Jan Kratochvíl: Nestrouhejte tužky motorovou pilou

Co Vás přivedlo na Fakultu architektury k výuce studentů? Jaké byly Vaše pedagogické začátky?

Začal jsem učit hned po absolutoriu jako doktorand. Učil jsem prváky tahat čáry v AutoCADu a myslím, že nám to šlo docela dobře. Pak jsme se rozhodli s manželkou založit rodinu a s tím souvisela potřeba jiného bydlení, takže jsem odešel ze školy do praxe, abych měl lepší plat a mohli jsme si koupit větší byt. O pár let později, když se stal děkanem profesor Šlapeta, byly vypsány konkurzy a jeden z nich se týkal i pozice člověka, který by učil CAD na výtvarnější úrovni, a protože mi to učení AutoCADu šlo dobře, tak si na mě na Ústavu zobrazování vzpomněli a vyzvali mě, abych se konkurzu zúčastnil. Já jsem to měl tenkrát díky doktorskému studiu v hlavě dobře srovnané, takže jsem uspěl. Myslím, že se nám pak velmi brzy podařilo nastartovat tu očekávanou pokročilejší výuku CADu. Skvělé na tom bylo to, že jsem začal sdílet kancelář s kolegou Honzou Šebánkem, který se jako sochař hodně zabýval a vlastně dodnes zabývá 3D tiskem, takže nám to od začátku klapalo. Myslím, že si to takto docent Makovský (vedoucí Ústavu zobrazování – pozn. aut.) představoval a zařídil to fakt dobře. Já jsem se dozvěděl hodně o současném umění a Šeby pronikl do architektury.

Jak vznikl nápad na vytváření tzv. Nových forem? Můžete prosím popsat, co Nové formy znamenají?

Na začátku jsem dostal jako garant k inovaci dva předměty pro třeťáky. První v zimním semestru jsem směřoval ještě částečně do plošné grafiky, ve které měli studenti mezery, a pozvolna jsme přecházeli k pokročilejšímu 3D modelování. Pro ten první předmět se postupně vžil podnázev Struktury a později Ornamenty. Druhý předmět v letním semestru už byl celý věnován pokročilému modelování a od začátku jsme ho nazývali Nové formy. Prolínali jsme se s Šebym, kdy já jsem řídil návrhovou část forem na počítači a on ve svém předmětu se studenty návrhy fyzicky realizoval. Samozřejmě jako modely. Myslím, že to byla pro studenty zajímavá zkušenost a osvojení si nástrojů, které souvisejí s digitalizací architektury.

Proč o tom hovoříte v minulém čase?

To souvisí s přechodem na nový studijní program, ve kterém se 30hodinový výukový týden smrsknul na 24hodinový. Proděkanku Poslušnou, která měla nový studijní program na starosti, nenapadlo nic lepšího, než omezit výuku výtvarné tvorby a výpočetky, takže jsme každý o jeden předmět v novém rozvrhu přišli a budeme muset vymyslet novou smysluplnou náplň těch zbylých předmětů, protože vletět do Nových forem bez předcházející přípravy by byl pro studenty masakr.

Mohl byste se ještě vrátit k tomu, co Nové formy vlastně znamenají?

Kdybych to měl říct ve stručnosti, tak je to prozkoumávání soudobého architektonického tvarosloví. Studenti navrhují bloby, krystaly, nekonečné stuhy a další formy, které souvisejí s navrhováním na počítači a stavěním architektury za pomoci strojů a robotů. Tyto nové formy vymezují architektonický prostor, ten má díky přítomnosti světla v prostoru nějakou atmosféru. Studenti tak vlastně pracují s prapodstatou architektury a zkoumají ji soudobými prostředky. Důležitý je pro nás ten střet virtuální a fyzické reality. Ani ne tak ze statického hlediska, jako spíš z uvědomění si, že počítač je při simulaci atmosféry neúnavným pomocníkem. Kolega Šebánek do toho následně vloží tu haptickou složku, takže zatímco se na nás na začátku semestru Juhani Pallasmaa výhružně mračí, tak na konci letního semestru se spokojeně usmívá. Myslím, že je to zásadní výzva pro současnou výuku architektury. Všichni učitelé ateliérů upřednostňují přesné digitální výstupy, vizualizace jako zákresy do fotografií a na praktickou stránku stavění se zapomíná. Bohužel papírový model nikdy nebude umět nasimulovat ten pocit, když přejíždíte prsty po betonu nebo dýhované laťovce, nemluvě o vůni materiálu. Já studentům zakazuji, aby své návrhy rendrovali v nějakém konkrétním materiálu, chci po nich čistě geometrický výstup, stylizovaný maximálně do barvy. Cílem mého předmětu je prozkoumání netradiční geometrie a kritické přemýšlení o nástrojích, které dnes používáme. Realitu kolem nás nemůžeme ignorovat, ale na druhé straně nemůžeme jako ovce spást vše, co nám přijde do cesty.

Narazil jste na výuku ateliérů. Vy je také sám vedete, ale jen některé semestry. Nevypisujete ateliérová témata pravidelně. Čím je to podmíněno?

Díky tomu, že učím plošně výtvarnou tvorbu, tak mám ateliéry spíš za odměnu. Je to pro mě taková smetana. Ateliéry vypisuji jen když mám potřebu vyřešit si nějaký problém nebo zareagovat na aktuální téma. Musí v tom být z mé strany velké vnitřní pnutí, aby byla spolupráce v ateliéru intenzivní a výsledek skvělý. Zásadní je ta otázka na začátku, prostě atraktivní zadání. Před lety jsem měl v sobě těch otázek hodně, poslední dobou už nepřicházejí v takové intenzitě, takže se stane, že ateliér nevypíšu, nepotřebuji to učit za každou cenu. Ateliéry učím, protože mě baví diskuse se studenty nad položenou otázkou. Libuji si v proměnách typologie, vyvracení dogmat, decentních provokacích. Snažím se studenty přimět kriticky přemýšlet o tom, co se děje ve společnosti, také jim kladu otázky směřující k etice profese. Aby dělali svět lepší.

Jaká témata se studenty v ateliéru řešíte?

Při výběru témat se snažím, aby byl prostor pro vyjádření veliký a všichni nedělali podobné věci, které se třeba liší jen fasádou, ale především vnitřním uspořádáním a s tím související typologií provozní a hmotovou. Jsem otevřený mnoha přístupům. Pokud se někdo cítí založený racionálně modernisticky nebo naopak tíhne k experimentům, tak mi to nijak nevadí. To, co je pro mne v ateliérech podstatné, je otázka prostoru a typologického řešení. Především pak nějaký nový přínos, ne rutinní odpovědi. Aby si mladí lidi uvědomili odpovědnost za to, co dělají, protože před sebou mají 40-50 let praxe. Protože jak se vyvíjí společnost, tak se vyvíjí i architektura. Studenti musí přistoupit na fakt, že celou svou profesní dráhu budou kriticky hodnotit a uvažovat o hodnotách společnosti, jejích změnách, vlivu na architekturu, inovacích. Snažím se ve studentech vyvolat zájem o tyto trendy a dosáhnout aspoň latentního vizionářství.

A jaká jsou konkrétní zadání? Čím se budete zabývat se studenty v tomto semestru?

Zadání, na která vzpomínám rád, tak jsou třeba naše Národní knihovna navrhovaná do virtuální reality. Tam byla nejzábavnější diskuse o tom, k čemu vlastně ta instituce slouží a jak by se mělo ve virtuální realitě stavět. Pěkný byl taky urbanistický ateliér, ve kterém měli studenti na plochu jednoho městského bloku navrhovat různou hustotu zástavby, tuším, že asi pět hustot jsem jim předepsal – od luxusní vily s parkem po extrémní hustotu s výškovými domy. Nejdůležitějším výstupem v závěru ateliéru byla esej na téma optimální urbanistická hustota a struktura v daném místě. Byla to parcela mezi ulicemi Vojtova, Havlenova, Sobotkova a Grmelova, na kterou se dívám z okna svého bytu. Podle mě nejlukrativnější parcela pro bydlení v Brně. Dnes tu párkrát do měsíce parkují fanoušci Komety, protože komunisti zapomněli u haly Rondo vyprojektovat parkoviště.

Určitý sentiment cítím k ročníku, který je už teď v páťáku. Z hecu jsem pro ně kdysi vypsal ZAN, abych si vyzkoušel, jaké je učit navrhování nepolíbené studenty. Pak jsem sociálně inženýrsky pro tento ročník vždycky nějaké zadání vypsal – ještě rodinný dům, nebo spíš vilu v Brně na Polní a bytové domy na Červeném kopci. Stále ty studenty sleduji a mám z nich radost. Vlastně mi to s odstupem času vyhovovalo nejvíc. Na začátku je se studenty hodně práce, ale postupem času jde kvalita rychle nahoru. Strávit u jednoho učitele všechny ateliéry mi ale přijde nezdravé, tak už jsem pro ně další zadání nevypsal.

Tento rok ten vícesemestrový model zase vyzkouším. Nakreslil jsem pro druháky zastavovací plán pro fiktivní kolonii řadových domů na Červeném kopci. Teď je tam zahrádkářská osada. To místo má pro mě zvláštní magii. Studenti si vyberou parcelu, druhou si vylosují. Tématem je jednak vytvořit alternativu oproti bydlení v satelitech, ale také zamyslet se nad pracovištěm v rámci domu, současnými možnostmi relaxace, sportu, kultury spojenými s individuálním bydlením. Hodně mě zajímá domácí zahradničení, nejen nějak alibisticky v truhlíku na balkóně, ale přímo s touto možností seriózně počítat v návrhu. Do toho nízkoenergetické technologie. Odpovídá to mému objevu, kdy pokládám rodinný dům respektive byt za první iteraci fraktálu města. Myslím, že bude legrace.

Vedete studenty i při zpracování bakalářských prací?

Bakalářky, to je dřina. Špatně se mi do toho dostává. Zadání bývají sterilně unifikovaná a moc mě to nebaví. Většinou nějaká polyfunkce s podzemním parkováním, do toho ta nesmyslná schémata léto-zima a energetický štítek. Spíš než o architekturu jde v bakalářce o projekční výkon. Já samozřejmě chápu účel té práce, ale beru to ze své strany čistě jako vstřícný krok ke studentům, kteří mě napřímo osloví, jestli bych je na bakalářku vedl, že se jim se mnou v minulých ateliérech dobře pracovalo.

Jakou formou se u vás v ateliéru začíná pracovat na zadání? A jak vedete studenty dále?

Asi se to neliší od ostatních ateliérů na škole. Na úvod rešerše, pokud je součástí ateliéru i koncipování funkční skladby, tak nějaký průzkum v místě apod. Po analýzách se snažím udělat prezentaci, která by měla studenty srovnat na startovní čáře. Podle ostatních prezentací si pomalejší studenti uvědomí, že už fakt něco děláme a nastartují se. Chtěl bych, abychom na začátku ateliéru jezdili na nějaký výlet optimálně spojený s menším workshopem. Teď jsem uvažoval o Amsterdamu, kde je ta těsnost a sousedství dlouhodobě zažitá a inspirativní. Vzhledem k situaci na fakultě ale asi pojedeme jenom do Židenic.

Další vývoj práce už nechávám na studentech. Někomu se lépe uvažuje v modelech, někdo dělá dům přímo v počítači. Důležitá je pak další prezentace, kdy je zapotřebí udělat předepsané penzum výkresů a model, někdy vkládací. To už se dost liší podle zadání. Obecně se dá říct, že ateliéry vedu dost intuitivně a od společného začátku přecházím k individuální práci se studentem. Někdy se ta individualita promítne i do odevzdání, kdy u jednotlivých studentů dávám důraz na jiné části prezentace podle toho, jak jim co jde, nebo spíš nejde.

Zadáváte jim i psaní esejů a statí?

Psát je moc nenechávám. Možná bych měl, ale když já vezmu raději do ruky model a hraju si s ním. Spíš než eseje volím teoretické rozvíjení tématu formou diskusí. Je to živější a zapojí se více lidí. Mám rád brainstorming. Nejlepší je, když na základě nějaké nevinné chyby nebo nedorozumění při konzultacích začneme vymýšlet bizarnosti a smějeme se tomu pak třeba ještě na druhý den.

Probíhají u Vás v ateliéru kritiky?

Já studenty kritizuji neustále. Pokud myslíte kritiku jako kritiku na FA za přítomnosti odborníků zvenku, tak se občas snažím nějakou kritiku udělat, ale zase to moc nepřeháním. Odvíjí se to od toho konkrétního tématu. Pokud to téma dobře znám a dobře se v něm orientuji, tak je těch kritik méně, ale pokud se to týká nějakého obecnějšího tématu třeba v rámci Brna, tak rád architekty z praxe zvu, hlavně na závěrečné prezentace.

Třeba v případě bakalářského projektu děláme kritiky společně s kolegou Makovským, protože máme stejné zadání a sedíme společně v kreslírně. Chvilku si o tom nahlas popřemýšlíme, pak se pohádáme, pak si řekneme, že se máme rádi a bakaláři si to nějak přeberou. Poslední dobou se mi ta moje samurajská cesta už zajídá a uvažuji o vedení ateliérů ve spolupráci s dalším kolegou, nejlépe třeba s Makinem. Na příští rok už musíme nachystat magisterský modul, který by propojoval architekturu s výtvarným uměním. Nemyslím to tak, že by architekti dělali přímo umění, ale nastala by komunikace třeba mezi studenty z FAVU a architekty od nás. Architekti totiž nikdy nic sami o sobě nevymysleli, vývoj vždycky táhlo výtvarné umění, když už v minulosti nějaký architekt něco nového vymyslel, tak byl i výborný kumštýř, třeba Le Corbusier. Kdyby měli architekti dostatek talentu, tak by šli rovnou na výtvarnou školu. Neberme to nějak negativně, zkrátka i Zumthor těží ze sochařství a hudby. Jediní Japonci ještě umějí přebírat inspiraci z přírody, ale tam je to dáno historicky z náboženství. My jsme hold recyklační kultura, a to i v rámci idejí.

Jak probíhá hodnocení prací studentů a podle jakých měřítek?

Hodnocení dělám čistě jen já. Nedám na názory nikoho jiného. Je to čistě moje známka. Na nikoho se neodvolávám, že někde někdo něco někomu řekl. Já jsem s tím studentem od začátku - vidím, jak o věcech přemýšlí, jak reaguje, jak odevzdává. Nepoužívám žádný bodovací systém. Studenty sleduji celý semestr. Snažím se hodnotit nejen samotný výstup, ale i aktivitu během semestru, třeba podíl na analýzách apod. Špatně se tyto záležitosti kvantifikují, protože je to subjektivní. Může se stát, že i když má někdo slabší výstup na konci, může dostat dobrou známku.

Jaké mají studenti názory a přístupy k historické architektuře. Pracují s ní, nebo s jejími principy?

Většinou u mě studenti usilují o soudobý architektonický výraz v rámci novostavby. Pokud dochází ke střetu historické a nové architektury, jako třeba v případě zadání rekonstrukce sokolovny v Července, tak je to vždy na principu kontrastu starého a nového. Historická architektura nám přináší řadu referencí a atmosfér. Zrovna v tom aktuálním zadání cíleně směřuji ke středověkému městskému domu, v němž byla zastoupena i složka výrobní, nějaký ten krámek nebo řemeslnická dílna v podloubí. To se mi zdá, že by mohlo rezonovat se současným homeworkingem.

Snažíte se studenty přimět k nějaké práci v souvislostech konkrétního místa? Jak reagují na kontext?

Jak stárnu, tak jsem čím dál tím víc názorově měkčí a tolerantnější. Snažím se být i harmoničtější. Potencionální kontrast nového v zastavěném území hodně zjemňuji. Je to i tím, že studenti si ještě neosvojili práci s výrazovými prostředky, tak je varuji před přílišnou odvahou, aby se ve výsledku nestala nějaká divná nemístná věc. Vedle toho mám právě ty volitelné virtuální předměty, kdy jim říkám naopak, aby se nebáli a odvázali se na maximum. To by byla také další zajímavá věc pro magisterský stupeň studia, kde by studenti měli možnost více tu práci rozvinout. Je lepší, když se jednomu tématu věnují například dva nebo tři semestry po sobě, protože pak může nastat nějaký hlubší posun. V jednom semestru si studenti stihnou ty nástroje vyzkoušet. Naučí se s nimi trochu obratněji pracovat, ale už tam není ten prostor pro nějaké zrevidování konceptu. Je potřeba to více zažít, protože to jsou nové věci. V magistrovi by byl právě prostor pro vytvoření zásadnějšího důkazu, že digitální cesta může v budoucnu naší architektuře něco přinést. Smysl to má, to už víme.

U Vás v ateliéru člověk občas může zaslechnout pojem sexy architektura. V jakém smyslu?

Ten pojem jsem si vypůjčil od Kaplického. Jde o to, aby návrhy v sobě nesly něco, co dovede oslovit lidi, vyvolat emoce. Musí mít něco, čím vás uhrane. Je to nějaký náboj, ať už výtvarný, nebo typologický, nebo i konvenční, ale vybroušená záležitost. Pokud nemá architektura tyto umělecké ambice, tak je to podle mě největší chyba. Já to po studentech vyžaduji. Pokud někdo upadne do nějakého rutinního přístupu, tak si o tom musíme vážně promluvit. Studenti si musí uvědomit pozici architekta ve společnosti - je to umělec. Studenti si musí v sobě zafixovat zodpovědnost za to, v čem budeme jako společnost žít. Etický rozměr tvorby životního prostředí tam musí být vždycky. V praxi pak už jen člověk bojuje o to, aby si ten kód v sobě dokázal udržet.

Děkuji za rozhovor.

Ing. arch. Jan Kratochvíl (*1978) Narodil se na Hané. Vyrostl na Bruntálsku. Už víc než polovinu života bydlí v Brně. Má milou ženu a tři báječné děti.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.