Jak se ulít z veletrhu? Tipy na výlety za architekturou v Miláně a u jezera Como
Začal Salone del Mobile Milano 2024, největší světový veletrh designu. Na koho by však Miláno bylo až moc plné výstav a lidí, může být za půl hodiny v jiném světě. Vyjet se dá za modernistickými bytovými domy na okraji Milána anebo za ikonami italského racionalismu u Komského jezera. Další díl volného seriálu Tip na architrip připravila redaktorka Adéla Vaculíková.
Adéla Vaculíková , 15. 4. 2024
Za milánskými bytovkami a věžáky
Miláno má stejně obyvatel jako Praha, linek metra má ale o dvě víc. S jedním lístkem můžete objet celý Salone del Mobile a dojet až na stanici S. Leonardo. Je na lince č. 1, vzdálená asi třicet minut od centra. Najdete tu velkou spoustu pozoruhodných bytových domů.
Více k tématu
Obytný komplex Monte Amiata, Carlo Aymonino a Aldo Rossi, 1967-1974
Po výstupu z metra se doporučuji pořádně rozhlédnout, obytný komplex Monte Amiata, který je výrazný svou načervenalou barvou, je totiž vidět už od stanice. Pak je to k němu jen pár minut chůze.
Okolí stanice S. Leonardo vzdáleně připomíná naše panelová sídliště. Domy, které se tady stavěly už od skončení druhé světové války, jsou ale různorodější, mohou za to pestřejší stavební technologie a možnosti. Bytové domy Monte Amiata jsou z nich vizuálně nejatraktivnější. Ze srostlice dlouhých domů vyčnívají válce, sloužící jako komunikační šachty, které jim dávají jejich ikonickou siluetu.
Abyste si z návštěvy souboru bytových budov odvezli skutečně kompletní zážitek, je potřeba se dostat za brány. Rozdílem oproti českým sídlištím je tady prostupnost lokality, všechny areály jsou tzv. „gated“, tedy oplocené a hlídané. Na návštěvu Monte Amiata se lze oficiálně objednat, pokud sem však vyrazíte na spontánní výlet, vyplatí se zeptat někoho z místních, jestli by vás dovnitř nepustili. Pro tento případ doporučuji vstup z Via Francesco Cilea – tudy jsme se dovnitř dostali hned s první skupinou obyvatel domu.
Komplex tvoří dohromady pět objektů, které se do sebe vzájemně zaklesávají a tvoří uličním pohledům skryté veřejné prostory určené pouze obyvatelům Monte Amiata. Proslulí italští architekti Carlo Aymonino a Aldo Rossi ho navrhli v intencích ideálů komunitního bydlení. Do parteru umístili kanceláře, obchody, do středu areálu velké auditorium, na okraji nechali místo pro zahradu. Komplex působí monumentálně, je ale přívětivý, barvy mu dodávají na vřelosti – i když na vřelý komunitní život to tu moc nevypadá.
Cascina Merlata s věžemi od Mario Cucinella Architects a B22, 2015
Pokud máte chuť na procházku k dalším stavbám z tohoto architripu, je to od Monte Amiata dva kilometry. Okolí S. Lorenzo si přitom dobře projdete. Za bytovou zástavbou z druhé poloviny 20. století začíná další, tentokrát ryze současná zástavba.
Propagační materiály o místě píší jako o „UpTown“, ve skutečnosti se lokalita jmenuje Cascina Merlata. Jedná se o plochu o 900 000 m2, na které postupně vzniká nová městská čtvrť. Staví se tu převážně výškové budovy, ne všechny architektonicky kultivované. Ty povedené stojí v sektoru „EXPO village“ postaveném pro světovou přehlídku v Miláně v roce 2015.
Mezi zbylými věžáky vynikají svou barevností. Oranžové, terakotové, stříbrné, modré a šedivé kvádry tady formují dohromady tři věže, které byly původně navrženy pro ubytování účastníků EXPO 2015. Dnes jsou v nich soukromé a sociální byty. Abstraktně komponovanou fasádu má taky sousední výšková stavba od studia B22. Barvy tady střídají stupně šedi na nepravidelné šachovnici omítnutí, oken a slunolamů. Člověk si v EXPO village uvědomí, jak moc mohou rafinované obálky výškové stavby zlidštit.
Jezero Como a italský racionalismus
Z centra města to sem trvá podobně jako na S. Leonardo. Z Milano Centrale dojedete vlakem do města Como za třicet minut. Vlaky sem jezdí navíc často, taky přibližně každou půlhodinu, Como je totiž oblíbené letovisko Miláňanů.
Uličky v centru jsou proto maximálně upravené, v každém druhém parteru je butik nebo kavárna, často turisticky předražená. Pokud chcete v centru Como zažít autentickou atmosféru italských cafe-barů, zajděte do Cafe Bliss. Je to kousek od vody a cornetti pistacchio mají výborné. Posilníte se tady před procházkou za zdejší architekturou. Como je historické město, centru dominuje dóm budovaný od středověku až do 18. století. Okolo stojí historické domy, velmi bohatá je vrstva z 19. století. Sledovat se tady ale dá i linka novější – konkrétně italského modernismu a racionalismu.
Casa del Fascio, Giuseppe Terragni, 1932-1936
Nadohled od katedrály s filigránsky pojatými fasádami stojí strohá Casa del Fascio. Kostku, která má z každé své strany odlišně pojatou fasádu s přísným rastrem oken a lodžií, původně užívala italská fašistická strana. Vyprojektoval ji Giuseppe Terragni, proslulý italský modernista, který ve 30. letech několikrát poskytl své služby režimu Benita Mussoliniho. Diktátor byl ostatně na konci 2. světové války nedaleko jezera Como zavražděn.
Administrativní účel má budova dodnes, sídlí v ní italská finanční policie. Prohlížet se ovšem dá pouze zvenčí, prochází totiž rekonstrukcí. Proskleným parterem je vidět aspoň do centrálního atria, hlavního reprezentativního prostoru budovy, do kterého se už ve 30. letech vcházelo elektricky poháněnými dveřmi.
Pomník obětem první světové války, Giuseppe Terragni a Enrico Prampolini, 1930–1933
Jako další bod programu bych doporučila procházku podél břehu jezera. Když se vydáte z centra doleva, dorazíte ke schodům, na kterých se dají smočit nohy. Voda je ale zatím hodně studená. V zádech přitom budete mít další architektonický monument - pomník obětem první světové války, který připomíná právě startující vesmírnou loď.
Realizovat ho pomohl opět Giuseppe Terragni na popud italských fašistů, tentokrát ve spolupráci s umělcem Enrico Prampolinim. Východiskem se jim stala skica slavného futuristy a rodáka z Como architekta Antonia Sant'Elia. Odtud tedy jeho monumentální podoba, která je jinak Terragniho stavbám vzdálená.
Novocomum (1927-1929) a Casa Giuliani Frigerio (1939-1940), Giuseppe Terragni
Rukopis Terragniho lze pozorovat také na jeho dvou bytových stavbách, které stojí blízko sebe, kousek od památníku. K mladší stavbě Novocomum se od něj dostanete, když projdete kolem sportovního stadionu stojícího hned vedle. Ten je mimochodem první stavbou svého druhu realizovanou italským fašistickým režimem.
Hned naproti vstupu na stadion je Terragniho bytový dům Novocomum. Traduje se o něm, že ho místní úřady chtěly nechat zbořit, protože architekt v průběhu výstavby radikálně změnil plány. Původně mělo jít o dům v klasickém stylu, podobný jeho dvěma sousedům. Nakonec ale na místě vyrostla stavba modernistická. Je to jen anekdota – modernismus to ale bezpochyby je, a je tu patrné taky Terragniho racionalistické přemýšlení. Pro avantgardní stavby této doby charakteristická pásová okna tady střídají téměř pravidelná čtvercová, podobná těm z Casa del Fascio. Stavba je to sebevědomá až tak, že si kromě stylu dovolila porušit taky uliční čáru.
Další bytový dům od Terragniho, tentokrát z přelomu 30. a 40. let, stojí jen o tři ulice dál. Casa Giuliani Frigerio je solitér, stojí na obdélníkové parcele a do každé ulice se obrací jinou fasádou – opět podobně jak je tomu na Casa del Fascio. Některými směry má balkony, jinde lodžie nebo pásová okna. Ta jsou na domě kvůli mobilním příčkám v interiérech. Oproti Novocomu z 20. let je fasáda spíše strohá, stále ale rozložená do více plánů, jak je pro Terragniho stavby charakteristické. Mají vrstvy z kamene, skla a prázdných prostor.
Casa Giuliani Frigerio je poslední Terragniho realizovanou stavbou, ještě před jejím dokončením totiž odešel na bojiště druhé světové války, odkud se v roce 1943 vrátil zraněný, a nakonec ve stejném roce zemřel. Pokud spěcháte zpátky do Milána na veletrh designu, dá se tu komský výlet ukončit. Zpět na nádraží S. Giovanni, je to odsud kousek. V opačném případě doporučuji se ještě vrátit k jezeru a užít si výhledy na vodu sevřenou v kopcích.
