Kupka - Nepraš

Ta mapuje společné dílo dvou osobností – architekta a výtvarníka, kteří se vzájemně respektovali a ovlivňovali a od roku 1968 až do Neprašovy smrti spolupracovali jako rovnocenní tvůrci na řadě děl. Takové partnerství není již dnes příliš obvyklé, dříve však bývalo časté. Rád bych některá díla čtenářům připomněl nebo na ně upozornil, neboť ve vývoji moderního českého umění sehrála významnou roli. Nejdříve ale představím oba aktéry.

Architekt Pavel Kupka (*1936) a výtvarník a pedagog Karel Nepraš (1932-2002) patří ve svých oborech k významným osobnostem. Kupka, absolvent pražské techniky, je především známý rekonstrukcemi významných pražských památek – podílel se na obnově Národního divadla na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let a v letech devadesátých vedl rekonstrukce čtyř pražských barokních paláců: Lichtenštejnského a Hartigovského na Malostranském náměstí pro potřeby HAMU, Toskánského na náměstí Hradčanském pro Ministerstvo zahraničních věcí a konečně Nostického paláce na Maltézském náměstí – dnes sídlo Ministerstva kultury. Kupka také vedl tým, který rekonstruoval domy v ulici Na Můstku po dokončení stavby vestibulu stanice Metra a vytvořil zde pěší zónu. Z dalších realizací je třeba zmínit dodnes působivou obřadní síň ve Svitavách z let 1969-1970 nebo provozní budovy Národního divadla v prostoru mezi Národní třídou a Ostrovní ulicí (původně měly být tři, ta do Národní třídy však byla na poslední chvíli postavena dle projektu Karla Pragera jako Nová scéna). Z nerealizovaných návrhů mne kdysi zaujala studie nárožního domu u tzv. Myší díry na dolním konci Václavského náměstí. Kupka byl dlouholetým zaměstnancem Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů, po roce 1989 založil vlastní studio. Jeho stálými spolupracovníky byli architekti Bohumil Blažek a Jana Hrdličková.

Karel Nepraš studoval Akademii výtvarných umění, kde pak od devadesátých let působil jako profesor. V padesátých letech byl spoluzakladatelem legendární skupiny Šmidrové, v roce 1963 stál u zrodu dalšího uskupení Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu. Patřil k představitelům nové figurace a vytvořil svérázný svět plastik, sestavených ze starého harampádí, zvlášť si pak oblíbil různé vodovodní a kanalizační armatury, z nichž montoval své bizarní postavy nebo hlavy. Již na počátku šedesátých let patřil k originálním zjevům „nové vlny“, po ruské okupaci v srpnu 1968 byly však jeho možnosti vystavovat silně omezeny, zejména proto, že jeho groteskní plastiky skrývaly další, mnohem závažnější významy.

Spolupráce Nepraše s Kupkou začala v roce 1968 nad projektem pěší zóny Na Můstku. Nepraš navrhl ve stylu domovního znamení litinovou krejčovskou pannu nad portálem salonu v domě čp. 382. Ta je tam dosud, ač krejčovství už dávno zmizelo. Horší osud potkal jedno z nejvýznamnějších Neprašových děl - hliníkový reliéf na slepé stěně loubí v barokním domě čp. 378 na nároží ulic 28. října a Na Můstku. Ten byl vlastně reklamou podniku Kancelářské potřeby, který zde tehdy sídlil. Problémy byly s instalací. To bylo už po roce 1968 a Neprašovy hlavy s červenými body dráždily funkcionáře, kteří je považovali za symbol okupace – prostřelené hlavy, ač reliéf vznikl již dříve a byl inspirován prvními počítači s děrnými štítky. Nakonec byl osazen, ale paradoxně zmizel po Sametové revoluci. Původní dokumentace však existuje a věřím, že se najde sponzor, který toto působivé a finančně nenáročné dílo obnoví. Bylo by to velmi záslužné.

Oba umělci se vzápětí pustili do další společné práce. Byla jím betonová budova obřadní síně ve Svitavách, kde se objevují reliéfy se siluetami mizejících postav. Svá další díla pak vytvořil Karel Nepraš pro rekonstruovaný malostranský Lichtenštejnský palác (1988-1993), tady už nebyl nijak omezován a bez problémů mohl umístit sérii sedmadvaceti modře natřených litinových patníků s charakteristickými hlavami na chodník před budovou. V interiéru pak vznikla nová balustráda schodiště, opět s motivem profilů hlav. V Toskánském paláci na Hradčanském náměstí (1994-1997) zopakoval téma sloupků na chodníku – tentokrát v kamenném provedení a v interiéru vytvořil svérázný pískovcový rám pro výklenek někdejšího krbu jednoho ze sálů.

Posledním společným dílem architekta Kupky a sochaře Nepraše pak byl pomník Jaroslava Haška na žižkovském Prokopově náměstí, který vznikl v definitivní podobě v letech 2000-2003. I tentokrát jde o dílo ve stylu české grotesky, tvoří je kamenná stéla s Haškovou bustou a kovový stylizovaný kůň (po smrti autora dokončila sochu jeho dcera Karolína Neprašová-Kračková). Původně chtěl autor napojit nozdry koně na trubky, k nimž by se dal připojit sud s pivem. Monument by se tak stal svéráznou pípou pro různé slavnostní příležitosti, k tomu však již nedošlo…

Foto: archív P. Kupky, Jiří Wagner

A ještě upozornění: Ještě jsou volná mísa na vycházky po Plečnikových zahradách Pražského hradu, které se konají 18. 9. a 16. 10. (čtvrtky) od 17 hodin. Odkaz na rezervaci najdete na mých webových stránkách zdeneklukes.eu – rubrika Aktuálně.