Když děláš soutěže dlouho, nějakou vyhraješ. Třeba osmou. To ale obnáší udělat sedm neúspěšných, říká dvojice svobodovablaha
V sérii YOUNGBLOOD zpovídáme mladé "aťáky", jejichž práce se vyznačuje originálním přístupem. Tentokrát jsme navštívili dvojicí svobodovablaha. Povídali jsme si o tom, jaké je začít s vlastním navrhováním už během školy, o Mnichově, o soutěžích, o kombinaci praxe s učením na škole, o zdrojích inspirace a mnohém dalším.
Jan Bureš , 31. 8. 2023
Na devátou přicházím na Veletržní 826/61 na Letné na smluvený rozhovor s dvojicí svobodovablaha, kterou tvoří Anna Svobodová a Ondřej Blaha. Jejich tvorbu sleduji už dlouho a od prvního kontaktu vím, že je výjimečná svou autentičností. Proto jsem se za nimi vypravil. Přicházím do nového ateliéru, který si zrekonstruovali. Ondřej mi otevírá dveře a procházíme průchodem do vnitrobloku. Zde se zachází malá jednopatrová stavba, která připomíná starou garáž.
Ateliér je vizitka a pokud je vizitka autentická, víte, že jste na správné adrese. A tady je rukopis jasný. Architekti vše „nahrubo“ opravili. Velká okna se zeleným rámem si hned získala můj obdiv, především atipyckým otvorem v cihlách. Prostor je velmi živý a pěkně zabydlený, má příjemný „vibe“. Kreativní energie jde ihned cítit. Chvíli si ateliér prohlížím a doptávám se, u toho se vaří kafe. Poté se přesouváme do zahrady v obklopení vysokého letenského bloku, kde je příjemná pergola.
Více k tématu
Na začátek jednoduchá otázka. Kdy a jak se vlastně vaše cesty spojily a kdy jste spolu začali spolupracovat?
Anna Svobodová: U nás je to trošku složitější, protože se nám to prolíná s osobním životem. Čistě pracovně jsme spolu začali spolupracovat na projektu rodinného domu v Kateřinicích před cca 7 lety hned, co jsme se vrátili ze stáže v Mnichově. To jsem byla ve čtvrťáku.
Ondřej Blaha: Ale potkali jsme se přibližně, když já jsem byl ve druháku a Anča studovala v Liberci. Líbili se nám projekty toho druhého. Pak jsme odjeli na rok do Mnichova. Hodně jsme se sladili. Ve druháku nebo třeťáku ještě poznáváš hodně nových věcí a referencí, které tě formují. A Mnichov nás zformoval hodně, a právě do prvního projektu se to hodně promítlo.
A pak vám přišla zakázka na rodinný dům, a řekli jste si, že to zkusíte spolu?
OB: Já jsem dělal rodinný dům rodičům, někdy ve druháku. No a rodinné domy generují další rodinné domy. Přijdou sousedi nebo lidi, kterým se to líbí a chtěli by taky projekt. Myslím si, že v tom pak jde docela pohodlně zůstat. Myslím, že hlavně v regionech mimo Prahu je to docela časté a jde se tak etablovat regionálně. Takže ten dům byl v návaznosti na ten pro rodiče. Bylo to skrze sousedy. A vlastně musím říct, že se nám dost povedl.
AS: Dost se nám povedl a ani jsme si tehdy neuvědomovali, s jak dobrými investory se bavíme. Až zpětně nám došlo, že byli velmi otevření. Ale tehdy jsme nevěděli, že to není standard. Do toho projektu jsme investovali hodně energie. Dělali jsme situační model a model celého domu. Tím jsme vycházeli z toho, jak se to dělalo v Mnichově. Takže. že se povedl, nebyla náhoda, ale kombinace naší energie a otevřenými klienty.
Ten dům se nakonec zrealizoval?
OB: Jo ten stojí. Klienti přišli s tím, že chtějí bungalov, což je klasický požadavek. My jsme přisli s návrhem domu zakousnutého do svahu, který má povystrčené jedno patro, což dostalo jižní světlo i do dětských pokojů, které navíc měly výhled na svah. Klienti nejspíš jednali s architektem úplně prvně, a právě model je hned přesvědčil, protože si jej dokázali představit a okamžitě pochopit. Nemuseli jsme je přesvědčovat v půdorysech a plánech, které lidé často neumí číst. Model většinou zabere spoustu času, ale nakonec nám to hodně usnadnil.
A jak jste se pak rozhodli, že společně založíte aťák?
AS: Ani to nebylo tak, že bychom se jednoho dne rozhodli. Pokračovali jsme v projektech domů a zkoušeli i pár soutěží. Já jsem tehdy ještě chvíli pracovala u Jana Žalského, ale zjistila jsem, že nejde někde pracovat, chodit do školy a zároveň dělat vlastní projekty. Takže naše vlastní projekty byly jako brigáda při škole. Ale nevím, jak to založení přesně datovat. Oficiálně jsme aťák jako eseróčko založili před pár dny (smích).
Takže ten objem zakázek byl takový, že jste po škole cítili, že do toho můžete jít sami za sebe?
AS: Něco jsme měli, ale nikdy jsme neměli jistotu, že budeme mít práci v dlouhodobém horizontu. Ale tu nemámě ani teď. Na architektuře je fajn to, že když člověk nemá zakázky, může dělat soutěže. Takže se nějak zabaví, ale je to samozřejmě finančně nejisté. Mám pocit, že když člověk dělá soutěže dostatečně dlouho, tak jednou vyhraje. Je potřeba to brát trochu jako statistiku. Že třeba vyhraješ každou osmou, ale musíš tím pádem udělat těch sedm. Takže je aktivně děláme.
Jak získáváte zakázky kromě soutěží?
AS: Aktivní propagace a networking nám moc nejde a neděláme to. Máme pak pocit, že se vnucujeme. No a potom je ta možnost, že si to lidi řeknou mezi sebou, jako u rodinných domů, ale s tím jsme v určitou chvíli chtěli přestat. Některé projekty jsme i odmítli, protože bychom museli dělat něco s čím vnitřně nesouhlasíme. Jako třeba postavit nový dům hned vedle starého, protože je to jednodušší než rekonstrukce. Musíme se zadáním souznít a musí pro nás být svým způsobem výzvou.
To se mi líbí, že se snažíte nastavit si vlastní hodnoty i když věřím, že je to těžké. Člověk na jednu stranu nechce dělat některé věci, ale ne vždy to jde, pokud má přežít a zároveň utáhnout chod aťáku. Na čem teď aktuálně pracujete?
AS: Čerstvě jsme vyhráli soutěž na školní kampus v Mnichově Hradišti, ale tam ještě nedošlo ani k podpisu smlouvy. Potom pokračujeme na kulturním sálé v Postřekově a mateřské školce v Jeseniově ulici na Žižkově.
OB: V té době - cca před dvěma lety, se nám povedlo vyhrát dvě soutěže relativně krátce po sobě. Takže jsme dostali pocit, že to skrze soutěže jde a přišly nám smysluplnější pro to, jak fungujeme. Poslední dobou se u nás vypisují soutěže na školy, školky, obecní domy, a to jsou témata, která nám dávají smysl. Ale je to i štěstí. Minulý rok jsme jich dělali šest a nevyhráli ani jednou.
Soutěže jsou na jednu stranu finančně nejisté, ale často jsou pro architekty jedinou možností, jak se dostat k jiné typologii, něž rodinným domům, což byl asi i váš případ.
OB: Přesně. My nemáme jiný způsob, jak se k jiným zakázkám dostat. Po těch rodinných domech jsme měli ještě takovou mezietapu. To bylo skrze studentskou soutěž Young Architect Award. Jednalo se o inovativní bydlení. My jsme si vybrali parcelu v Karlíně. V porotě byl Adam Gebrian, který znal majitele a řekl mu, že někdo navrhuje na jeho pozemku. On za námi pak na vyhlášení přišel a říkal: „Nechcete se spojit a navrhnout tam dočasnou stavbu?“ A z toho vznikla spolupráce, která skončila tím, že jsme pro něj dělali interiéry v Hradci Králové. Takže po rodinných domech se nám podařilo zrealizovat ještě dva interiéry. Měli jsme štěstí, že první projekty, které jsme dělali se zrealizovaly a docela rychle.
AS: Došlo nám to až zpětně, ale když se na to teď koukám, tak jsme si zvolili dobrou cestu. Pokud chce člověk dělat vlastní věci, je dobré začít už dříve během školy. Protože když dokončíš školu a chceš dělat něco svého a nemáš nic za sebou, tak je to těžké. Nám se podařilo mít první projekt už čtyři roky před dokončením školy.
Oba jste prošli ateliéry Michala Kuzemenského, Emila Přikryla a Miroslava Šika, což jsou vedoucí, kteří vychovali několik generací architektů a architektek. Co bylo u každého to nejzásadnější, co jste si od nich odnesli?
AS: Prvák v Liberci mě moc bavil. Po gymplu je to úplně jiný svět, člověk řeší úplně jiné věci, ale potom od druháku mě to postupně začalo trochu nudit. A právě na ČVUT u Kuzmy (Michala Kuzemenského pozn. red.), kde jsem byla na semestr, jsou znovu zažila ten wow efekt, že se zase objevilo něco jiného. Nevím, jak to shrnout, a co konkrétně mi to dalo, ale především to, že mě to začalo znovu bavit.
OB: Mě to u Kuzmy v dobrém slova smyslu sejmulo. Prvák na ČVUT je totiž dost různý. Je to o tom, jakého dostaneš přiděleného vedoucího. Ale obecně se dá říct, že řešíš abstraktní zadání, jako třeba „navrhni prostor do krychle o délce hrany deset metrů“. No a potom u Kuzmy to najednou bylo dost realistické, architektura se ti propojí s dalšími věcmi. Není to oddělený, ale řešíš i tu, řekněme, každodenní nudu atd. Často se říká, že je to u Kuzmy sekta, ale je to hodně tím, že je to takový únik v prostředí ČVUT.
Na magisterské studium jste šli k Emilu Přikrylovi na AVU. Bylo to kvůli němu?
AS: My jsme se hlásili dvakrát, ale poprvé nás nevzal. AVU to byla i kvůli tomu, že tehdy všichni ambiciózní lidi z Liberce šli automaticky na navazující na AVU. Měli jsme to trochu zidealizovaný a vysněný, jít na akádu.
OB: Já, když viděl, jak je z toho Anča odvařená, tak jsem tam chtěl taky (smích). Projekty na AVU mě vždy oslovovaly. Byly svým způsobem jiné v kontextu ostatních škol. I přijímačky byly zahaleny aurou, že úplně netušíš, o čem to je. A to pro mě představoval i Emil Přikryl. On znal úplně všechno. A když si začal používat nějaký styl nebo referenci jako berličku, okamžitě to poznal a donutil tě zkusit něco jiného. Kolikrát to bylo zoufalství, když už jsi nevěděl jak dál, tak jsi něco zkusil a on v tom často zahlídl něco originálního a hned to rozeznal.
AS: Já jsem někdy nevěděla, jestli si dělá srandu nebo to myslí vážně. Testoval, jak moc si za tím stojíme. Většinou jsi ani nepoznal, co si myslí, nebo jestli to, co ti řekl, bylo pozitivní nebo negativní. Často to bylo tak, že nemluvil o projektu konkrétně, ale spíš o tom, co v něm viděl a co mu to připomínalo. Člověk to pak musel rozklíčovat.
No a pak Miroslav Šik. Věděli jste, že nahradí Přikryla právě on?
OB: Poslední rok, kdy se řešila rekonstrukce školy, to už bylo s Emilem trochu problematické. Hráli v tom roli vztahy ve vedení školy, které se pak často řešily víc než architektura. No a pak oznámil, že bude končit. Když to bylo definitivní, tak jsme začali hledat, kdo by ho mohl nahradit. A oslovili jsme Miroslava Šika.
AS: Ani jsme nepočítali s tím, že by to vzal vážně a zajímalo ho to. Ozvali jsme se a šokovalo nás, jak pozitivně to vzal. V podstatě druhý den jsme spolu byli v hospodě. Přišlo nám fajn, že po Emilu Přikrylovi, který byl hodně specifický, přijde s Miroslavem Šikem na AVU něco jiného a bude to takový restart.
Jaké pro vás bylo Šikovo vedení?
OB: Jeho vedení je specifické v tom, že je mistrem v tom klasickém smyslu. Učíš se dělat věci tak, jak je chápe a umí on. To je hlavní rozdíl od Emila, kde člověk víc hledal sám sebe.
AS: Ono dává smysl, že člověk učí to, co sám umí, ale na AVU chybí alternativa. Za Emila to bylo daleko víc o celé škole. Na architekturu na stáž chodili sochaři a často měli nejlepší projekt. To se teď neděje. Tato návaznost se tím trochu ztratila. Stává se z toho velmi profesionální ateliér na technické škole. Ale zároveň to pro nás bylo dobré zakončení studia před vstupem do vlastní praxe. Miroslav Šik učí tím způsobem, aby ze svých studentů vychoval architekty, kteří vyhrávají soutěže a staví domy.
V roce 2020-2021 jste jako asistenti hostovali na Technice v Mnichově u Almnannai Fisher. Jaké to bylo?
AS: Já už jsem tehdy byla na AVU jako asistentka, takže jsem to mohla srovnávat. Byl to pro mě takový rok ve znamení školy (smích). Ale to srovnání bylo dobré. Protože jak oni, tak Miroslav Šik mají dost precizní metodiku. Oba semestry probíhaly tak, že se zadala parcela, tehdy to byla logistická oblast. No k tomu jsme studentům zadávali takové malé úkoly, které měly vždy co do činění s právním rámcem nebo s nějakým omezením.
OB: To zadání jsme vymýšleli společně s Almnannai Fisher. Potom měl každý půlku studentů a dohromady jsme se potkávali na kritikách. Zadáním jsme se snažili simulovat praxi a věci, které jako mladý architekt řešíš. Cílem bylo, aby sis i v nich našel zálibu a bral je kreativně. Třeba situace, že ti zavolá klient s tím, že má na skladě fasádní obklady, které mu zbyly a chce, abys je použil. Přece je nebude vyhazovat. Vybírali jsme i konkrétní produkty a velmi konkrétní situace, aby to zadání bylo co nejrealističtější, ale svým způsobem bizarní.
AS: Celkově to byly čtyři úkoly, které na sebe navazovaly. Studenti ale zároveň nevěděli, co bude dál, prostě simulovat i tu nepředvídatelnost praxe. Často se ti stane, že řešíš třeba stavebko a dostaneš telefonát a najednou musíš v rychlosti najít řešení. V podstatě studenty přinutit hledat řešení pro různé limity a omezení a ukázat, že i ta jsou kreativní.
Je něco, co vám tato pedagogická zkušenost dala, co se vám pak hodí v praxi? Ty Anno ještě působíš jako asistentka na AVU u Miroslava Šika. Jaké to je kombinovat učení s vlastním ateliérem?
AS: Člověk daleko víc trénuje jak se ve věcech vyjadřovat. Když člověk přemýšlí nad projektem někoho jiného, tak se učí ještě víc, než když řeší svůj, kdy je víc zaslepený. To mě kreativně a intelektuálně stimuluje. Ale zároveň skrze své asistentství jsem víc mimo ateliér, a tak neumím spoustu praktických věcí, které pak přejímá Ondřej nebo kolega Vojta. Takže mi to i něco bere a to je taky nutné říct.
Intelektuální stimul zní skvěle. Je něco, co vám teď v rámci výuky na školách chybí?
OB: Mně připadá, že v ateliérové výuce teď u projektů dost chybí určitá abstraktní rovina a spekulace, která doplňuje tu jeho praktickou část.
Jak to myslíš?
OB: Nevím jak je to jinde, ale co se týče Prahy, tak mám pocit, že na školách v ateliérech chybí jiná rovina než ta čistě realistická, která je zakončena perfektně navrženými domy a profi výstupy. Ale tato rovina musí být vyvážena tak, že jako student vědomě pracuješ s tím, že se jedná o akademický architektonický projekt, a tím pádem nemusí být pouze simulací projektu do soutěže nebo pro klienta. Je důležité se v projektech snažit vystavět nějakou spekulaci, která s daným tématem pracuje do hloubky a ze široka, ne pouze povrchově. A o takových spekulacích se potom dá hovořit v širších souvislostech a referencích. Prostě trochu experimentovat a riskovat, ale připadá mi, že teď nikdo v ateliérech na školách moc neriskuje. Někdy tyto pokusy nedopadají dobře a od některých architektů naopak slyšíš, že by studenti měli řesit "hlavně architekturu". Třeba i ekologie je aktuálně tématem, které se v ateliérech řeší právě jen povrchně a podle zásad, podle kterých pak člověk postupuje i v praxi namísto hledání širších souvislostí a spekulací.
Taky mám někdy pocit, že se ekologie v architektuře řeší pouze jednostranně, např. z pohledu materiálů. Dům má třeba nejlepší, udržitelné a recyklované materiály, ale ty se třeba exportují přes půl zeměkoule.
AS: Já mám pocit, že tato témata někdy mohou zastínit i samotné řemeslo architektury. Je důležité řešit např. recyklaci materiálů na stejné úrovni jako kompozici domu atd. A to mi připadá, že se někdy ztrácí. Možná se vždy každé téma musí dovést do určitého extrému, aby se všem „zarylo pod kůži“, ale nesmí upozadit architektonické a neméně důležité otázky. Někdy mi připadá, že kdykoliv se objeví nové téma, tak je zároveň touha zapomenout vše, co bylo předtím. Ale to vlastně není potřeba, ono to stačí jenom vrstvit na sebe.
Z čeho čerpáte inspiraci? A jaký je váš vztah k architektonickým referencím a práce s nimi? Mám pocit, že se dnes spousta lidí bojí přiznat, že je třeba konkrétní projekt inspiroval a vypůjčili si z něj nějaký princip. Každý se bojí z nařčení, že kopíruje.
AS: Zrovna nedávno jsem se s někým bavila o tom, že dříve, když si od někoho něco převzal, bylo to bráno jako pocta. Jinak samozřejmě sledujeme spoustu architektů na Instagramu a je to pro nás inspirace. I díky AVU známe dost věcí. Třeba Richard Biegel a jeho přednášky, ty pro nás byly dost zásadní. Pro mě osobně je to hodně i film. To je skvělý nástroj k „učení se architektury“. Konstruuje se v nich specifická atmosféra nebo výraz, který je často mnohem sugestivnější než samotná architektura. A potom je pro mě důležité zajímat se i o to, co ovlivnilo tvůrce, ze kterých čerpám. Jaký architekt ovlivnil třeba Jan de Vyldera. Ale to i obecně. Čtu třeba Kunderu a ten se zmíní o svém oblíbeném autorovi, tak si ho chci přečíst taky. Spousta takových věci se totiž nedostala mainstreamu.
OB: Souhlasím s tím, že je úplně normální reference používat, to by pak člověk nedokázal vůbec nic, protože nejde všechno vymyslet od nuly. Všichni vědomě nebo nevědomě pracujeme s referencemi. Podle mě je cíl, aby si tu referenci na konci ani ty sám neviděl. Anebo viděl, ale aby bylo rozpoznatelné, že si s ní pracoval vědomě. Ale hodněkrát se děje to, že se kopíruje pouze vizuál, a to právě vlivem Instagramu.
Taková klasická otázka. Jaké jsou vaše vyhlídky do budoucna ve smyslu ateliéru? Chtěli byste třeba vyrůst?
OB: To asi spíš ne. Už teď se nám děje to, že mnohem méně kreslíme. Dostali jsme nedávno stejnou otázku a bylo to poprvé co jsem nad tím začal přemýšlet. Zatím to ani nemáme zformulované, kam bychom se chtěli dostat. Je pro nás na jednu stranu i obtížné někoho začlenit. Někdy mám stres z toho, že když se zvětší objem práce, potřebuješ nové lidi. Ale já bych nechtěl vzít někoho jen proto, že ho potřebujeme. Třeba u Davida, který s námi pracuje, to bylo naopak. My se zeptali jeho, jestli s námi nechce spolupracovat, protože jsme cítili, že si rozumíme.
AS: Já bych se určitě nechtěla dostat do stavu, kdy kvantita převáží kvalitu. Já to mám s nadsázkou tak, že co si nenakreslím, to není moje. Je pro mě nemyslitelné z projektů vypadnout a nebýt jejich součástí. Chtěla bych aby to zůstal autorský ateliér. I proto se jmenujeme, jak se jmenujeme. A je těžké být autorský ateliér a mít hodně zaměstnanců. A kdykoliv s někým spolupracujeme, jako s třeba s Davidem a Vojtou, tak to všude uvádíme. Společně s Ondřejem už jsme se nějak vzájemně „vychovali“, máme společný vkus a estetiku a ateliér to zastřešuje.
A teď poslední otázka ohledně vašeho fungování. Jaké to je vést ateliér jako autorská a zároveň i partnerská dvojice? Jak to máte nastaveno a co to obnáší? Nepropojuje se pak až příliš osobní a pracovní život?
OB: Teď jsme o víkendu byli na „architektonické svatbě“ a několikrát jsme dostali tuto otázku (smích). Jako každý vztah funguje někdy lépe a někdy hůř. Prostě work life balance, kterou jsme si nastavili. Ale samozřejmě se nám to prolíná.
AS: Někdy to může být komplikace, ale je to náš společný program, něco budujeme a to nás spojuje. Je to náš společný projekt.
OB: Ale aktivně to řešíme a komunikujeme spolu to, co nám nevyhovuje, protože se to týká jak vztahu, tak ateliéru. Ale myslím, že podobně to mají všechny partnerské dvojice, co mají společný ateliér. Vyžaduje i nějakou disciplínu a ten vztah se samozřejmě liší v ateliéru a mimo něj.
Super díky moc a přeji vám hodně štěstí! Mějte se a čus.
Anna Svobodová v roce 2019 absolvovala pražskou AVU v ateliéru Architektura u Emila Přikryla a Miroslava Šika. Bakalářské studium absolvovala na Fakultě umění a architektury v Liberci. Absolvovala zahraniční stáž v Lublani a studijní stáž na ČVUT v ateliéru Michala Kuzemenského. Pracovala v Mnichově v ateliérech Hild und K Architekten a Almannai Fisher Architekten a v Praze v ateliéru Žalský architekt. Přibližně od roku 2017 tvoří společně s Ondřejem Blahou tvůrčí duo svobodovablaha. V roce 2020/21 společně asistovali jako vedoucí ateliéru společně s Almannai Fisher na Technické Univerzitě v Mnichově. Od roku 2020 je asistentkou na AVU v ateliéru Architektura pod vedením Miroslava Šika.
Ondřej Blaha v roce 2018 absolvoval Fakultu Architektury ČVUT (diplom. práce u Michala Kuzemenského) a v roce 2019 pražskou AVU v ateliéru Architektura u Emila Přikryla a Miroslava Šika. Absolvoval studijní stáž na Technické Univerzitě v Mnichově v ateliérech Krucker & Bates a Lütjens & Padmanabhan. Pracoval v Mnichově v ateliérech N-V-O Architekten a Peter Bohn + Assoziierte. Přibližně od roku 2017 tvoří společně s Annou Svobodovou tvůrčí duo svobodovablaha. V roce 2020/21 společně asistovali jako vedoucí ateliéru společně s Almannai Fisher na Technické Univerzitě v Mnichově.
Více o projektech:
Rekonstrukce bytu, Praha - 2020
Rekonstrukce bytu, Hradec Králové - 2019
- Autoři: Anna Svobodová, Ondřej Blaha
- Ateliér: svobodová blaha
