Kdo nám zas močí na Kolíbala? O životě s brutalistickým betonem na ambasádě v Londýně
Architekt Jan Šrámek se narodil právě před sto lety. Byl mimo jiné spoluautorem ambasády v Londýně, která přežila rozdělení Československa, prošla poměrně citlivou rekonstrukcí a uchovává si svou betonovou krásu. Jak se tam žije? Mluvili jsme o ní s jejím dočasným obyvatelem, odborníkem na vizuální kulturu Michalem Nanoru.
Karolína Vránková / EARCH.CZ , 13. 3. 2024
Jan Šrámek (narozen 14. března 1924) je známý jako jeden z autorů odbavovací haly Hlavního nádraží či paláce ČKD v Praze, na nichž pracoval se svou manželkou architektkou Alenou Šrámkovou. Je také spoluautorem několika československých ambasád: v Pekingu, v Brazílii, v Londýně, v Sofii a ve Stockholmu. Na reprezentativních stavbách s velkorysým rozpočtem, kde se architekti podíleli i na designu nábytku a vnitřního zařízení, se uplatnil jeho „smysl pro barevné a formové harmonie,“ jak to vystihnul historik architektury Rostislav Švácha v dobovém časopise Umění (1/1985).
Ambasádu v centru Londýna navrhl ve spolupráci s Janem Bočanem a Karlem Štěpánským v roce 1966. Na dopracování návrhu se podílel skotský architekt Robert Matthew. V 1969 bylo postaveno, v roce 1971 získala stavba medaili Královského institutu britských architektů RIBA. V roce 2021 natočilo České centrum Londýn o budově krátký film.
Více k tématu
Areál se skládá ze dvou částí: reprezentativní plné uměleckých děl a autorského designu, v níž Rostislav Švácha vidí v betonu provedené ozvuky baroka či kubismu. A druhé budovy, kde jsou kanceláře a diplomatické byty. Po rozdělení Československa první připadla Slovensku, druhá patří ČR. Se svou manželkou-diplomatkou tu bydlí odborník na vizuální kulturu a kurátor Michal Nanoru. Jaký je denní život v unikátní stavbě?
Kdo žije v brutalistické budově, měl by mít rád beton. Máš rád beton?
K nové stavbě z betonu bych dneska asi měl ekologické výhrady. Ale tenhle beton mám rád. A není to ani ten slitý cementový povrch. Má v sobě kamínky, připomíná přírodu. Britskou pláž. Anebo skotský svetr, možná upletený z koňských žíní spíš než z merino vlny - kouše, ale má krásný hrubý vzor a je teplý a houževnatý. Konstrukce je na pohled, oproti místním ikonám stylu – třeba Národnímu divadlu, Hayward Gallery nebo i Matthewově Royal Festival Hall – ještě poměrně lehká, členitá, nijak zvlášť masivní. Není to řopík přenesený pár kilometrů na západ.
Jsi odborník na vizualitu – máš na ambasádě nějaké místo, které na tebe silně vizuálně působí?
Krásné jsou například monumentální nádrže na vodu na střeše, díky nimž budova skoro připomíná parník. Ale užívám si vlastně každý pohled na ten hrubý beton, na hru materiálů, betonu, oblázků a skla. Mám rád ty vitríny, jednoduchost, soulad a množství linií, čistou geometrii mřížky – a ještě víc to, jak včas ujede do nepravidelnosti. Architektonický breakbeat. Zevnitř si užívám pásová okna. Jsou hliníková a posuvná a vedou po obvodu celého bytu.
A táhne od nich? Jedna z velkých výhrad k budovám 60. a 70. let je nehospodárnost, co se týče tepla a energií.
Jde z nich chlad a samozřejmě neizolují jako zeď. Severní strana domu se nikdy pořádně nevytopí. Ale po rekonstrukci, která tu proběhla v roce 2017, táhne minimálně – dřív se tu prostě posouvalo v rámu jednoduché sklo – a určitě míň než ve standardním britském bytě. Ve srovnání s jakýmkoli britským bydlením vynikne především absence vlhkosti a plísně.
Původně byly na ambasádě i autorské interiéry, dokonce i v bytech. Zachovalo se něco z nich?
Ve většině bytů jsou původní dveře s aluminiovým kováním a zárubně, které vedou až ke stropu, to je působivé. Ze stejného tmavého dřeva je taky původní vestavěný nábytek. Uvnitř člověk občas najde různé zvláštní přihrádky. U některých není moc poznat, na co jsou, takže si říkáme, že tam se asi původně schovávala odposlouchávací zařízení. Samozřejmě to s sebou přináší určité problémy. Třeba, když je stěna jenom z nábytku, je skrz ni všechno slyšet. A asi se změnily rozměry ramínek, takže se tam standardní ramínka nevejdou. Mezonetové byty mají kuchyňky zhruba na jeden hrnec a schody – ne úplně skvělou věc pro malé děti… A tak, prostě klasické luxusní problémy prvního světa. Cena za to privilegium, že můžeme žít v historickém a výrazném designu.
A zbytek zařízení?
To už je dost náhodné. Byty obecně zařizují buď hospodáři nebo sami obyvatelé, a ti všichni se na ambasádách po několika letech střídají. Takže se tam klidně míchá Ikea představa o rustikálním bydlení a nějaké ty polstrované pozůstatky devadesátek. Podle vkusu posledních obyvatel. Já bych původní vybavení ocenil, ale to je život, nejsme v Baťově Zlíně a asi nemůžou všichni žít uměleckou vizi architekta v padesát let prosezeném gauči.
Ještě k rekonstrukci, povedlo se uchovat původní charakter?
Původní efekt, jako zůstával nedávno třeba ještě na ambasádě v Berlíně, interiéry asi ztratily. Zátěžový koberec stávajících reprezentačních prostor by zasloužil nějakou poučenou autorskou intervenci… Podobně Galerie Vitrínka, vytvořená z recepce, by užila dlouhodobější řešení, ale i tak díky za ni.
Svou podobu rekonstrukce navrhoval už na začátku tisíciletí jeden z architektů ambasády Jan Bočan a podle jeho návrhu se měla zateplit a zabalit do kovové konstrukce. To by asi bylo o dost radikálnější.
Co se ale v budově nejvíc změnilo, je způsob jejího používání. Ačkoli byla navržená v době tání a architekti se jí chtěli přihlásit k západním trendům, pořád vcházela ze zadání „compoundu“, víceméně izolovaného objektu na nepřátelském území, ze kterého není nutné příliš vycházet. Venku mohl zaměstnance někdo sledovat nebo naopak mohli přičichnout k západnímu životnímu stylu. Pracovali a žili co nejvíc uvnitř. Měli tu kanceláře, ale i „závodní“ jídelnu, terasu, kino, garáže, trávník. To se dneska příliš nevyužívá a velká část obyvatel, zvlášť ta, která v budově nechodí do práce, přijde do kontaktu zejména se svým bytem.
Velký zásah do ambasády bylo i její rozdělení…
To je samozřejmě absurdní, jako každé dělení majetku řezem – ten komplexní organismus se prostě rozetnul, takže například ČR má v suterénu kino, ale SR zůstala šatna, která k němu patří. Menší, ale krásnější reprezentační budova, kde se nachází třeba skleněný lustr od Reného Roubíčka a většina dalších uměleckých děl, připadla Slovensku. Nyní prošla i slovenská část rekonstrukcí. Jsem docela zvědavý, jak se povedlo zachovat tehdejší Gesamtkunstwerk – jak píše Švácha, u každého takového komplexního díla stačí pootočení křeslem, aby se všechno zbortilo.
Brutalistická betonová ambasáda se nachází na adrese Kensington Palace Gardens. To je uzavřená oblast plná dosti nazdobených historických domů. Jak mají sousedé ambasádu rádi?
Myslíš Roman Abramovič? Poslední dobou se nám nějak vyhýbá… Kensington Palace Gardens je privátní ulice, kde se nachází několik ambasád, domy Lakšmí Mittala a dalších nejbohatších lidí světa a taky Kensingtonský palác, kde bydlí méně významní členové královské rodiny – a česká ambasáda stojí na jejím rohu. Takže ano, je to tady trochu jako pěst na oko a pro mě je neustálým zdrojem fascinace, že na královské půdě takovou stavbu v 60. letech povolili. Zvlášť když je známo, že v královské rodině nemají tuhle architekturu vůbec rádi. Na druhou stranu, taková a ještě brutálnější spojení – mnohem brutálnější než samotná brutalistická architektura – jsou pro Londýn typická.
A co dnešní sousedé?
Nějak s tím žijí. Vodí se sem exkurze. Všichni v okolí tu budovu znají. Zastavují se u výstavy, kterou na plotě dělá České centrum. Míjejí ji po cestě do Hyde Parku, s dětmi nebo se psem. Děti málokdy odolají a lezou na tu krásnou betonovou strukturu od Stanislava Kolíbala, jejíž vlny zevnitř vlastnoručně vyzdobil sbíječkou. Často tady chodí profesionální venčiči, vedou šest nebo osm psů a ty se na tu stěnu postupně vyčůrají. To se vždycky dost mračím, kdo nám tu zase močí na Kolíbala!
