Kníže měl rád neustrašené stavby. Rozhovor s Karlem Schwarzenbergem o architektuře
Včera začalo několikadenní poslední loučení s Karlem knížetem Schwarzenbergem. Oblíbený šlechtic se zajímal o vše - i o architekturu. Přinášíme rozhovor, který před pětadvaceti lety poskytl časopisu Architekt. O současné rakouské scéně i o alejích, které jeho praděda nechal vysázet na Orlíku.
Jiří Horský , 7. 12. 2023
Rakev Karla Schwarzenberga je od středy do pátku vystavena v kostele Panny Marie pod řetětezem v Praze, v sobotu proběhne oficiální pohřeb. U příležitosti posledního rozloučení přinášíme rozhovor s knížetem Schwarzenbergem. V roce 1998 s ním šéfredaktor časopisu Architekt Jiří Horský mluvil o rakouské scéně, o podobnosti mezi Prahou a Vídní i o soudobé architektuře v Česku, kde se míchá "ošklivost bolševismu a kýč kapitalismu."
Karel Schwarzenberg zmiňuje také mladé architekty, "kteří to dělají pořádně." Tehdy začínající bratry Marka a Štěpána Chalupovi oslovil a později pro něj projektovali stavební úpravy na hradě Orlík, na zámku v Čimelicích, nebo na statku Karlov, který kníže poskytl terapeutické komunitě pro léčbu závislostí. "Kníže měl rád neustrašený projev," vzpomíná Marek Chalupa.
Více k tématu
Architekt 20/98
Architekt: Co vás motivovalo k rozhodnutí zaštítit zlínskou konferenci architektů?
K. Schwarzenberg: Jednak náhoda, jednak jsem už spolupracoval na Hradě s Miroslavem Masákem a jeho myšlenky mě velice zaujaly. A ještě když jsem žil v Rakousku, jsem se intenzivně zabýval architekturou. Přiznám se, že jsem dokonce získal dvakrát rakouskou Státní cenu za investorství, a tak jsem svého času zprostředkoval také spojení mezi brněnskými a štýrskohradeckými architekty. Z toho se také vyvinula koncepce zlínské konference.
Proč právě Štýrský Hradec?
Zaujala mě tamější tvorba a pak jsem tam objevil mimořádně nadaného a schopného úředníka, dvorního radu Dreibholze, kterému se podařilo díky jasné koncepci podpory moderní architektury zemské vlády doslova proměnit architektonickou tvář země.
Dlouho jste žil v Rakousku. Dokázal byste provést alespoň krátké srovnání dnešní naší a rakouské scény?
Srovnat se snad dají, ale hlavně musíte vzít v úvahu i další aspekty včetně hospodářských aspektů politiky. A přirozeně i časového posunu. Nezapomeňte, že Rakousko se stalo svobodným státem v roce 1955, kdy odtud odešli okupační mocnosti. Od té doby se vyvíjelo velmi dobře a stalo se bohatou zemí, což představuje pro vznik architektury určitou ulehčující podmínku. Vám asi nemusím připomínat Holzmeistera a Holleina, který dostal Pritzkerovu cenu, Holzbauera, Czecha, Coop-Himmelblaua… Jenže, srovnejte si například podobu předválečných průmyslových staveb ve Zlíně a naše průmyslové stavby ze 70. let – tady vidíte ohromný úpadek kultury.
Váš šlechtický původ vás predestinuje k tomu, abyste rozmnožovali bohatství krásy včetně stavebního umění – obdobně jako vaši předkové. Kdo z nich vás nejvíce po této stránce zaujal?
Nejlepší architekty měl asi Adam František, který měl to štěstí, že žil ve vrcholném baroku a spolupracoval například s Fischerem z Erlachu. Pokud jde o 19. století a později, to už jsme tak šťastnou ruku neměli, to musím také přiznat, i když umíte si představit třeba krajinu kolem Orlíku bez alejí, které spojují vesnice nebo bez remízků? A jak nenápadně zde přichází vlastní zámecký kraj do celé krajiny. Ovšem prapradědeček to mě lehčí, protože byl zvolen svými spoluobčany. Jako přednosta okresu se mohl snadněji domlouvat s vesnickými starosty: a tak aleje nebyly jenom na vlastním panství, nýbrž také v sousedních vesnicích… To právě vytváří krásu kraje. Vždycky důkladně přemýšleli, kam tu hájovnu nebo dvůr posadit. A povšimněte si, kde minulý režim postavil ta nejošklivější sila zemědělských družstev nebo vepřín nebo paneláky… Vidíme je na kilometry daleko. Ovšemže se třeba v takovém Rakousku objevují v poslední době také určité nové – negativní – prvky. A pronikají i k nám. Myslím teď na ony strašlivě kýčovité stavby. Bohužel, zdá se, že dokážeme spojovat ošklivost bolševismu s kýčem kapitalismu.
Fyzické hranice se ruší, další dosud netušené prostory otevírá elektronické propojení světa. Nemáte pocit, že se nové stavební umění internacionalizuje na úkor místních příchutí?
Právě zlínská konference se má zabývat architekturou našeho zdejšího středoevropského regionu. Ostatně to tak odpovídá tradici zdejší tvorby. Česká a rakouská architektura je například 19. stoletím propojena, což vidíme, jedete-li Prahou a Vídní. A nezapomeňte, že Loos pochází z Brna a že Wagner je z Čech, i Hoffmann je z Moravy. Nebo neopomenutelný vliv Italů… Lurago, Santini – jak by vypadalo 17. a 18. století bez nich? Což platí o Rakousku i českých zemích. Ovšem opravdu odlišný vývoj u nás nastal v okamžiku, kdy se zavřely hranice. Takže jsem přesvědčen o tom, že to, co dnes skutečně potřebujeme, je právě konfrontace. Ne snad se světovou módou nýbrž s nejlepšími světovými architekty. Žijeme v době, kdy například francouzský prezident pověří amerického architekta čínského původu, aby navrhl nový vstup do Louvru. Měli bychom se z takového přístupu poučit. Osobně bych k nám dokonce přímo pozval nejlepší světové autory, právě, abychom se s jejich díly mohli seznámit na vlastní oči. V tomto ohledu jsme hrozně zaostalí – na úrovni až provinciální. Jsme hrozně zaostalí. Skutečně to ochuzení je doslova strašné. A bohužel to pokračuje: v roce 1920 zde existovala také německá kultura a kultura židovská samozřejmě slovenská – úplně nová kultura… a co se stalo? Židi byli buď zabiti nebo odešli, Němce jsme vyhnali, se Slováky jsme se rozešli. Dnes už jsme jenom schopni se dívat na vlastní pupek. Protože: s čím se také dnes konfrontujeme? Prý s americkou kulturou. Jo, ale s tím, kdo bydlí vedle mě nebo ve stejném státě s ním se vyrovnávat je s odpuštěním mnohem těžší a každodenní úkol. Když postavil Mies van der Rohe v Brně vilu Tugendhat, šlo o revoluční stavbu, počin německy mluvícího židovského stavebníka a světového architekta, který tuto jedinečnou stavbu u nás postavil.
Mluvíme-li o kvalitě – nejde také o otázku výše investice?
Srovnejte na konci všechny náklady a uvidíte, že o tolik dražší zase prvotřídní architektura není. Kdejaký investor u nás jezdí v meďáku a je mu líto vydat více peněz za dobrou architekturu. Apropos je zajímavé, že v češtině se říká investor, ale v němčině Bauherr – což je něco odlišného. Ale jak říci Karlu IV, který postavil Karlův most? Nebo – kdo byl starej Havel, když postavil Lucernu? Investor? Řekl bych, že spíš stavebník. Příznačné je, že se tento pojem v češtině prakticky neužívá.
V čem vidíte onu nepříjemnou diferenci mezi investorem a stavebníkem?
Investor je ten, kdo do toho strká prachy. Což znamená, že je také pán stavby. Tedy Bauherr, který se také o tu stavbu skutečně zajímá. Je to, abych tak řekl, rozdíl jako mezi Donem Juanem a Casanovou. Ale ještě k tomu financování: nejde výlučně jenom o peníze. Je například zajímavé, že v českých dějinách najdete obdobně období velkých raubířů a privatizátorů: jednak po Bílé Hoře a po zavraždění Valdštejna a vlastně také nedávno. Ale – ať byl Valdštejn, jaký byl, zanechal tu Jičín. A Valdštejnský palác. Nebo Magdaléna Trčková, která se chovala k sedlákům tak strašně, že dodnes jméno synonymizuje jistou část těla panímanda, což je mimochodem pozoruhodný pomník v jazyce. Ale Trčkovi také postavili Opočno! Syn surového žoldnéře jménem Špork za sebou zanechal například Kuks a mnoho jiných staveb atd. Ale přiznám se, že ještě nikde nevidím výjimečnou architekturu, kterou by řekněme zadal pan Kožený. Ale zato se v Londýně mluví o jeho nejdražší večeři ve městě.
Vypadá to jako nepříjemně tvrdá generalizace. Mohl byste říci na závěr něco optimistického?
Zahlédl jsem už i tady některé zajímavé práce. Mimochodem chystám se do Loun do Galerie Benedikta Rejta, kterou jsem viděl v Architektu. Emila Přikryla znám. A považuji ho za výjimečného autora. Ale znám i pár mladých, kteří to umějí. A hlavně dělají to pořádně. Musím ovšem připomenout Masaryka, když řekl, že doufá, že republika bude trvat třicet let. Pak že bude klidnej. Takže: až vyroste jedna jediná generace, které se nezlomí páteř a nebude jí mít ani pokřivenou, pak máme naději. O to jde. Až tu vyrostou lidé, kteří se nebudou řídit tím osudově zkráceným heslem – nebát se krást. A když to ukradneme, tak od toho utečeme. Zkrátka: když lidi vyrostou rovně a zpříma, budou taky dělat dobrou architekturu.
Děkuji za rozhovor.
Jiří Horský.
Vážený pane Schwarzenbergu,
když jsem se dozvěděl o Vašem skonu, vybavil se mi náš rozhovor před lety v časopise Architekt. Bohužel ne obsah, - při chatrné paměti. Ale víc vědomí výjimečného setkání se vzdělancem a současně vlivnou osobností. Jsem rád, že EARCH souhlasil s jeho „odemknutím“ v tomto okamžiku, a také s publikací ukázek architektury, když části jste dal vzniknout právě Vy, jako stavebník.
Mezi řádky dokumentujete kulturu této části Evropy i svůj přesažný vztah k slovesnosti a vzýváte stavební umění, včetně zásadních souvislostí… A cit pro detail, atd., atd. A kruh se uzavřel, když jsme si před časem s Vámi vzpomenutým Emilem Přikrylem oba stýskali nad některými dnešními okolnostmi, a v telefonu se zmínil o Obraně svobod, esejích, sepsaných Vašim tatínkem Karlem ze Schwarzenbergu. K vydání je s pečlivostí sobě vlastní připravil básník Zdeněk Rotrekl. Vytanula mi na mysli slovní uhrančivost esejů, které jsem si obstaral i ono věčné Nic než právo, Nil nisi rectum, které je spojováno s Vašim jménem. A které stojí také v záhlaví esejů. A ještě něco si vybavuji: „Rytířské ctnosti“…, píše v úvodu Zdeněk Rotrekl, který byl, mimochodem, poslední totalitou odsouzen k trestu smrti, tyto ctnosti„… mu nebyly archiválií ad usum archeologů a historiků, jejich přítomností nebo absencí měřil hodnotu své doby“.
Věřím, že nahoře souhlasně pokyvujete, když i toto vědomí otce, bylo vědomím Vašim.
Váš předchůdce na rodovém šlechtickém stolci, připomíná v úvodu knížky Rotrekl, „rád citoval Balbínovu definici šlechtictví, jak je zaznamenáno v knize Diva Montis jako…, jakési stálé projevování se vynikajících vlastností, k němuž vede potomky jejich původ a příklady jejich předků".
Zdá se mi, že Váš pobyt mezi námi nemohl lépe naplnit tyto znaky urozenosti.
Váš,
Jiří Horský
