Je architektura umění?

Šalamounská odpověď zní, že záleží na tom, čemu říkáme umění. Tam totiž právě spočívá zakopaný pes.

Larry Shiner, emeritní profesor filozofie, historie a vizuálního umění, ve své knize „Invention of Art“ právě o tomto píše: „Umění, jak ho obecně chápeme, je evropský vynález starý sotva dvě stě let. Jemu ale předcházel širší, poněkud utilitárnější systém umění, který trval přes dva tisíce let, a následovat ho pravděpodobně bude třetí systém umění.“ Dále Shiner dodává, že anglické slovo ƒ‚art‘ je odvozeno od latinského ‚ars‘ a řeckého ‚techne‘ a původně znamenalo jakoukoli hluboce zvládnutou dovednost. Ať už to bylo krocení koní, výroba bot, malování váz či vládnutí. Umění tedy byla věc velice praktická a žádoucí. Český výraz ‚umění‘ potom v tomto kontextu můžeme chápat prostě jako podstatné jméno slovesné odvozené ze slovesa ‚umět‘ (čili umění = um). V tomto smyslu architektura uměním bezesporu je. Tedy byla – před dvěma sty lety.

Od té doby se však význam umění posunul. Když dnes mluvíme o umění, máme na mysli téměř výhradně sochařství, malbu, hudbu, film, fotografii, literaturu, případně umění konceptuální. Všechno jsou to odvětví, která vlastně žádný praktický produkt nepřináší – k čemu je socha, obraz, skladba či báseň? To přeci nejsou předměty denního užití. Jejich přínos spočívá jinde. V pocitech, které vyvolávají, v potěšení které jejich konzumace přináší a jímž oblažují lidského ducha.

Umění, jak ho chápeme dnes, přináší užitek nepřímý – intelektuální. Jeho význam tkví především v tom, že nás duševně povznáší a inspiruje. I architektura by nás měla duševně povznášet. Znamená to ale, že je architektura umění a architekt umělec v dnešním smyslu slova? Ani odborníci se na tom úplně neshodnou. Existuje nicméně několik indicií napovídajících, že by si architekti měli dávat pozor, aby se nestali umělci.

Umění je svobodným vyjádřením jedince. Například malíř se může zavřít do svého ateliéru a tvořit tam aniž by mu do toho kdokoli mluvil. A nikomu tím neuškodí. Pokud výsledky jeho práce nebudou kvalitní, naší společnosti se to v podstatě nijak nedotkne. Pokud ovšem architekt postaví nekvalitní prostor, má to široký negativní dopad pro všechny, co s ním přijdou do kontaktu. Architektura je totiž hmatatelná věc a předmět denní potřeby – musí proto fungovat. Žádná stavba tak nikdy nemůže být jen ničím neomezovaným výronem kreativity. Architekt je vždy limitován požadavky uživatelů, finančními a technologickými možnostmi a podobně – budovu nemá navrhovat proto, aby si splnil svůj sen a seberealizoval se, ale proto, aby splnil sny všech jejích uživatelů.Nezbytnou výbavou každého skvělého architekta je proto pokora.

Architektura není nic jiného než druh užitného designu. Vidlička může být také velice utilitární a bez uměleckých ambicí, či naopak pouze uměním, se kterým se ovšem nenajíme. Nejradši ale asi budeme používat tu, která bude funkční a krásná zároveň. S architekturou je to podobné, pouze s tím rozdílem, že budovy stojí nesrovnatelně víc peněz a nedají se tak snadno vyměnit nebo schovat do šuplíku.

Dobří architekti jako součást komplexního řešení budovy dodávají i estetickou kvalitu. Špatní architekti buď na estetickou kvalitu rezignují, nebo se naopak začnou považovat za umělce a začnou stavět dům jako vlastní umělecké vyjádření, nikoli jako místo pro život lidí. Těžko říct, co je horší.