Klodová & Kohoutková: Tělo jako provokace

Kde je původ Vašeho rozhodnutí učit a předávat své zkušenosti dál?

Lenka Klodová: Učení na vysoké škole má dvě roviny. Na jednu stranu je to nějaká možnost pro toho umělce zapojit se do disciplín, které se blížily teorii, nebo výzkumu. Když člověk působí volně, jako umělec solitér, tak toto zázemí třeba nemá. A to byla moje cesta, protože na počátku mého rozhodnutí nestála nějaká láska k dětem, touha předávat znalosti dál, nebo nějaký pocit, že už toho vím tolik, že to musím předat, aby to ve mě nevybuchlo. To nebyl můj případ. U mne to byla druhá cesta, kdy jsem si prošla hybridní útvary vzdělání, jako Ph.D., tedy doktorát v umění. Absolvovala jsem jej na vysoké škole uměleckoprůmyslové v roce 2005, ale na školu jsem nastupovala v roce 2002. To bylo snad druhý nebo třetí rok od toho, co se u nás tato forma vzdělání začala zkoumat. Je to pozice, kdy člověk může být volný umělec a zároveň dosáhnout vědecké hodnosti. To mě začalo strašně bavit. Formát podložené tvorby, založené na poznatcích, které člověk získá metodou, která se blíží metodám společenských věd. Pak mi přišla nabídka od paní Vlasty Čihákové, která tady vedla ateliér tělového designu, o kterém jsem dříve neslyšela. Paní Čiháková vedla na FaVU v Brně předmět s názvem Filozofie postmoderny a gender. Protože dojížděla každý týden z Prahy, sháněla někoho k sobě. Zároveň hledala někoho s jiným zaměřením, než měla ona, aby si k sobě nepřibrala konkurenta. I proto si vybrala mě, jako teoretizujícího umělce. To mi hodně polichotilo. Do té doby mi chyběla možnost své výzkumy artikulovat. Pak jsem měla štěstí, že jsem se tu potkala s Janou Prekovou, která je neuvěřitelná energická bytost, která dovede člověka vyprovokovat člověka k výkonům, o kterých dříve neměl ani tušení. Ta mi nabídla, abych si na FaVU otevřela svůj vlastní nový předmět, který by zaštiťoval a financoval její ateliér. Tak jsem si otevřela "Kurz porno-studií", který navazoval na téma mé diplomní práce na UMPRUM v Praze. Dva roky jsem zde dojížděla jednou týdně učit tento kurz, a poté mi vlastně tento ateliér tělového designu předala.

Karolína Kohoutková: Já jsem vlastně absolventkou tělového designu u Jany Prekové. Dříve nebývali v ateliérech na FaVU asistenti, ale zrovna v ten rok, kdy jsem absolvovala, byly vypsány konkurzy na tato místa. Jana Preková mne tehdy oslovila, jestli bych do toho konkurzu nechtěla jít. Tak jsem se přihlásila a místo jsem dostala. V ateliéru vytvářím zázemí pro studenty. Plním tu roli pomyslné odrazné plochy, kdy zprostředkovávám komunikaci. Jsem tu studentům k dispozici jako konzultant, a zároveň se starám o chod ateliéru. Podílím se na organizaci a realizaci výstav a dalších akcí, které ateliér pořádá.

Jakým způsobem probíhá výuka u tak netradičního oboru?

LK: Ateliér tělového designu je něco velmi specifického. Je to vlastně ojedinělé universum v evropském i mezinárodním kontextu. Ateliér tělového designu je sám o sobě vlastně provokace. Ze začátku jsme čelili mnoha nátlakům ze strany vedení i veřejnosti, byla zde různá nařčení z nesystémovosti a spousta dotazů "Co to ten tělový design vlastně je?" Ve struktuře školy stojí náš ateliér v pozici designu. Dříve vždy z této struktury vypadával, protože je zde velký kontrast obsahu (náplně ateliéru) a zařazení do pozice designu. Ale tento ateliér má historické kořeny a dnes už náplň, kterou dovedeme vysvětlit. Do škatulky designu zařadil tělový design tehdejší děkan Tomáš Ruller. On vlastně i tento koncept vymyslel. Bylo to pojato jako idealistické vyvážení materialistických designů. V linii vedle průmyslového designu a grafického designu může existovat něco, co bude dodávat těm designům smysl a bude je analyzovat z pozice konceptuální a filozofické. Každý ateliér na vysoké škole je specifický, protože je naplňován osobností svého vedoucího. Například Jana Preková tíhla divadlu. Od toho se odvíjela i podoba výstupů, které byly těžko pochopitelné pro normální lidi, vyjma divadelníků. Pro chápání to mělo příliš mnoho rovin, které ani diváci nemohli pojmout. Tím, že jsem do ateliéru vstoupila já, dostalo to jinou - pochopitelnější dimenzi a přestalo to být na bázi experimentu.

KK: Tady je velký šok se slovem "design", které ve skutečnosti zastupuje "koncept". To znamená, že se zde s designem pracuje konceptuálně. To souvisí právě se zakladatelkou tohoto ateliéru Janou Prekovou, která se ten design snažila do konceptuální roviny posunout.

Máte nějakou zaběhlou metodiku výuky studentů?

LK: Na jednu stranu chceme vychovávat umělce, ne designéry. Ale na druhou stranu chceme formovat ten obor. Z této pozice zadáváme úkoly, proto, abychom vždy probádali nějaký segment. Tedy na konci vyjde z průzkumů nějaký souhrn toho tématu. Ale zároveň k tomu každý student přistupuje po svém. Zároveň se snažíme naplnit i tu původní myšlenku filozofie designu, takže tam je i vazba na konkrétní předměty denní potřeby.

Uveďte prosím příklad zadání úkolu pro studenty?

LK: V poslední době jsme spolupracovali na jednom úkolu s brněnským Turistickým informačním centrem. Pro ně jsme zkoumali možnost alternativních suvenýrů pro nově vzniklou kostnici. Ale z tohoto úkoly nevyšel ucelený design nějakých předmětů. Vznikla umělecká díla, která zkoumají, co to vlastně suvenýr je, proč se suvenýry vyrábějí, proč si je lidé kupují a proč mají lidé potřebu odnášet si nějaké památky z různých míst v podobě nějaké tretky. A pak, jestli není absurdní mít suvenýr z kostnice, a jestli má být kostnice, jako místo posledního odpočinku mnoha lidí, turistickou atrakcí. Studenti se na věc nedívají z pohledu toho, jak má být natvarovaná, a jak má vypadat, ale z pohledu toho, jestli má vůbec existovat, a za jakých podmínek. Zamýšlejí se i nad tím, jestli může být suvenýrem něco nehmotného, jako například vzpomínka, nebo video, nebo nevyvolaný film.

KK: Je to tak, že někdy ty věci nevznikají z podnětu ateliéru, ale z vnějšku. Třeba minulý semestr byl reakcí na akci, kterou pořádal Dům umění. To téma nás zaujalo, tak jsme ho dali zpracovat studentům. Zadáním bylo zjistit, co znamená "Důstojnost" a pokusit se tento námět nějakým způsobem realizovat.

LK: My se snažíme rozšířit takové povědomí, aby si nás ty subjekty nacházely. U kostnice jsme se vnutili, ale u Domu umění přišla výzva z jejich strany sama. Je fajn, že Dům umění i Moravská galerie ví, že s námi můžou na různé akce počítat.

KK: Tradiční už je pro nás akce MDŽ, kterou pořádá skupina "NESEHNUTÍ". Jedná se o večer, kdy oni přispívají přednáškou a tématem a my do toho vnášíme kulturně-uměleckou rovinu. Ne ve formě výstavy, ale má to formát jakési zábavné komunikace.

Jaký je průběh semestru pro studenty? Jak práce hodnotíte?

LK: Nám se zatím ustavilo o, že zimní semestr je jiný, než letní. S tím, jak klesá teplota, tak se většinou stahují studenti do domů. Takže tento semestr bývá studijnější. A taky přicházejí prváci. V zimě dáváme téma, které se vleze časově do jednoho semestru. Po zpracování semestrální práce dle zadání v něm v něm studenti buď mohou pokračovat a zpracovat v jeho duchu klauzuru, nebo si pak ještě vybrat vlastní téma a na klauzury zpracovat to své. Pro obhajoby klauzur pak připravujeme výstavu těchto prací. Klauzury jsou společné pro celou školu a trvají asi tři dny. Na každý den je vytvořena komise z vedoucích ateliérů a dalších odborníků, kteří obcházejí ateliéry na FaVU a posuzují práce studentů.

Čím by měli být, jak by se měli uplatnit studenti po absolvování Vašeho ateliéru?

LK: Především by měli být umělci. Když jde člověk studovat uměleckou školu a dostuduje ji, má z něj být umělec. Všichni, kteří se k nám hlásí se o tom musí rozhodnout už před tím, než k nám půjdou. Proto já obdivuji všechny uchazeče, kteří k nám skutečně jdou. Je to vlastně volba, kterou rozhodnou už v dost raném věku, ale to, jak s tím pak naloží je už čistě na nich - jestli si někde najdou nebo nenajdou uplatnění. To pak nemůžou házet vinu na nás. Ale můžu k tomu dodat ještě takový bonmot: vychováváme je ke kreativitě, ať jsou tedy kreativní a najdou si něco k uživení.

KK: V rámci našeho ateliéru neposkytujeme vzdělání v těch technických předmětech. Nemáme tu na to zařízení ani prostory, jako třeba dílnu. Ale studenti mohou tyto předměty navštěvovat v rámci FaVU v jakémkoliv jiném ateliéru a mohou se podle své vlastní vůle a iniciativy hodně naučit. Například náš student může chodit navštěvovat ateliér, kde se učí softwary. Když bude mít chuť, může se například naučit 3D modelování.

Jak vnímáte pojem talent?

LK: Ano, určitě. To vlastně rozhoduje při těch přijímačkách. Já si taky myslím, že slovo talent se dost kryje se zájmem. Nemůže někdo dělat výtvarné umění, když ho to třeba ani nezajímá, když to není jeho vnitřní potřeba. Takže člověk, který má například nějakou mechanickou zábranu, že nemůže kreslit, ale přitom ví, že to je jeho svět, ve kterém chce žít a mává vším pro výtvarné umění, tak ten člověk talent má.

Slýchají od Vás studenti nějakou charakteristickou frázi, tezi, nebo citát?

LK: Já si myslím, že ne.

KK: Já si taky myslím, že ne.

Co když se studentům tvorba nedaří? Necháváte studenty jejich práce někdy změnit celé od počátku?

LK: To je právě zajímavé, jakým způsobem tady studenti tvoří. Kolikrát to je jako držet oheň v rukách, nebo nějakou řeku. Kolikrát jsme v jakési panice, že studenti zase nic nemají a najednou se zjeví další týden s nějakými videi se spoustou zajímavých momentů. Někdy se opravdu strašně orá, že musíme skoro jako lopatou hromadu písku, abychom z toho člověka něco vydolovaly a někdy se to najednou secvrnkne jako lavina a z té kuličky se prostě svalí něco úžasného.

KK: Lenka má ještě trochu jiný přístup ke studentům. Když jim něco nejde, nebo nic nepřinesou, ta Lenka na ně nevyvíjí tlak, s tím, že mají něco dělat. Ale otočí to a vztáhne na sebe. Pak říká: "Jestli oni nebudou chodit, já už nebudu jezdit." Nebo: "Já ten předmět zruším". Tím navodí atmosféru k uvědomění, že je to vlastně dobrovolná věc chodit do té školy. Že vlastně není důvod, proč my bychom jim měli říkat, že tady mají být a chtějí tu být.

Děkuji za rozhovor.

doc. Mgr.A Lenka Klodová Ph.D., vedoucí ateliéru, je umělkyně, která se nebojí jít na ostří nože. Vedle témat, jako je žena, tělesno, mateřství, lidské vztahy, se intenzívně zabývá ve své tvorbě také tematikou, jež patří k nejvíce tabuizovaným: pornografií. Má za sebou několik projektů "alternativních erotických časopisů", instalace a performance ve veřejném prostoru, více než dvacet samostaných výstav a účast na mnoha dalších projektech a skupinových výstavách.

MgA. Karolína Kohoutková, asistentka, vystudovala Tělový design na Favu v Brně. Ve své tvorbě již delší dobu zabývá projekty založenými na spolupráci s lidmi mimo střed světa umění, kteří se však pohybují na jeho okraji a k výtvarnému umění mají určitý vztah. Spolupráce s nimi znamená poznání rozličných úhlů pohledu a názorů na to, co to znamená umělecká tvorba, pročež ji Karolina považuje za velmi inspirativní a obohacujíci.  Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.