Jde to i jinak. 7 příkladů odvážných a nekonvenčních úprav historických objektů
Když přijde řeč na hrady a zříceniny, vybaví se nám obvykle historické stavby zakonzervované v různém stadiu „rozkladu“ nebo jejich věrohodné kopie – imitace, které nám mají pomoct představit si, “jak to kdysi bylo” doplněné o informační cedule a více či (spíš) méně vkusné návštěvnické obchůdky se suvenýry. Nic víc, nic míň. Jde to ale i jinak.
Klára Koldová , 6. 4. 2021
Nově a odvážně zrekonstruovaný hrad Helfštýn přinesl do tuzemských diskuzí o vhodném přístupu k obnovám objektů kulturního dědictví čerstvý vítr. Projekt z dílny olomouckého studia atelier-r se totiž na památkovou péči nedívá tradiční optikou jen jako na nástroj striktně konzervační, ale jako na příležitost obohatit historické stavby o sebevědomé architektonické (a funkční) vrstvy s respektem k těm starým.
Přestože tato realizace (alespoň v takovém rozsahu) působí u nás trochu jako zjevení, v celosvětovém měřítku se ani z daleka nejedná o nějaký nový trend. Podobné projekty se začaly v zahraničí rozvíjet během druhé poloviny 20. století jako jedna z možností adaptive reuse přístupu. Na obrátkách ale nabírá až v poslední době. Pojďme se podívat na pár příkladů podobných projektů, jako je náš Helfštýn.
Více k tématu
Rekonstrukce hradu Helfštýn, Atelier-r / Miroslav Pospíšil, Martin Karlík © BoysPlayNice
(Jen) vloženo – Pombal, Portugalsko, 2014
Sice v menším měřítku, ale výrazově hodně podobný jako hrad Helfštýn je zásah Comoco Architects do zříceniny středověkého hradu Pombal v Portugalsku. Hrad se tyčí nad městem na kopci a zvenku nic nepoznáte, uvnitř vás ale překvapí objekt návštěvnického centra s vyhlídkovou terasou.
Drobná stavba působí jako samostatný vápencový objem jednoduše vložený do historického prostředí. Drží si odstup od masivních kamenných zdí, zároveň s nimi ale svou čistou formou navazuje dialog a na pochozí střeše nabízí výhledy do okolí skrz původní okna. Objekt doplnil stávající (a architekty nyní nově upravené) cortenové schodiště a vyhlídkovou plošinu u dochované věže. Na úpatí kopce pak navíc stejní architekti už dříve navrhli také kavárnu, dřevěný pavilon a nové propojení s městem. Tip na archi-trip jako vyšitý!
Soudobá historie – Castell de la Tossa, Španělsko, 2014-2020
Novým španělským příspěvkem do diskuze je rekonstrukce obranného hradu Castell de la Tossa západně od Barcelony, za kterou stojí studio Meritxell Inaraja. Návštěvníkům nepřináší nové využití a hrad ani zcela neobnovuje – snaží se však současnými technikami zprostředkovat autentický zážitek středověkých dob.
Částečně zřícená stavba je tak opravena do provozuschopného stavu a doplněna prvky, které poukazují na historické souvislosti. Chybějící stěna je nahrazena schodištěm (to se v ní patrně dříve nacházelo), které ale nedosahuje plné výšky věže a nenarušuje tak vnímání památky jako neuzavřeného objektu (nadále tedy zůstává „zříceninou”). Stejně tak je historická poloha patra jen naznačena vloženou úzkou platformou u (pravděpodobně) původního hlavního vstupu do věže. Návštěvník tak minimalistickými prostředky získává jak informace, tak prožitek – bez toho, aby by se výrazně měnil nynější dojem z celého místa.
Bezkontaktně – Kalø Slotsruin, Dánsko, 2013-2016
Typologicky podobná je i drobná dánská intervence do 700 let starého hradu z pera architektů studia MAP a Mast Studio. Do útrob částečně zborcené středověké věže vložili klikaté ocelovo-dřevěné schodiště, které zpřístupňuje vyhlídky z původních oken objektu. K historii stavby se však jinak vůbec neodkazuje ani neváže – kamenných zdí se dokonce dotýká jen ve čtyřech bodech. Nabízí ale možnost podrobně prozkoumat věž zevnitř a užít si pohled na okolní krajinu z jejího horního okraje, což staletí předtím nešlo.
Probuzení k životu – Baena, Španělsko, 2006-2015
Radikálnější přístup zvolil architekt José Manuel López Osorio v Baeně při rekonstrukci hradu z dvanáctého století, která ve velkém měřítku kombinuje pečlivou obnovu historických konstrukcí s výraznými zásahy a adaptací památky pro nové využití.
Zachované a obnovené vnitřní věže jsou tak uzavřeny do nových pískovcových hradeb a propojeny dřevěnými lávkami. Přidané konstrukce se s původními jemně doplňují, zároveň se ale od nich zřetelně odlišují. Skrze ručně opracované pískovcové bloky proniká dovnitř denní světlo a celá konstrukce tak oproti masivním kamenným zdem působí překvapivě lehce. Vznikají ale také nové vnitřní prostory, připravené pro variabilní náplň – aby se v rámci města z hradu nestal „jen” monument, ale živé kulturní místo.
Do detailu promyšlené – Castelvecchio, Verona, Italie, 1959-1973
Že tenhle „soudobý” přístup k rekonstrukcím není jen výstřelkem poslední doby, dokládá především dílo italského architekta Carla Scarpy, kterého můžeme právem považovat za jeho průkopníka. Jeho “masterpiece” – muzeum Castelvecchio ve Veroně – je toho krásným důkazem.
Diskuze o respektujícím (ale adaptivním) přístupu k památkám začíná v Evropě v době po druhé světové válce. Carlo Scarpa si buduje svůj vlastní originální styl a pro rekonstrukci muzea Castelvecchio (situovaném ve středověké pevnosti) je osloven v roce 1957. Svým typickým rukopisem nechává vyniknout všechny historické vrstvy konstrukce a promyšleně je doplňuje – podlahy a vložené prvky jsou vždy odsazeny od stěn, všechny materiály spolu souzní, nové (často až drze) komunikuje se starým, všechny stojany, kliky či světla jsou navrženy na míru. A i když se nyní tenhle přístup začíná v architektuře stále častěji objevovat, podobně detailně propracované zásahy najdeme málokde.
Proměnit, zpřístupnit – Castelgrande, Bellinzona, Švýcarsko, 2000
Podobý přístup zvolil i architekt Aurelio Galfetti jen o pár let později při renovaci hradu Castelgrande v jihošvýcarské Bellinzoně, která nakonec trvala víc jak dvacet let. S důrazem na krásu navrstvené historie a snahou na ni přirozeně navázat navrhl řadu zásahů, které hrad zpřístupňují jak zvědavým návštěvníkům, tak obyvatelům města.
Z monumentálního hradu na kopci se tak stalo volně přístupné veřejné prostranství, park mezi skálami, kde na vás dýchne drsný středověk i současné pojetí a funkce prostoru. Nepravidelné kamenné zdi překvapivě dobře souzní s minimalistickou geometrií vložených konstrukcí z pohledovvého betonu i čistým pojetím rozsáhlých a „prázdných“ dlážděných ploch.
A co u nás?
Několik málo zdařilých projektů, kde se spojuje památkový přístup s moderním výrazem architektury, najdeme také v Česku. Kromě Helfštýna jde třeba o revitalizaci Bastionu u Božích muk v Praze od MCA ateliéru z roku 2011. Původně uzavřené místo v hradbách Nového města bylo citlivou rekonstrukcí zpřístupněno, doplněno o “neviditelný” nový objekt a rozsáhlé veřejné prostranství. V případě zásahů do hradů pak můžeme zmínit skleněnou vestavbu městské knihovny do středověkého hradu v Soběslavi, kterou architekt Jaromír Kročák dokončil před 11 lety nebo ocelovou rozhlednu, kterou architekt Martin Franěk vložil do středověké věže.
Doufejme, že u nás i v zahraničí budou nadále vznikat podobně inspirující projekty, které namísto pouhého konzervování stávajícího přinesou architekturu, která citlivě propojuje historii se současností a dále rozvíjí potenciál historických objektů.
