něco zadali a příští týden někdo přišel a začal před námi něco skicovat na papír. Já bych vůbec nerozuměl, co mi ukazuje. Proč? Jaké to má kořeny? My máme prvních čtrnáct dnů, kdy si studenti zformují názor na problém. Východiska pečlivě probereme na společné prezentaci. Za další tři týdny, po které studenty téměř nechceme vidět a nabízíme pouze první pomoc v nouzi, chceme, aby přinesli v podstatě hotový koncept. To se děje na čtyřdenním soustředění mimo školu. Studenti z toho jsou vždycky trochu rozpačití, zvlášť pokud jsou u nás noví.

Pokud chcete napsat knížku, tak si přece taky nesednete, nepřipravíte papír a neřeknete tak, tohle je strana jedna a nezačnete psát. I truhlář ví, jak ta židle bude vypadat. Víceméně u každé práce si člověk své cíle, motivace a cestu předem promyslí. Jen architekti, kteří pracují systémem 'art brut', si řeknou: "Tak jo, začneme to nějak vyskicovávat." Tak tohle se u nás v ateliéru nedělá.

OS: Říkal jsi, že my máme návrh vlastně pozdě, ale z druhé strany máme tu představu velmi konkrétní. Koncept v našem atelieru je hodně reálná nebo konkrétní představa domu. Jak by měl působit, jak by měl vypadat, jakými prostředky toho dosáhnu. A celý zbytek semestru se hledá způsob, jak toho opravdu dosáhnout, jak návrh vycizelovat. Takže studenti vlastně od začátku vědí, kam jdou. Návrh je už v tom prvotním konceptu hodně ucelený. Z mého hlediska je skvělé, že studenty dotlačíme brzo na začátku k jasnému názoru a potom zbývá celý zbytek semestru na dodělání. Dobře vyřešit jak dispozice, tak detaily, fasády a na většinu věcí včetně prezentace zbyde dostatek času. Na druhou stranu o tom trochu pochybuji, jestli ty první tři týdny nejsou moc krátké na to, aby si člověk dokázal celý problém dostatečně důsledně zanalyzovat.

MK: Jsou to tři týdny usilovného přemýšlení. Potřebujeme mít možnost po předvedení konceptu říct: „Úplně špatně.“ nebo „Netrefil jsi terč, ...“ A proč ta konkrétnost, o které mluvil Ondřej? Když se Picasso vzbudí, tak ví, co chce namalovat nebo ne přesně co, ale ví o čem. My po studentech chceme, aby přesně definovali, o čem jejich dům bude a podle tohoto klíče potom konzultujeme. „Dosahuješ toho, co sis vytyčil“ a nebo „scházíš z cesty.“ A ve chvíli, když někdo na začátku řekne pitomost, dá se mu poměrně jednoduše říct, že je to úplně mimo, a že si to musí znovu projít, přemýšlet. To je extrémně důležitý moment a studenti to velmi podceňují.

OS: Když je myšlenka dobrá, celé se to pak většinou snadno poskládá.

MK: Když je totiž myšlenka dobrá a silná, tak pak už se, v uvozovkách, jenom precizuje. To znamená, že se vylepšuje, anebo se jí například sráží hrany, aby nebyla polopatická. Je potřeba, aby byly jasně pojmenovány ingredience, ze kterých to chci udělat a jak to bude vypadat.

Na škole architektury se učí nástroje. Je třeba, aby studenti věděli, že kompozice není cíl ale nástroj. Použití světla také není cíl. Totéž je kompozice. Jsou to pouze nástroje, kterými se má něčeho dosáhnout. Ovládání nástrojů považujeme za samozřejmost a očekáváme brilantnost. Nezaměňujeme je ovšem s myšlenkou a cílem návrhu.

Po první části semestru, kdy si studenti musí ujednotit hlavně „proč“ a „co“ dělají, přichází část druhá, ve které studenti řeší otázku „jak“? Jak tato část probíhá a k jak velkému detailu se studenti dostanou?

MK: Naším ideálem je uvažovat jedna ku jedné, od začátku. Už ten první obraz domu je také jedna ku jedné. Všechny úvahy jsou jedna ku jedné. Na papíře se pak dostaneme k dvacetině. Tím, že na začátku je řečeno, co má student chuť dosáhnout, tlačíme ho k tomu, aby přesně definoval důležité věci. Pokud je dům triviálně jednoduchý a myslím tím tak, že na ulici ho nelze skoro rozeznat a specifikum je jen povrch, tak opravdu válcujeme studenta, aby povrch navrhl a aby ho uměl i odprezentovat. V praxi to znamená, že pokud to celé postavíte pouze na tomhle, tak to také může okamžitě zkolabovat na rozhodnutí jednoho člověka, který řekne, že nezaplatí tenhle povrch. Stejně bychom mohli vyjmenovávat další věci, které určují kvalitu stavby. Prostorový rozvrh domu, otvory, tloušťka rámu okna, materiál parapetu ...

Jak velkou část věnujete samotné prezentaci na konci semestru?

MK: Čtvrtá fáze projektu je, jak ho předat dál. Připadá mi to velmi důležité. Snažíme se konzultovat studentům i toto, snažíme se je učit psát texty, aby se uměli textem vyjádřit. Také většinou konzultujeme to, jak budou vypadat plachty. Ne úplně nám v tom hraje do ruky zimní semestr, který se láme přes Vánoce. V letním to navazuje plynuleji. Posledních čtrnáct dní se snažíme, aby si každý srovnal v hlavě, co chce říct. Asi každý architekt ví, jak je jednoduché prohrát soutěž tím, že se snaží říct úplně všechno. Takže se pokoušíme je vést k tomu, aby nebyli „přemoudřelí.“

OS: K tomu vede právě i psaní textu, ve kterém jsou nuceni prioritu určit. Ukáže se, jestli mají sami srovnané to důležité a umí to jasně definovat několika větami.

MK: Bylo by potřeba, aby škola měla předměty jako je rétorika. Považuji to u naší profese za klíčovou schopnost, na tom v podstatě záleží naše živobytí. A pokud se to ve škole neučí, tak je to, řekl bych, faux-pas. Architekt se opravdu živí tím, že umí formulovat. Druhá věc je, umět to podstatné formulovat graficky. Ve škole se sice učí nějaké zobrazovací metody a kurzy Photoshopu, ale bylo by potřeba, aby studenty někdo učil, jak prodat svoji práci. A prodáním nemyslím prodejnost, ale myslím tím, umět důležité sdělit jasně a čitelně. Jakmile jde někdo do praxe bez těchto tří vlastností, tedy bez schopnosti obrazem, textem a slovem prezentovat svoji práci, tak neumí něco důležitého a buď si bude muset takového člověka najmout, nebo se to bude muset doučit, jinak mu to bude vždy chybět. Proto také děláme pravidelně meziprezentace čtyřikrát za semestr. Studenti jsou znova a znova nuceni to podstatné formulovat. Je to strašně potřeba. Ale na text máme málo času. Čas je ostatně klíčový problém.

Nejen tohle, my bychom rádi v našem ateliéru vychovávali i dobré konstruktéry, což zní možná hloupě nebo zavádějícím způsobem, ne dobré stavaře, kteří přebírají někomu práci. Architekt by měl mít velkou konstrukční potenci. Hrnčíř má cit pro hlínu. Architekt by měl mít cit pro konstrukci. Měl by si umět vybrat vhodného kooperanta podle zadání. Ne každý stavař je vhodný na každou stavbu. Takže vlastně i na tohle je málo času. Chtěli bychom vychovávat zdatné architekty, kteří jsou konstrukčně brilantní, i když konstrukci potom sami konkrétně navrhovat nebudou. Související otázkou je, že se na škole neučí kooperace. Kooperace a delegování činností je totiž jádrem práce architekta. Další část výuky, která systémově chybí.

Je znát, když je u vás v ateliéru student několikátým semestrem?

OS: To je pro nás velmi důležitá věc, že máme lidi, kteří jsou u nás několik semestrů, znají ateliérovou rutinu a jsou schopni ji předávat dál. Protože jsme jen dva, nemůžeme pořád dokola opakovat pouze to jedno, ale rádi bychom se vyvíjeli, a právě dobrý základ lidí, kteří u nás byli a už vědí, jakými tématy se zabýváme, nám umožňuje alespoň drobný vývoj. V tomto vidíme náš handicap, že se nedokážeme dostatečně posouvat dál, protože nám většinu času zabírá rutinní vedení atelieru. Máme velký handicap pouze s tím, vést ten ateliér. Škola zapomíná, že i učitelé se musí vyvíjet. To znamená čas a peníze, ne proklamativní řeči.

MK: Když se k nám hlásí studenti do ateliéru, mají přednost ti, co u nás byli. Nikdy se nám to nevymkne kontrole tak, že by byl ateliér složen pouze z těch, co už u nás byli, ale kontinuita je tím dodržena. I kvůli tomu vedeme náš blog, což je sice časově pekelné, ale právě kontinuita nám přijde extrémně důležitá. Aby člověk zůstal alespoň na té úrovni, na které je, tak se musí usilovně zlepšovat. Toto u nás platí, protože jakmile nemáme tendenci se vylepšovat, tak je jednoznačná tendence degenerovat.

Výzkum a čas na přemýšlení považujeme za prioritu, máme-li být schopni něco studentům nabídnout. Vylepšovat se znamená například pro ateliér najmout svého konstruktéra, mít v ateliéru externistu na rétoriku a mít vlastní research - zadávat výzkum na podpůrná témata. Máme je v hlavě, ale zatím se nedějí.

Nevím, jestli se to mezi studenty ví, ale my jsme ve škole vedeni vylhaně na půlúvazek. Představte si tu věc, že o ateliérech se mluví jako o výkladní skříni školy. Děkan Zdeněk Zavřel dokonce mluvil o vedoucích ateliérů jako o 'šlechtě fakulty'. Jen jsem se pousmál. Půlúvazek v praxi znamená dvakrát čtyři hodiny týdně, jako když si pozvete třeba instalatéra. To je zřejmě představa šlechtice. Praxe je taková, že pokud chci do školy přijít a něco studentům nabídnout, tak se musíme připravovat na úkor naší vlastní praxe, kterou se živíme. Takže kolegové respektují to, že učíme, a to, že v podstatě neodvádíme plnohodnotnou práci do ateliéru. To není samo sebou. Po semestru jsme vždy trochu na lázně. Roman Koucký mi před šesti semestry, když jsem veřejně kritizoval systém, asi sedmkrát chlácholivě opakoval, že si zvyknu, že se nic nezmění. Touto cestou mu vzkazuji, že jsem si stále nezvykl.

Mezi studenty se šíři informace, že se chystáte ve škole skončit. Je na tom něco pravdy?

MK: Není to pravda. Naopak učíme velice rádi, chceme učit dál a doufáme, že učit budeme.

OS: Pokud budeme moct učit.

MK: Jde o to, na kolik nás škola chce a jak velkou váhu má tvrzení, že jsou učitelé ateliérů důležití.

Ve vašem zadání proběhla změna, zatímco vždy bylo vypsáno jedno zadání pro celý ateliér, nyní je zadání v jednom semestru mnohem více. Co vás k tomu vedlo?

MK: Náš ateliér stál od začátku na jednom společném zadání, měli jsme čtyři semestry vždy stejné zadání a máme výsledky potvrzený pocit, že je nesmírně důležité v celém ateliéru soustředěně pracovat na jednom zadání, kdy se studenti mohou navzájem ovlivňovat. Pro nás hraje důležitou roli ateliérový kolektiv. Snažíme se, aby se studenti učili od sebe, chceme, aby si vážili sami sebe.

Letos je to ale jinak, přihlásilo se k nám osmnáct diplomantů, kteří u nás dříve studovali a my jsme si uvědomili, že není klíč, podle kterého bychom je škrtali. Všechny z nich známe a se všemi jsme pracovali. Tudíž bereme všechny a bereme je jako dospělé lidi. Diplom je celistvá věc a i výběr tématu je jistá informace. Tudíž jsme ta témata nevypisovali my sami, ale je to kooperace nás a studentů. Během minulého semestru probíhala práce, konzultace a hledání témat. Na tématech je to vidět. Práce studentů je velice důležitá při definování tématu. My jsme si potřebovali ověřit a ověřili jsme si to pozitivně, že jsou schopni sami najít problém, definovat a uložit si ho. Velice nás potěšilo, že se to podařilo.

Co byste popřáli svým studentům do budoucna po dokončení školy?

MK: Aby uměli rozeznávat mezi prací a životem, protože to není totéž. Architektura je nesmírně důležitá disciplína, důležitější, než za kterou je považovaná, ale jejich život je důležitější. Takže bych jim popřál, aby si uměli rozložit osobní portfolio. Být věhlasný architekt je hezká věc, ale nemyslím si, že to je všechno.

Pak bychom jim taky přáli nebo doporučili, aby cestovali, aby si mohli dopřát ještě nějaký kontakt s praxí v Evropě.

Pak bychom jim taky přáli, aby se nenechali zdecimovat. To je velmi jednoduché. Český trh není ideální, ale to není v Evropě skoro žádný. V Čechách je velice relativizované, co je správné a co je špatné a to nejen v architektuře, ale i v politice a veřejném dění. Hodně špatně se česká společnost dohaduje o tom, co to je faul, co je opravdu špatně, v téhle situaci se architektům nepracuje dobře. Budou pracovat ve společnosti, která trochu zanedbala svoje vzdělání a může si za to sama. Do nějaké doby za to mohla totalita a teď už si ale můžeme sami za to, že nemáme chuť se vzdělávat. Je strašně těžké v Čechách postavit stavbu, se kterou je člověk spokojený. Myslím si, že pro celý svět platí, že architekt je nakonec spokojený při nejlepším se 70%, nebo dokonce 50% jeho realizovaných staveb. I to je hodně. Já za sebe mohu říct, že ta procenta mám daleko nižší. To procento spokojenosti s vlastní prací není tak vysoké. Takže jim přeji, aby se jim dařila procenta co nejvyšší.

OS: Na druhou stranu to uvědomění si, že architektura není všechno a vedle ní je také normální život, nesmí vést k tomu, že ji člověk vezme jako cynik, že na tom nezáleží. Jde o to, najít správnou hranici.

MK: Je potřeba znát mantinely, na čem pracuji, pro koho pracuju, jakou hodnotu mám. To je strašně důležité. Přeji studentům, aby si uvědomili svoji hodnotu a roli a aby ji uměli formulovat.

Děkuji za rozhovor.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.