Krása neomítaných cihel

Režné zdivo je materiál, který se na našich stavbách objevuje po staletí, ale vždy jen okrajově. I u nás existuje tzv. cihelná gotika, ale ve srovnání se zeměmi na sever od nás není zase tak častá. V érách baroka a klasicismu se setkáváme zase s pevnostní architekturou z neomítaných cihel, v devatenáctém století se rovněž objevily stavby tohoto typu, ty byly většinou inspirovány středověkou architekturou (např. pražská Zemská porodnice architekta Josefa Hlávky nebo četné neogotické kostely, zejména evangelické, které těžily z odkazu severoněmecké gotiky). Jan Kotěra, zakladatel české moderní architektury, režné zdivo rehabilitoval. Byl obdivovatelem zejména holandské a britské architektury a s podobnými stavbami se setkal i v USA. Z jeho žáků pak kouzlu takových staveb podlehl zejména Novotný. Ten rovněž navštívil Holandsko a bezesporu viděl tamní mistrovská díla Hendrika Petruse Berlageho, Michela de Klerka nebo Willema Marinuse Dudoka. Jistě, domy z režného zdiva nemohou oslňovat bohatým štukem ani barvami či zlacenými detaily. Mají ale jiné výhody. Především jakoby nestárnou, samozřejmě, je-li použit kvalitní materiál. Existuje řada typů cihelných vazeb, které mohou architekturu oživit, cihly lze také vysouvat nebo naopak zapouštět do líce fasády či je klást na koso. V tomto smyslu vyniká zejména holandská architektura a de Klerkovy obytné soubory v Amsterdamu, které mají téměř pohádkovou atmosféru. Cihly nemusí být nutné červené, architekti s oblibou užívali i světle šedé vápenocementové a někdy se také opatřovaly barevnou glazurou. Otakar Novotný všechny tyto finesy ovládal dokonale, jak je vidět na celé sérii jeho staveb od roku 1909 do začátku první světové války. Patří sem zejména jeho slavný Štencův dům v Salvátorské uličce na Starém Městě nebo Sequensova vila na vyšehradském nábřeží (hned vedle známého kubistického domu Josefa Chochola), mimo Prahu pak rodinné domy v Benešově, Rakovníku a Holicích a také dvě sokolovny: rakovnická a holická. To jsou vše stavby pojednané ve stylu moderny a tzv. holandského racionalismu, jež byly reakcí Kotěrova okruhu na ozdobnou secesi, již považovali mladí architekti za příliš dekorativní a zbytečně efektní.

Novotný podlehl nakrátko kouzlu architektonického kubismu a sám v tomto stylu vytvořil družstevní domy v pražské asanaci a ve Znojmě. Po válce mu zase nebyl cizí styl národního dekorativismu, jak o tom třeba svědčí jeho dům v pražské Kamenické ulici. Ale pak se opět rád vrátil k režnému zdivu (a nebyl sám, v té době, tedy v období let 1923-1925 se stejnou cestou vydali i jeho vrstevníci a přátelé Josef Gočár a Pavel Janák). Vzorem bylo opět Nizozemí. Novotný projektoval dva velké stavební komplexy – tzv. Sehnoutkův dům v Černožicích nad Labem a Státní vystěhovaleckou stanici v pražských Nových Vysočanech, poněkud decentně ukrytou za domovním blokem. Konečně navrhl vilu v ulici Na Zátorce v Praze-Bubenči pro známého stavebního podnikatele ing. Lumíra Kapsu z červených lícovek, jejíž interiéry jsou dílem Adolfa Loose (ten ve stejné době – tedy na přelomu dvacátých a třicátých let – projektoval dům pro Kapsova firemního partnera dr. Ing. Františka Müllera). Zdánlivě neslučitelné styly – holandský racionalismus a funkcionalismus pak Novotný zkombinoval u návrhu rodinného domu s ateliérem pro malíře Václava Špálu na pražské Ořechovce v katastru Střešovic. Samozřejmě ne všechny Novotného stavby z této doby mají průčelí z režného zdiva. Používal také kamenné obklady nebo bílé vápenné omítky, tak jako to učinil u svého nejslavnějšího pozdního díla – spolkové budovy SVU Mánes na vltavském nábřeží, která je krásnou ukázkou tzv. bílého funkcionalismu.

Dnes se pojďme ještě podívat na méně známý Novotného dům. Je jím vila Čerychovy rodiny v České Skalici z vápenocementových neomítaných cihel z let 1924-1925, který mladým novomanželům věnoval strýc nevěsty Ladislav Bartoň z Dobenína (pro něhož mimochodem pracovali další známí architekti Dušan Samo Jurkovič a Pavel Janák). I v tomto případě jde o kombinaci dvou stylů: holandského racionalismu a art deco, neboť na průčelí najdeme i tehdy oblíbené obloučky. Dům je obklopen krásnou romantickou zahradou dle návrhu architekta Josefa Kumpána. Je v ní i bazén a dřevěné stavby – pergola a altán. Stavba byla rodině Čerych po válce zabavena a majitelé emigrovali. Zchátralý objekt pak sloužil jako zdravotní středisko. Někdy v té době jsem ho poprvé navštívil a už tenkrát mne napadlo, že na zahradě by se krásně inscenovala Havlova Zahradní slavnost. Po restituci se potomci původních majitelů rozhodli areál opravit a zřídili v něm sídlo nadace a vzdělávací centrum. Když mi během našeho vánočního setkání v kavárně Montmartre v roce 2009 Václav Havel nadšeně vyprávěl, kde se bude natáčet film, inspirovaný jeho novou divadelní hrou Odcházení, bylo to pro mne takové déjà vu…

Foto vily Štěpán Bartoš

P.S. V tento pátek, 22. 5. od 19 hodin má v Galerii výtvarného umění v Karlových varech premiéru má přednáška Mé oblíbené stavby II. Srdečně zvu.