Jak vypadala budoucnost před sto lety? Futurista Antonio Sant’Elia si představoval, že chodníky budou jezdit
Město s bleskurychlými pohyblivými chodníky, výtahy, lanovkami a s elektrárnou místo katedrály, prostě město průmyslové epochy. Takto velkolepě si ho představovali italští futuristé na začátku 20. století. Nedávno futuristické Nové město ožilo ve vizualizacích.
Zuzana Donátková , 19. 3. 2025
Když se procházíte dnešním Milánem, upoutá vás čilým životem i rozmanitostí architektury. Prohlédnou si zde můžete největší gotickou katedrálu v Itálii, nejslavnější renesanční fresku na světě, antické vykopávky a historizující domy v ulicích.
Když ovšem básník F. T. Marinetti v únoru 1909 futurismus zakládal, považoval milánské architektonické kulisy za nedostatečné pro moderní život. Stejně uvažoval i mladý architekt Antonio Sant’Elia (1888–1916), který vstoupil do futuristického hnutí o pět let později. Sant’Elia Milánu představil jiné vize, vize Nového města pro svět, který se právě rodil.
Sant’Elia si uvědomoval potřeby moderní společnosti vycházející z rostoucí industrializace, technologického pokroku, rychlosti dopravy, koncentrace populace a dalších fenoménů moderního světa. Proto se ve svých návrzích soustředil na moderní průmyslové stavby, elektrárny, patrové obytné budovy a rozvoj dopravní sítě.
Swisspearl Česká republika a.s.
Sant’Elia architekturu své doby považoval za „přihlouplou směsici nejrůznějších stylových prvků“. Stejně jako Adolf Loos, jímž byl ovlivněn, zavrhoval ornamentalitu a požadoval uplatnění moderních stavebních materiálů železobetonu, železa a skla. Jeho návrhy se staly syntézou technického pokroku, kultu stroje, rychlosti a dynamického vnímání forem proklamovaných futurismem. Futuristická architektura pro něj nebyla jen stylistickou úpravou jednotlivých architektonických prvků, ale radikální přestavbou měst od základu.
„Katedrálou moderní víry“ pro něj byla elektrárna, protože ztělesňovala dynamiku a energii moderního světa. A takovou si představoval budoucnost: dynamickou s rychlým rozvojem dopravy a zcela mechanizovanou. Jeho budovy se proto měly stát „gigantickými stroji“, kde by schodiště zcela nahradily prosklené výtahy, dány na obdiv na exteriérech budov. Měla tak vyniknout mechanizovaná jednoduchost staveb. Stejně tak uvažoval nad dopravou.
Monumentální stavby měly vyrůstat z komplexní sítě komunikací vystavěných v několika úrovních. Železniční nebo městská doprava měla být odsunuta pod zem a pěší zóny odděleny od pozemních komunikací, aby chodci nemohli narušovat rychlost dopravy. Kvůli nezbytným přestupům měly koridory veřejné dopravy spojovat kovové lávky s „bleskurychlými pohyblivými chodníky“.
Přestože v roce 1914 ještě neexistovala, Sant’Elia počítal také s leteckou osobní dopravou. Jeho futuristické město obsahuje návrh budov s odletovými halami v úrovni ramp, železničními stanovišti a dopravou ve třech úrovních.
I dnešnímu divákovi musí Sant’Eliovy vize připadat fascinující, oku přivyklému dnešním měřítkům však neunikne absence zeleně. Sant’Elia i futuristé obecně sdíleli optimistickou víru v technologický pokrok civilizace. Ten byl na prvním místě - na úkor přírody, pro zeleň tak v průmyslově vyspělém betonovém městě nemělo být místo. Základní charakteristikou budov měla být pomíjivost a nestálost. Z futuristické architektury se neměl stát univerzální zvyk, naopak každá generace si měla vystavět vlastní město, aby docházelo k neustálé modernizaci a aktualizaci architektonického prostředí.
Snahou futuristických umělců nikdy nebylo ve svých dílech představovat vize vzdálené budoucnosti, a i Sant’Eliovo uvažování lze vnímat v kontextu reformy a systematizace městské výstavby 19. století, kdy v důsledku rostoucí industrializace prošla řada evropských metropolí radikálními přestavbami. Avšak jeho utopistické a mnohdy vizionářské vize o Futuristickém městě dalece překročily svou dobu. Teprve v 60. letech 20. století uzrály sociální a technologické předpoklady pro jejich naplnění.
Více k tématu
Sant’Elia tak za svůj krátký život neměl příležitost své návrhy realizovat. Zemřel v pouhých 28 letech v bojích první světové války. Chcete-li však shlédnout futuristickou stavbu spjatou s Antoniem Sant’Eliou, navštivte Como. U břehu jezera zde stojí Památník obětem první světové války, který byl postaven roku 1930 podle Sant’Eliových návrhů. O zbudování se zasadil Marinetti, jenž tak vzdal hold svému příteli, geniálnímu architektovi a rodákovi z Coma, který sám ve Velké válce padl.
Důkazem, že Sant’Eliovy vize fascinují dodnes, jsou četné odkazy v populární kultuře, jeho návrhy se například staly inspirací pro kulisy filmu Blade Runner (Ridley Scott, 1982), ale i trvající zájem architektonických ateliérů. Včetně vizualizací londýnského studia ATKINSON+CO, kterému děkujeme za laskavé svolení s jejich publikováním.
