K architektuře rodinných domů a vil Ladislava Žáka
Velkorysost plánu proti náhodné kráse přírodního růstu.
EARCH.CZ , 20. 8. 2009
„Velkorysost plánu proti náhodné kráse přírodního růstu…“,1 tak se vyjádřil k návrhům Jaromíra Krejcara a Josefa Štěpánka na zastavění pražské Letenské pláně vládními a úředními budovami ve svém pojednání K letenské soutěži otištěném ve Volných směrech architekt Ladislav Žák. Ač se jeho článek vztahoval k výsledkům této významné soutěže, která ostatně jako většina podobných podniků, v nichž zabodovala generace mladých architektů, nakonec vyzněla vniveč, tato slova dobře ilustrují dvě velká témata, kterými se zabýval po celý život. Velkorysost plánu, tedy přítomnost dobře promyšlené koncepce je patrná u všech architektových realizací, naopak náhodná krása přírodního růstu jej koncem třicátých let okouzlila a inspirovala k vytvoření nesčetných úvah o krajině, její ochraně a revitalizaci.
Architekt, designér, krajinář a teoretik Ladislav Žák (1900–1973) bezesporu patřil k výjimečným osobnostem české architektonické scény konce dvacátých až čtyřicátých let. Přestože během svého tvůrčího života realizoval jen několik staveb, zejména reprezentativních rodinných domů a vil, do dějin české architektury dvacátého století se díky svým úvahám o krajině, shrnutých v knize Obytná krajina (1947), zapsal jako jeden z mála tvůrců, jejichž myšlenky předběhly svou dobu.
Žák nejprve na pražské akademii vystudoval malířství. Po krátkém působení na reálkách v Praze a Českých Budějovicích, kde vyučoval kresbu, začal ve třídě Josefa Gočára studovat architekturu. Obrat ve svém profesním životě později vysvětlil „touhou po ‚pevném slohovém principu‘, uměleckém orientačním vodítku“,2 které jako většina progresivně smýšlejících mladých architektů našel v díle francouzského architekta švýcarského původu Le Corbusiera. Na budoucího architekta rovněž silně zapůsobily myšlenky předních evropských architektů (J. P. P. Oud, Walter Gropius, Le Corbusier, Adolf Loos a další), kteří v rámci přednáškového cyklu Za novou architekturu zavítali na přelomu roku 1924 a 1925 do Prahy a Brna. I po absolvování Gočárovy školy preferoval kresbu a malbu před novými médii (koláž, fotografie, film), neboť jimi nebyl tak fascinován jako řada jeho souputníků sdružených ve spolku Devětsil, jehož programová orientace, balancující na pomezí poetismu a konstruktivismu, mu nebyla blízká.
Žákův vztah k nové funkcionalistické architektuře byl prozaicky řečeno ambivalentní. Na jedné straně se ztotožňoval s Le Corbusierovým proslulým výrokem o moderních stavbách jakožto „strojích na bydlení“, na straně druhé v této architektuře spatřoval sochařské útvary zhmotňující se na modrém pozadí oblohy. S trochou nadsázky by se dalo říci, že příliš strohá, ryze vědecky koncipovaná architektura mu byla cizí. Není proto divu, že řadu prací některých českých a německých architektů ve svém článku o stuttgartské Výstavě mezinárodní nové architektury, otištěném ve Volných směrech, označil za příklady „smutného protestantismu“ a „pusté okleštěné formy bez půvabu a života“.3 Teoreticky se rovněž zabýval problematikou nejmenšího bytu a kolektivního bydlení. Na rozdíl od Karla Teigeho a jeho stoupenců byl přesvědčen, že k této formě bydlení je nutné dospět postupně, tedy cestou evoluce, nikoliv revoluce, jak si přáli zarytí marxisté. V kolektivním domě taktéž spatřoval jeden z nástrojů, umožňující osvobození a emancipování ženy, doposud zaměstnané výchovou dětí a péčí o domácnost. Naopak nejmenší byt považoval jen za jakýsi ústupek, nouzové řešení bytové tísně vyvolané hospodářskou krizí. Ideál pro něj nadále ztělesňoval „normální typ bytu“, disponující centrálním obytným prostorem a standardními, v případě jeho realizací kajutovými ložnicemi.
První studie rodinného domu s galerií pro Františka Veneru do Bílovic u Brna (1928), kterou otisklo několik časopisů, mimo jiné revue Stavitel, se bohužel nedočkala svého provedení. Architekt ji koncipoval jako podélnou stavbu s obytnými místnostmi orientovanými na jihovýchod. Již na tomto projektu je patrná řada typických rysů, s nimiž architekt pracoval i v projektech dalších staveb, jež ale vždy obohatil o nový detail. Zjednodušeně řečeno, v návrhu Venerovy vily lze spatřovat jakýsi prototyp Žákova rodinného domu, či dokonce obytné stavby, který se po jistých úpravách vine celou Žákovou tvorbou a v podobě blízké Zaorálkově nebo Hajnově minimalizované vile se objevuje i na architektových skicách z poválečného období (např. kresby z cyklů Obytná příroda nové české vesnice z roku 1961 nebo Obytná krajina vstupuje do měst z roku 1963). Většinu z těchto staveb spojuje ušlechtile prosté pojetí, dvoutraktová podélná dispozice, důsledné jihovýchodní orientování obytných místností v přízemí a v ložnicovém „kajutovém“ patře, osvětlovaných obdobným typem pásových oken (s větracími otvory či bez nich) od ulice oddělených izolačním komunikačním pásem v podobě chodby.
Více k tématu
Další projekty rodinných domů se architektovi díky výstavbě pražské výstavní kolonie Baba, vybudované z iniciativy Svazu československého díla, jehož členem byl Žák od roku 1927, již realizovat podařilo. Ve svém pojednání o této akci (Stavební výstava – osada Baba), kterou můžeme považovat za jeho konfesi, architekt podrobně referoval o tom, jak by měl moderní rodinný dům vypadat. V úvodu neopomenul zdůraznit, že kolonie nepředstavuje „dílo nějakého přímého a širokého sociálního významu“, neboť je „pokusem o spolupráci moderních projektantů s moderními stavebníky, kteří se odhodlali vyzkoušet (…) řadu nových dispozičních a technických vymožeností“.4 Ty podle pisatele mimo jiné spočívaly v šachovnicově uspořádaných parcelách (jednotlivé domy si tak neměly stínit) a v „typickém řešení domů“, tedy ve funkcionalistickém pojetí s dvoutraktovou půdorysnou dispozicí.
Jako první z trojice domů pro kolonii vypracoval projekt úsporného rodinného domu (1929–1932) pro tehdejšího ředitele Uměleckoprůmyslové musea v Praze Karla Heraina. Přestože jej architekt koncipoval jako většinu svých rodinných domů, díky výrazně dynamickému motivu nárožní schodišťové věže ze souboru jeho rodinných domů a vil přeci jenom vybočuje. Žák vertikalitu nepovažoval za optimální, neboť v ní jako člověk chápající architekturu zároveň jako „nositelku symbolického sdělení“ spatřoval jistou dávku mysticismu a individualismu, ostře kontrastující s jeho levicovou orientací. Jistě proto druhou ze svých staveb v kolonii, rodinný dům hudebního publicisty Bohumila Čeňka z let 1931–1933, tímto prvkem neopatřil. V domě se nenacházely ani Žákovy oblíbené kajutové ložnice od chodby oddělené předsíní s vestavěným mobiliářem. Využil zde ale nároží pro velkou prosklenou zimní zahradu, v níž se odráželo architektovo chápání obytných místností jako otevřených světlých vitrín. Stejně důležitými byly pro architekta střešní terasy, kterými oba domy opatřil. V již zmiňovaném pojednání o kolonii je dokonce přirovnal k „interiéru, jehož strop tvoří tu obloha a stěny se otevírají v nádherný rozhled po celém obzoru“.5 Podstatnou změnu střešní krajiny ovšem prodělala Žákova třetí stavba v kolonii na Babě, vila vysoce postaveného ministerského úředníka Hugo Zaorálka z let 1932–1933, kterou můžeme považovat za předobraz architektova zřejmě nejpodmanivějšího díla, vily Miroslava Hajna a koneckonců i ladněji (organičtěji) tvarovaných domů režiséra Martina Friče a herečky Lídy Baarové. Podstatná část terasy se v případě Zaorálkova domu již nenacházela na střeše domu, nyní přístupné po strmém schodišti, nýbrž v jeho parteru a na předsunuté plošině v patře. Dům rovněž poprvé opatřil elegantně tvarovaným závětřím vstupu, charakteristickým pro jeho pozdní tvorbu. K dokonalosti inovovaný typ terasy architekt dovedl až ve vile leteckého konstruktéra Miroslava Hajna v Praze – Vysočanech (1932–1933), kde je nesena jen dvojicí subtilních podpor, díky nimž evokuje křídlo letounu. Na vile, disponující velkoryse řešeným obytným prostorem a neodmyslitelnými kajutovými ložnicemi vybavenými volným i vestavěným mobiliářem podle Žákova návrhu, uplatnil celou řadu prvků inspirovaných moderními dopravními prostředky. Nejzřetelnější citaci nautického tvarosloví představuje jakýsi kapitánský můstek nacházející se na střeše vily, z něhož mohl inženýr Hajn pozorovat „svá letadla“ startující z nedalekého letiště ve Kbelích. S obdobnými motivy ovšem architekt pracoval obezřetně, neboť doslovné citace takovýchto prvků odmítal. Například ve svém pojednání o vratislavské výstavě WUWA podrobil architekt ostré kritice Scharounův hotelový dům za „doslovné odvození prvků z lodního stavitelství“6. Směrem k postupnému uvolňování od striktně pravoúhlých forem, podle Rostislava Šváchy „tvarové disciplíny, na němž se ovšem rovnocenně podílel i ústup hospodářské krize a ústup moralistické atmosféry“,7 a inklinaci k emotivněji laděnému funkcionalismu architekt směřoval ve svých posledních realizacích, vilách Martina Friče (1934–1935) a Lídy Baarové (1937), v nichž dynamické křivky aplikoval nejen na obvodový plášť, ale i na stěny uvnitř vil. U Fričovy vily ještě zopakoval motiv boční terasy, mnohem rozlehlejší než v případě Zaorálkova a Hajnova domu, do níž zasahuje půlkruhové prosklené těleso zimní zahrady, kterou v podobě střešní nástavby se soláriem uplatnil i v domě Lídy Baarové, její sestry a rodičů, koncipovaného v duchu tzv. nájemní vily, tedy stavby disponující dvěma samostatnými byty. „Definitivní zlom v Žákově směřování nastal v letech 1936–1938. Po získání řidičského oprávnění trávil stále více času systematickým fotografi ckým průzkumem české krajiny“,8 jak uvádí ve své studii Ladislav Žák – Byt a krajina Dita Dvořáková, podle níž „neshody s posledními stavebníky a vnitřní pochybnosti o správnosti nastoupené cesty utvrdily Žáka v rozhodnutí nepokračovat v kariéře vyhledávaného módního architekta“.9 Několik let se ještě sice zabýval řešením levného malého bytu, ovšem záhy svůj veškerý čas začal věnovat studiu české krajiny, které v roce 1947 vyvrcholilo vydáním jeho knihy Obytná krajina a částečnou realizací památníku vyhlazené obce Ležáky.
1 Ladislav Žák, K letenské soutěži, Volné směry XXVII, 1929– 1930, s. 33. 2 Dita Dvořáková, Ladislav Žák – Byt a Krajina, Praha 2006, s. 12. 3 Ladislav Žák, Výstava mezinárodní nové architektury, Volné směry XXVII, 1929–1930, s. 60. 4 Ladislav Žák, Stavební výstava — osada Baba, Žijeme II, 1932–1933, s. 155–156. 5 Ladislav Žák, Osada Baba v zimě, Světozor XXXIII, 1933, č. 10, nestránkováno. 6 Viz Dvořáková (pozn. 2), s. 18. 7 Rostislav Švácha, Forma sleduje vědu. Karel Teige a český vědecký funkcionalismus 1928–1948, in: Rostislav Švácha 8 Soňa Ryndová – Pavla Pokorná (eds.), Forma sleduje vědu, Praha 2000, s. 84. 9 Viz Dvořáková (pozn. 2), s. 20. Ibidem.
Psáno pro časopis ARCHITEKT 07 2009
