Jan Bočan: Ryzí architekt šedesátých let
Jeho návrhy se řadí ke špičce toho, co česká (československá) architektura za uplynulé půlstoletí vyprodukovala. Přestože většinu svého života prožil za mřížemi komunismu, většinu jeho staveb najdeme v zahraničí. Charakter Jana Bočana byl stejně velkorysý jako jeho dílo. Dokázal spojit své studenty, profesní kolegy i své nejbližší a vytvořil z nich jednu velkou rodinu, která při sobě drží i sedm let po jeho smrti. Jan Bočan je přesně ta osobnost, na kterou bychom měli být hrdí a neustále si připomínat její odkaz. Dnes by oslavil své osmdesáté narozeniny.
Matěj Beránek , 17. 10. 2017
„Po prváku jsem chtěl z fakulty odejít, ale ještě jsem to jednou zkusil. Se spolužákem Petrem Kopečným jsme si dali inzerát do časopisu Architekt, že hledáme práci. Byla to hrozná drzost. Ozvalo se nám asi šest lidí, ale nejvíce nás zaujal jeden charismatický pán, ke kterému jsme šli nakonec na pohovor do jeho kanceláře ve vile v Troji. V bytě nad atelierem bylo po havárii topení a na všem proto ležela taková krusta prachu. Architekt, který nás pozval, nám začal ukazovat své práce, abychom věděli, co dělá. Otevírá šuplata, vytahuje různé promáčené papíry a najednou v ruce drží diplom od RIBA. Zůstali jsme nevěřícně zírat,“ vzpomíná na své seznámení s architektem Bočanův budoucí student a dlouholetý kolega Jakub Koňata.
Jan Bočan na oficiální pocty nikdy příliš nedbal, nesnažil se ani o výraznější propagaci svého jména či díla. Neznamená to však, že by byl přehnaně skromný – naopak. Svou výřečností, bezprostředností a vrozeným šarmem si pokaždé získal pozornost společnosti při jakékoli události – ať už šlo o pravidelné a dlouhé pitky po pražských hospodách třetí cenové kategorie nebo o slavnostní ceremonie s nejvyššími státníky.
Pokroucený diplom od mezinárodně váženého institutu RIBA dnes ovšem leží bůhvíkde, neví o něm ani vdova po architektovi Daniela Bočanová, přestože se jedná o vůbec nejprestižnější ocenění, na které československá architektura za socialismu dosáhla (konkurovat mu může jen Perretova cena pro Karla Hubáčka za vysílač na Ještědu). Tou dobou byla ovšem pro architekty Bočanova typu primární poctivá práce na aktuálních projektech, vše ostatní šlo stranou. „Nepotřebovali jsme publicitu ani společenské pocty. Chtěli jsme jen úkol, do kterého jsme se úplně ponořili. Obávám se, že další generace budou tuto skutečnost chápat jen velmi obtížně,“ napsal sám Bočan.
Více k tématu
INTERIÉRY
Kariéra mladého architekta nabrala velmi brzo nečekaných obrátek. Po absolvování Fakulty architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze musel sice stejně jako ostatní jeho spolužáci nastoupit povinnou vojenskou službu, ani ta mu ale nezabránila v neustálé touze po navrhování. Během ní navrhl svoji vůbec první stavbu – rodinnou chatu na Slapech, kterou následně spolu se svým otcem a mladším bratrem vlastnoručně postavil. Jde přitom o velmi sebevědomý návrh, který jasně prozrazuje Bočanův zájem o modernistickou architekturu meziválečného období. Levitující plošinu s obytnými pokoji nadnáší osm subtilních ocelových sloupů. U chaty se rovněž projevil Bočanův hlavní talent, a to práce s vnitřním prostorem.
S návrhem interiérů se Jan Bočan více seznámil ve svém prvním zaměstnání, kam nastoupil hned po vojně. Byl jím vývozní projektový závod Konstruktiva, pro který navrhl řadu nadčasových interiérů pro Cestovní kanceláře Československých aerolinií a ČEDOK v řadě evropských metropolí. Díky tomu se mohl také poprvé seznámit s prací v zahraničí, kam navrhoval po celý svůj život. Pobyty za hranicemi Bočanovi také poskytly velmi cenné zkušenosti se současnou západní architekturou a naučil se pečlivé práci s veškerým interiérovým vybavením, který později autorsky navrhoval téměř do všech svých staveb.
„Když jsem byl mladý architekt a nedostával jsem se ještě k práci na barácích, tak mě většina pánů architektů žádala, abych pro ně udělal interiér, veškerý vnitřní prostor. Takže jsem se tím zabýval tak dlouho, že každý barák, který dělám, mi roste spíš zevnitř než zvenku. O fasádě nepřemýšlím – ta vychází z vnitřních prostorů,“ svěřil se Bočan v roce 2003 v publikaci Texty o architektuře. Architektura je pro Bočana práce s prostorem, jejímž měřítkem je člověk, protože „od rozměrů potřeb jeho těla a pocitů jeho mozku se odvíjí interiérové předměty a celé prostory,“ dodal. Bočanovo pojetí architektury v určitém smyslu odráží architektovu píli a odhodlanost řešit zadání od mikročástic, které ve výsledku dají dohromady celek. Bočanův mimořádný talent na vnitřní řešení budov přiznává i jeho pozdější student na FA ČVUT. „Celý prostor měl vždy v hlavě a řešil každý milimetr, přesně například věděl, jak daleko mají být od sebe křesla, to nikdo jiný už neumí. Na druhou stranu vůbec neměl přehled o zákonech. Pamatuju si, že mi jednou říkal: ‚Otépéčko? Ádo, co to je?‘ Dokázal tedy téměř celý život fungovat bez toho, aby věděl o předpisech na technické požadavky staveb,“ směje se Martin A. Tomáš. Jan Bočan byl vždy spíše architektem-umělcem než architektem-inženýrem, na druhou stranu ovšem vždy prosazoval logické myšlení k projektování.
KATAPULT NA VRCHOL
Naprosto zásadním milníkem pro celý profesní život Jana Bočana se stalo setkání s architektem Janem Šrámkem, který díky uvolněným poměrům šedesátých let mohl založit po boku Karla Pragera či manželů Machoninových vlastní ateliér Beta v rámci Sdružení projektových ateliérů v Praze. Jak píše Daniela Bočanová v knižní monografii věnující se životu a dílu Jana Bočana, právě tato spolupráce otevřela devětadvacetiletému architektovi dveře do progresivních a jasně protistranických ateliérů nejlepších soudobých umělců. Právě spolupráce s mimořádně nadanými umělci, jako byli Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, René Roubíček nebo Stanislav Kolíbal se později ukáže jako jedna z hlavních charakteristik celého Bočanova díla.
„Jan Šrámek byl pro mne opěrným bodem počátků mého architektonického i civilního života,“ vzpomínal po letech Jan Bočan. V ateliéru s respektovanou osobností Jana Šrámka si Bočan mohl také sáhnout na první prestižní zakázky. Díky svým diplomatickým schopnostem a všeobecně uznávanému krédu se totiž Šrámek dostával k významným státnickým projektům. O tom, že si čtyřicátník Šrámek mladého a průbojného architekta velmi oblíbil, nejlépe svědčí fakt, že mu ihned svěřil úkol vypracovat úvodní projekt československého velvyslanectví v Londýně. I podle samotného Bočana to bylo „velkorysé rozhodnutí“.
A Jan Bočan svoji první velkou příležitost využil na sto procent. „Zastupitelský úřad v Londýně byl první významnou prací, na které jsem pracoval. Původně se předpokládalo, že úkol bude mít jenom akademický charakter. Najednou se situace změnila a projekt, který původně neměl být realizován, se stal favorizovaným projektem ateliéru,“ přiblížil okolnosti ve vlastní autorské zprávě k projektu Jan Bočan, který byl navíc pověřen osobním autorským dozorem přímo v anglické metropoli.
Projekt londýnské ambasády, ve kterém se jasně propisují vlivy počínajícího brutalismu, naplno katapultoval Jana Bočana do předních řad československé architektonické scény. Ve svých čtyřiatřiceti letech pak společně s Janem Šrámkem získali od Královského institutu britských architektů již zmíněnou cenu za nejlepší londýnskou realizaci pro rok 1971.
AMBASÁDY
Jak se později ukáže, projekty zastupitelských úřadů budou hrát v portfoliu Jana Bočana zcela ústřední roli, díky kterým se natrvalo zapíše do dějin (nejen) československé architektury. Přelom šedesátých a sedmdesátých let znamenají patrně nejproduktivnější období celého architektova života, během kterých vytvořil své nejznámější projekty. Během dokončování londýnské ambasády se s ateliérem Beta zúčastnil také architektonické soutěže na československé velvyslanectví v Tokiu, ve které získali druhou cenu. Částečné zklamání ovšem ihned vystřídal další obrovský úspěch, který představoval vítězný návrh týmu Šrámek-Bočan-Rothbauer na velvyslanectví ve Stockholmu.
Díky předchozímu úspěchu s ambasádou v Londýnu už při pracích na stockholmské budově Bočan plnil roli hlavního architekta po boku Zdeňka Rothbauera, se kterým tak na dlouhou dobu „vytvořili nerozlučnou dvojici“. „Velvyslanectví v Londýně bylo modelovou situací pro práci na zakázce v zahraničí. Své zkušenosti jsme ve Stockholmu ještě více rozvinuli,“ píše Bočan v osobním popisu projektu. Zvenku masivní betonová stavba kombinovaná s tmavě hnědým zdivem skrývá svůj hlavní půvab uvnitř. Poeticky navržený interiér doplňují působivá osvětlení Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové a mnoho dalších uměleckých děl od předních jmen československé výtvarné scény. Gesamtkunstwerk v pravém slova smyslu. Kvůli tehdejšímu stranickému nařízení totiž autoři museli zajistit také vybavení interiérů do nejmenšího detailu. „Bylo to období, kdy se nesmělo – mimo stavební náklady – dodávat pro cizí firmu, která ten objekt stavěla, nic, co nepocházelo z Československa. Nesměly se vydávat valuty, takže se nic nesmělo koupit. Čili my jsme měli jakousi šanci, respektive nutnost vymýšlet to až po ty lžičky,“ objasnil v rozhovoru s Jakubem Železným Zdeněk Rothbauer.
ARCHITEKT-UMĚLEC
Kooperace s umělci Bočanovi nesmírně vyhovovala – sám totiž k výtvarnu odjakživa inklinoval a během života si vybudoval mimořádný estetický cit. Bočanovy výtvarné sklony se začaly projevovat už při studiích, během kterých se věnoval především kreativním uměleckým předmětům. Po absolvování dokonce nastoupil postgraduální studium na katedře scénografie pražské DAMU u profesora Františka Tröstera. Své návrhy vždy doprovázel mnoha působivými, samozřejmě ručně vyvedenými kresbami. Často sahal také po akvarelech. Mimořádně koncepčním způsobem, opět balancujícím mezi čistě uměleckými a racionálně pragmatickými póly, přemýšlel o ideálním zpracování prostoru. V tomto ohledu zaujímá důležité postavení už zmíněný soutěžní návrh velvyslanectví v Tokiu z konce šedesátých let, který spolu se svými kolegy Janem Šrámkem a Zdeňkem Rothbauerem důsledně zpracovali v modulovém prostorovém systému. Inspirací byl týmu známý prostorový systém modulor Le Corbusiera, který jej vypracoval o dvacet let dříve. Jádrem Bočanova moduloru se stala krychle o hraně 75 cm.
„Modulor 75 x 75 x 75 cm znamená prostorovou krychli, do které se vejde polokřeslo. Prostředek, který člověku pomáhá rozvíjet životní činnost, odpovídá lidským rozměrům a pocitům,“ vysvětloval Bočan. Krychle rovněž odpovídá Bočanově celoživotní fascinaci čtvercem. Potvrzují to i architektovi nejbližší, neustále si prý do svého zápisníku kreslil čtverce, které se následně snažil promítnout do svých návrhů (zcela jistě není náhoda ani to, že své osobní logo BOČAN rovněž graficky vtěsnal do čtverce). S tímto rovinným útvarem pracoval architekt nejčastěji – vycházela z něj prostorová řešení, návrhy nábytku, ale dokonce i urbanistické studie.
Vzorovým příkladem je projekt sídliště Velká Ohrada na Jihozápadním Městě v Praze, na kterém se svým dlouholetým kolegou a celoživotním přítelem Zdeňkem Rothbauerem začal pracovat na konci sedmdesátých let. Ve své době se jednalo o poměrně pokrokový návrh, který opustil tradiční panelákové solitéry a naopak pracoval s blokovou zástavbou. Tvoří ji devět čtvercových bloků, které dohromady vytváří jediný gigantický čtverec, což je jasně patrné z leteckého pohledu. Cílem totiž bylo vytvořit tradiční městské prostředí s ulicemi a krytými dvory. Uplatnění striktně racionální geometrie si ale prosadil přímo Bočan, navzdory Rothbauerovi.
„Já jsem nebyl úplně pro, abychom to postavili takhle tvrdě. Honza Bočan měl ale ty čtverečky strašně rád a pak měl rád ještě jednu tvrdou ideu. Kvádr, zasazený do kopce, který někam padá,“ svěřil se Rothbauer v rozhovoru s Jakubem Železným. Konečná realizace sídliště ovšem zásadně nerespektovala původní návrh a nakonec se celá hladina zástavby na pokyn stranických úředníků zvedla o celá tři patra. Z toho důvodu prý Bočan o Velké Ohradě vždy říkal, že jde o „zmršenou věc, která má dobrý základ“.
SVOBODNĚ BEZ ÚSTUPKŮ
Podstatnou část Bočanova pracovního i osobního života zásadně ovlivňovalo politicky sešněrované prostřední komunistického Československa. Zaslouží se vyzvednout fakt, že sám do strany nikdy nevstoupil, což mu mohlo zásadním způsobem zkomplikovat tvůrčí činnost. Bočan ovšem vždy tvořil maximálně svobodně, což nejlépe dokazuje samotné dílo, které po sobě zanechal. Ústupky Bočan nedělal nikdy – ani za komunismu, ani ve svobodném Česku. Práce pro něj byla svátost, do které si nenechal zvenčí v žádném případě zasahovat. V celé londýnské ambasádě například nenajdeme jediný komunistický symbol či odkaz ke straně. Na jiný případ pak vzpomíná Daniela Bočanová, když byl Jan Bočan v devadesátých letech osloven pro vytvoření návrhu hotelu na místě, kde dnes v Praze stojí Don Giovanni. „Vyjednávání s firmou Rogner trvalo hrozně dlouho, Bočan k nim jezdil do Rakouska a nakonec pro ně nakreslil studii hotelu s křížovým půdorysem. Zástupci firmy se na to podívali a řekli mu něco v tom smyslu, že by ten návrh chtěli spíše jako Hundertwasser, tak jim na to jen řekl nazdar a dál už se s nimi nebavil. Najali si pak Nahálku, kterej jim vymyslel tuhle současnou obludu.“
Devadesátá léta přitom vůbec nepatřila k pracovně nejšťastnějším obdobím architektovy kariéry. Během deseti let se svým nově založeným Studiem B nezískal prakticky žádnou zakázku, která by se dočkala realizace. Ze svých standardů ovšem nikdy slevovat nehodlal – u architekta s takovým mezinárodním renomé a navíc s Bočanovou povahou zkrátka takové ústupky nepřipadaly v úvahu. V devadesátých letech zároveň zahájil svou akademickou dráhu na FA ČVUT, kde dlouhá léta vedl kromě svého ateliéru také Ústav navrhování. Jako pedagog si vydobyl doslova legendární pověst. Se svými studenty se totiž pravidelně scházel ve svém bytě v Terronské ulici, kde pravidelně probíhaly dlouhé proslulé večírky, ze kterých se mnozí nemohli vzpamatovat ani druhý den. Bočan ovšem hned od rána začal pracovat.
NÁVRAT
Série nevydařených projektů se zastavila až na počátku druhého tisíciletí, kdy Ministerstvo zahraničí vyhlásilo architektonickou soutěž na velvyslanectví ve Tbilisi – tedy typologii, kterou Bočan zvládal ze všeho nejlépe. Soutěž se svým týmem vyhrál a znovu se tak vrátil na architektonické výsluní. Budovu ambasády opět pojal jako betonovou „pevnost“ s dokonale zvládnutými vnitřními prostory a přechody mezi exteriérem a interiérem. Navrhl pro ni i nové křeslo Mahulena – pojmenované po své dceři, slavné herečce Mahuleně Bočanové. Tbiliská ambasáda opět zaznamenala mezinárodní úspěch, získala cenu Svazu architektů a Ministerstva výstavby Gruzie za nejlepší realizaci roku 2005 a dokonce se stal profesorem honoris causa na Fakultě architektury Technické univerzity ve Tbilisi.
V dnešní době se zdá až neuvěřitelné, kolika soutěží se Jan Bočan během svého života zúčastnil. Práce na nich totiž bývá velmi náročná jak po pracovní, tak především i po psychologické stránce. I v případě, že odevzdáte skvělý projekt, nemůžete si být úspěchem předem jistí. V konečném důsledku proto znamenají velké riziko nejen pro hlavního architekta, ale i pro celý ateliér. V tomto ohledu zůstal Jan Bočan bytostným architektem dynamických šedesátých let – v tom nejlepším smyslu slova. Až do své smrti si totiž udržel neskutečné pracovní tempo, které si ovšem vyžádalo mnoho daní. Podepsalo se na zdravotním stavu architekta, ale i jeho osobním životě. Daniela Bočanová proto přiznává, že se v určitou chvíli musela zcela přizpůsobit manželovu pracovnímu životu a stát se tak podle svých vlastních slov „služkou architektury“.
Jan Bočan se nikdy příliš nezajímal o velké vize a budoucí vývoj architektury. Veškerou svou energii věnoval vlastní práci, která musela být nejlepší v každém detailu. I v tomto ohledu tak může být inspirací současným genracím. „Můj naturel má smysl pro řád, zároveň se však neustále dožaduje naprosté volnosti. Tento stálý souboj dvou extrémů mne stojí hodně vnitřních sil, zároveň mi však připravuje intenzivní prožití tvořivého úkolu, dynamičnost a skoro fyzický požitek z tvůrčí práce,“ svěřil se Bočan osobně.
Za poskytnutí fotografií a cenných informací o životě a díle Jana Bočana velmi děkujeme Daniele Bočanové a Jakubu Koňatovi.
