Krásný a bezejmenný

Tou je železniční most pod Vyšehradem. Ano, není to hrubka ani překlep: železniční most s malým písmenem "ž", protože oficiálně tato stavba nemá žádný název. A aby se nepletla s jinými mosty podobného zaměření, přidává se to "pod Vyšehradem". Je zajímavé, že z těch dalších pražských železničních nebo tramvajových má jméno jen ten nejstarší - Negrelliho viadukt, a pak Branický most, kterému se ale zase všeobecně říká Most inteligence (na jeho stavbě v padesátých letech se podíleli úředníci, kteří byli z "ideových důvodů" posláni k lopatě).

Ten most leží v centru Prahy, je pěkně vidět až z Letné a patří neodmyslitelně k panoramatu národní kulturní památky Vyšehrad. Taky je zajímavé, že neznáme jméno architekta, který ho navrhl (pokud tedy nějaký existoval, šlo především o inženýrské dílo). Je to ale stavba krásná: jeho takřka krajková železná konstrukce vynikne při pohledu z náplavky, ale nejlépe, stojíte-li na jedné z pěších lávek přímo na něm. Mimochodem, přešli jste někdy po železničním mostě z Vyšehradu na Smíchov nebo naopak? Je to dost nevšední zážitek, umocněný tehdy, supí-li po něm vlak a celá konstrukce začne vibrovat. Jeho industriální ráz taky inspiroval řadu malířů i fotografů. Doma mám obrázek Jiřího Chadimy, který celá léta maloval Vltavu a její mosty. Jsou to takové zasněné pohledy, kdy město tone v mlze a viadukty s remorkéry a signálními světly jen jakoby tušíme. Mám taky rád náladové černobílé snímky Dagmar Hochové, která na náplavce v padesátých letech fotila kluky, jak si tu hrají. Možná, že mezi nimi byli i malí Václav a Ivan Havlovi, kteří bydleli v domě U Dvou tisíc na nábřeží… Ostatně Ivan Havel o tomto prostoru napsal půvabnou juvenilii Arsemid.

Stavba mostu je z let 1900-1901, ale nebyla to první konstrukce na tom místě. Tou byl příhradový železný most o čtyřech polích, který se pod Vyšehradem objevil už v letech 1871-1872. Byl součástí spojení dvou pražských nádraží: Františka Josefa I. a Západního, tedy dnes Hlavního a Smíchovského. Most byl ale pouze jednokolejný a kapacitně proto nevyhovoval sílící dopravě. Navíc byl ze svářkového železa a nedůvěru vzbuzovalo i založení pilířů. Proto byl postaven zcela nový most, tentokrát již se dvěma kolejemi. Stavěl se hned vedle starého, a tak byla výluka vlaků po dokončení minimální, trvala pouhé dva dny a tři noci. Lodní doprava dokonce nebyla přerušena vůbec. Dnešní příhradový most má opět železnou konstrukci, ale jen o třech polích, nosníky již nejsou přímé, jako u starého mostu, ale poloparabolické, pilíře jsou kamenné. Konstrukce i celý projekt montáže je dílem libeňské mostárny bratří Prášilů, známé také ze stavby Petřínské rozhledny. Spolupracovali ovšem s První českomoravskou strojírnou a s Rustonkou. Dnes je železná partie dosti rezavá, což možná přispívá k vytvoření specifické atmosféry, ale přijde mi to škoda. Navíc by se dala lehce a levně nasvětlit, podobně, jako třeba konstrukce Petřínské rozhledny.

Třeba je nějaký důvod, proč se do nátěru a dalších úprav nikdo nepouští, před časem se mluvilo o tom, že by se na tom místě mohl objevit most nový, který by sloužil nejen vlakové, ale i silniční dopravě. Trochu se bojím, aby to nebyla jen další dálnice nad řekou, jak se to dnes dělá. Za první republiky také vznikly soutěžní návrhy na nové mosty, které neměly klasické oblouky. Tehdy se ale město usneslo, že tradice by se v tomto případě měla dodržovat a že mosty musí mít oblouky a musí vést kolmo k ose řeky, ne tak, jak to vyjde silničním plánovačům na mapě. Obávám se, že na tento kánon se od sedmdesátých let nějak zapomnělo.

Závěrem vás samozřejmě zvu na vycházku po bezejmenném pražském mostě a po jeho okolí (koneckonců pod vyšehradskou skalou je docela pěkná přehlídka zajímavých staveb, včetně Chocholových kubistických unikátů). Současně vyzývám k tomu, abychom mu našli nějaké pěkné jméno. Název Vyšehradský most je možná trochu banální, třeba napadne někoho něco lepšího, víc poetického…