Jak se pozná dobrá architektura?

Mně se to nelíbí

Když už na to dojde a v českém veřejném prostoru vznikne debata o architektuře, obyčejně se s rychlostí blesku scvrkne na posuzování líbí – nelíbí. Televizní reportéři začnou otázku „Co vy říkáte na návrh stavby XY? Líbí se vám?“ klást lidem na ulici a podle toho, kdo jak odpoví, případně jak střihači odpovědi sestříhají, televize vyhodnotí kvalitu dané budovy.

Takto jednoduše se architektura posuzovat nedá.

Kategorie líbí se mi – nelíbí se mi, je věc výsostně subjektivní. Každému se z různých důvodů líbí něco jiného. To, že se mi něco nelíbí, neznamená, že se to nelíbí někomu jinému, a už vůbec ne, že bych mu to měl zakazovat. Pro hodnocení architektury jsou zapotřebí objektivnější kritéria.

Předem upozorňuji, že podle uvedených kategorií posuzuji architekturu já, ale každý na to může mít trochu jiný názor. Mnou uvedená kritéria nejsou řazena podle důležitosti – v různých situacích je důležitost každého z nich různá.

Funkčnost

Každý prostor musí především plnit účel, ke kterému byl postaven. Náměstí slouží ke shromažďování lidí, ulice k jejich pohybu, kanceláře k práci, byty k bydlení atd.

Pokud prostor neplní svou hlavní funkci, k čemu je?

Vztah k okolí

Všechny budovy, ulice, náměstí, parky nebo mosty existují v nějakém kontextu. Každý architektonický prvek a každá budova vznikají na místě, na které od samého začátku musí reagovat, nebo ještě lépe, ze kterého musí vycházet. Tento vztah k okolí může být různý. Nemusí se jednat o pouhé doplňování stávajícího, svou roli může v odůvodněných případech hrát například i kontrast.

Platí, že architektura, která na své okolí nijak nereaguje, je špatnou architekturou.

Z tohoto nutně vyplývá další věc. Architektura je nepřenositelná. Není možné budovu, která byla navržena na místo A jen tak přesunout na místo B (i kdyby jen o sto metrů). Nikdy by tak totiž nemohla mít ke svému okolí patřičný vztah.

Teď si asi dokážete představit, co si někteří architekti myslí o myšlence přesunout Kaplického Národní knihovnu jinam než na Letnou. Nebo třeba o katalogových domech.

Soudobost

Architektura vzniká také v nějakém čase. Když parcela leží v těsném sousedství barokních budov, rozhodně to neznamená, že navrhovaná budova se musí tvářit, že je 400 let stará. To by totiž byla lež.

Každá architektura musí odpovídat době, ve které vzniká, současným nárokům svých uživatelů, současné ekonomice a současným technologickým možnostem a postupům.

Forma následuje funkci

Rodinný dům má vypadat jako rodinný dům, škola jako škola, kanceláře jako kanceláře, chrám jako chrám a krám jako krám. Ačkoli se typologická pravidla v průběhu 20. století poněkud uvolnila, pořád je musíme brát na zřetel.

Prostor ke svým uživatelům mluví a říká jim, jak se mají chovat. Když rodinný dům vypadá jako kanceláře, škola jako obchod a nákupní centrum jako chrám, jsme z toho, co nám prostor říká, zmatení, a tak se nám v něm nežije příjemně.

Koncept

O konceptu uslyšíte architekty mluvit často. Co to znamená? Koncept je vize, myšlenka, příběh domu, kterým se pak architekt i ostatní účastníci výstavby řídí. Dobrý architekt dokáže do prostoru vnést silný a pro každého pochopitelný koncept a uživatelům se takový prostor pak lépe chápe, a tedy jim v něm je příjemněji.

Přehlednost a čitelnost

Každý prostor musí být čitelný. Když se člověk v prostoru orientuje, chápe, kde se nachází a co je kolem něj, cítí se dobře. Jsme-li někde poprvé a přesto se rychle zorientujeme, je to pro architekturu dobré vysvědčení.

Tato zásada platí od měřítka města k v měřítku bytu. Ve městě jsou důležité průhledy ulicemi – když je na dohled nějaký zapamatovatelný prvek (věž kostela, fontána, významná budova) snadno zjistíme, kde jsme. Ve vnitřních dispozicích jsou potom pro orientaci kromě průhledů klíčové co nejméně zalamované zdi, logicky umístěné dveře, co nejkratší chodby atd.

Praktičnost

Platí, že dobrá architektura je praktická. Dobře navržený prostor by se měl snadno uklízet, udržovat a opravovat. Praktičnost prostoru podporují i dobře vymyšlené detaily. Hmoty a materiály na sebe musí navazovat jednoduše. Nikde nesmí vznikat zbytečné kouty a zalomení všude se musíte dostat s příslušným úklidovým prostředkem (doma smetákem nebo vysavačem, ve městě úklidovým vozem).

Bůh (i ďábel) tkví v detailu.

Kompozice

Kompozice jednotlivých prvků znamená tvar, měřítko, poměry a vzájemné umístění jednotlivých prvků stavby (například zdí a oken, jednotlivých budov vůči sobě, zeleně a mobiliáře…). Něco lidskému oku lahodí více (například poměr zlatého řezu) a něco méně.

Pro každého není jednoduché vhodnější poměry, tvary či kombinace barev odlišit od těch méně vhodných. Je to trochu podobné hudebnímu sluchu – zatímco někdo od narození dokáže rozeznat harmonii od disharmonie, jiný se to učí jen s největší námahou. Dobří architekti se s takovým „vizuálním sluchem“ narodili a pak ho dlouhá léta rozvíjeli ve škole i v praxi, podobně jako hudebníci rozvíjejí sluch hudební.

Nicméně i když skvělý architekt s „absolutním vizuálním sluchem“ navrhne budovu harmonickou, pořád to neznamená, že se musí líbit každému.

Závěr

Pokud architektura zásadně postrádá některou z výše uvedených kvalit, nikdy dle mého názoru nemůže být opravdu kvalitní.

Na druhou stranu ale není pravda, že pokud architekt splní všechny tyto požadavky, musí zákonitě postavit dokonalý dům. Dokonalý dům neexistuje. V praxi si mnoho z výše zmíněných kritérií odporuje. Jedna z nejčastějších činností architekta tak je zvažování pro a proti a rozmýšlení, jaké dělat kompromisy. Nebo kdy kompromisy nedělat.

Pokud se mu to povede, výsledek třeba nebude dokonalý, ale alespoň to nebude průšvih – architektura tedy bude přinejhorším dobrá. Sem tam potom vlivem různých okolností vznikne i architektura skvělá.

Může se vám to zdát málo. Ovšem jen dokud si neuvědomíte, že většina prostor, které u nás nově vznikají, mají kvalitu špatnou až otřesnou, neboť jednu, dvě, nebo klidně i více než polovinu z kritérií zmíněných v tomto článku neplní.

Jak to zlepšit? Naučme se rozeznávat kvalitu od nekvality a zvyšme své nároky na prostor, ve kterém žijeme.