Jaké to je v ateliéru Jana Mléčky

Ateliér plný emocí

Architekt Jan Mléčka je poměrně obávaným pedagogem... alespoň podle referencí některých studentů, kteří se s ním setkali dřív než já. Mně osobně se mu (až do čtvrtého ročníku) podařilo zbaběle vyhýbat.

Poprvé jsem se s Janem Mléčkou setkala v rámci povinně volitelného předmětu 'Architektonický prostor'. Krásné téma. Dala jsem do toho. V průběhu semestru nás v postatě znovu učil vnímat svět kolem nás (alespoň z mého úhlu pohledu). Hmotu, prostor, světlo, zvuk, materiál a jeho možnosti. Poslouchal naše pocity a dojmy. Jeho názory na svět mě natolik nadchly, že jsem se o rok později k němu přihlásila na magisterské studium. Velice jsem stála o to, aby mě přijal.

První rok a zvláště pak druhý semestr jsem víceméně trpěla. Měla jsem dojem, že pořád něco dělám, ale nikam to nevede. Zdálo se mi, že to ani není vidět. Zjistila jsem, že nemám vybudovaný žádný pořádný pracovní postup. A hlavně, že neumím přijmout zodpovědnost za své nápady. Zní to úsměvně, ale bylo to tak. Tento ateliér totiž není o přesných postupech a směrnicích. Nikdo vás nebude do ničeho nutit nebo vám říkat, co máte dělat. Spíše je o tom, ponořit se sám do sebe a najít v sobě to, co potřebujete. Je to ateliér o vnímání a poznávání světa. Já jsem si to neuvědomovala. V panice jsem se obracela na vedoucího práce, ale ten mě v tom nechal se slovy: „Už nejste ve druhém ročníku. Vy jste architekt.” Byla jsem rozčílená.

Pak jsem to pochopila. Nejdříve musím projevit nadšení pro věc. Pokud mě ta věc, to téma nebaví, nefunguje to. Musím o tom být přesvědčená. Teprve pak jsem se pustila do práce a byla jsem ochotná si svůj koncept hájit, a to třeba i v emočně vypjaté situaci. Najednou to ale nebylo nutné. Můj vedoucí ateliéru mi začal naslouchat a bavit se se mnou o tématu. Dal mi plno cenných rad, jak postupovat. Zjistila jsem, že dokud nebudu o své práci bytostně přesvědčená já sama, tak nebude zajímat vůbec nikoho.

Znáte to, vstoupíte do nějakého prostoru. Je nový, detailně provedený, dalo by se říci pěkný, ale nic vám neříká. Pak navštívíte jiný prostor. Je podobný, ale možná tam jinak prosvítá slunce, možná jsou jeho proporce trochu jiné nebo se tam jinak rozprostírá zvuk, možná je tam použitý jiný materiál. Vy nevíte přesně co je jinak, ale cítíte to. Říká se tomu genius loci. Myslím si, že pokud budete opravdu chtít, tak se s tímto v ateliéru Jana Mléčky dostanete do kontaktu. Toho si moc vážím.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů a designérů.