Krása věcí prostých. Eseje a pojednání o japonské estetice, která jsou jedinečným exkurzem do kultury ostrovní země
Úspěšné knihy Wabi-sabi pro umělce, designéry, básníky a filozofy amerického architekta a teoretika Leonarda Korena, která společně s dříve vydanou Chválou stínů Džuničira Tanizakiho tvoří základní publikace o japonské estetice, jsou dostupné v českých překladech, které vyšly v nakladatelství K–A–V–K–A. Nejsou přitom určené pouze kreativním profesím, ale zkrátka všem, které téma zajímá.
K–A–V–K–A , 3. 4. 2023
Leonard Koren byl prvním západním autorem, který se rozhodl pojem wabi-sabi zachytit a popsat jej i pro budoucí generace předtím, než z japonské kultury zcela vymizí. Po svém vydání v roce 1994 byla jeho kniha přeložena do mnoha světových jazyků, včetně japonštiny, a dodnes je řazena mezi zásadní studie na toto téma. Koren v knize popisuje principy wabi-sabi, spočívající ve snaze oceňovat jednoduchost v materiálním i duchovním významu, přijímat nedokonalost a vnímat krásu prostých a skromných věcí. Kořeny wabi-sabi můžeme v japonské kultuře sledovat již od 16. století, kdy buddhističtí mniši uvedli do čajového obřadu skromné a nezdobné náčiní jako reakci na luxusní zboží přicházející z Číny. Principy wabi-sabi byly postupně aplikovány na všechny aspekty života, včetně prostoru, který nás obklopuje – ať už je venkovní, nebo vnitřní. Navzdory svému podtitulu tak kniha Wabi-sabi není určena pouze umělcům, designérům, básníkům a filozofům, ale v podstatě všem, architekty nevyjímaje.
Více k tématu
Autor, jenž v Japonsku několik let žil, nám přibližuje japonský ideál krásy srovnáním, které je pro západního čtenáře srozumitelné, a sice srovnáním s modernismem. Princip wabi-sabi pak důkladně popisuje a shrnuje vývoj jeho formování v historii. Věci wabi-sabi podle něj neodpovídají konvenčnímu vkusu, jsou pravým opakem uniformního a přesného designu. V architektuře pak wabi-sabi namísto volného prostoru prosazuje intimní zákoutí a raději než lesklé bílé povrchy drsné materiály v zemitých barvách.
Abstraktní pojmy popsané v knize Wabi-sabi přesněji rozvíjí druhá z vydaných knih, která estetickou teorii spojuje s každodenním životem a konkrétními problémy při navrhování domu. Japonský spisovatel Džuničiró Tanizaki ve své nadčasové eseji Chvála stínů ukazuje, jak světlo a stín ovlivňují vnímání (nejen japonského) prostoru či předmětů. Vytříbeným poetickým jazykem předestírá, že i běžný život může být estetickým zážitkem – vše tradiční, včetně japonského jídla, je pro něj prostředkem k meditaci. Prostor k duševnímu zklidnění a uvolnění dává člověku podle Tanizakiho i japonská architektura, plná šerých prostor stíněných pro Japonsko typickými mohutnými předsazenými střechami. V japonské architektuře, která je opakem modernistických prosvětlených interiérů, hraje důležitou roli patina, ohmatanost věcí, ticho a tlumené osvětlení – „krása bez stínů není krásou“.
Mohlo by se zdát, že principem wabi-sabi se vyznačují pouze tradiční japonské domy, tmavá vesnická stavení, jaká lze najít například v mnohých horských městečkách prefektury Nagano. Jednotlivé stavby a přístavby jsou zde navrstvené na sobě a rovné linie ani přehledná struktura neexistují. Avšak zásady wabi-sabi prosakují i do zcela současného designu a architektury, a to nejen v Japonsku. Vyznačují se použitím dřeva, stěn z průsvitného papíru vytvářejících intimní prostory a důrazem kladeným na to, aby okolní příroda byla obyvatelům domu na dosah. Když v roce 2000 na trienále současného umění Echigo-Tsumari vytvořili americký umělec James Turrell a japonský architekt Daigo Ishii Dům světla, hlavním východiskem jim byla právě Tanizakiho esej Chvála stínů. Za stavbami inspirovanými japonskou estetikou ale není třeba letět až na druhý konec světa. Jednou z realizací v našem prostředí, která se hlásí k principům wabi-sabi, je například rodinný dům v Neveklově, navržený architektem Michalem Kuncem. Archetypální minimalistická stavba s fasádou tvořenou opalovanými prkny (tradiční japonskou technikou) sází na patinu a propojení domu se zahradou.
Přestože esej Džuničiró Tanizakiho vznikla ve třicátých letech 20. století a útlá kniha Leonarda Korena poprvé vyšla v anglickém originále roku 1994, oba texty jsou až překvapivě aktuální. Skromná japonská filozofie a estetika nabývá v konzumním světě jednadvacátého století na významu. Japonské myšlení o prostoru kolem nás a jeho estetických kvalitách, zcela odlišné od toho našeho, tak může být inspirativní pro každého, kdo se do těchto knih začte.
