Jak budeme žít společně v době nerovností a klimatické změny? Průvodce letošním bienále architektury

Jak budeme žít společně? How we will live together? Letošní 17. bienále architektury v Benátkách chce najít odpověď na tuhle otázku. Proč by na ni měli odpovídat právě architekti?

„Ptáme se architektů protože doufáme, že jejich odpovědi nabídnou víc inspirace, než zatím přinesli politici, “ píše hlavní kurátor, americký architekt libanonského původu Hashim Sarkis. Planeta je sužovaná politickými bouřemi, nerovností, klimatickou změnou. Právě architekti mají podle Sarkise organizační schopnosti, fantazii a kreativitu na to vytvořit místa, kde bude při všech problémech možné žít společně. „Neumíme všechno vyřešit, ale umíme to zorganizovat tak, abychom řešení našli,“ říká kurátor v rozhovoru, který s ním natočila platforma reSITE.

Letos se to snaží dokázat 112 týmů, v nichž jsou kromě architektů také vědci, umělci, řemeslníci. Další příspěvky najdeme v národních pavilonech. Někdy jsou to konkrétní stavby nebo urbanistická řešení, dost často také spekulativní exkurzy do oblastí, které s architekturou souvisí dost volně: tání ledovců nebo role ptáků pro naší civilizaci. 

Široká škála přístupů a problémů, to je přednost tohoto bienále a taky jeho největší slabina – odpovědí je tolik a jsou tak různorodé, že návštěvník má často problém vůbec zjistit, na co se dívá.  Nabízíme proto několik tipů, co nepřehlédnout a u čeho se zastavit. Většinu instalací lze letos najít v nějaké podobě i na internetu – buď mají vlastní stránky, nebo na stránkách bienále.

Vstupenka na bienále platí dva dny, jeden je určený na návštěvu výstaviště Giardini, druhý na výstavu v loděnici Arsenale. Další expozice jsou k vidění ve městě. Podle toho jsme rozdělili i naše tipy. Bienále potrvá do 21. listopadu.

Den 1 - Výstaviště Giardini

Dánsko

Tohle je nejkrásnější prostor celého Giardini. A přitom tu vlastně jen ukazují příkladné hospodaření s dešťovou vodou. Zachycují ji, filtrují, zalévají s ní bylinky a pak z ní pro návštěvníky vaří čaj. Vody, která tu naprší, je ovšem překvapivě hodně, proudí pavilonem jako potok, který návštěvníci překračují. Expozice nabízí jednak vzkaz, že ve využití deště máme rezervy, jednak architektonický prostor, který „nám připomene, jak architektura jako umělecká disciplína dokáže udělat neviditelné viditelným,“ píše se v úvodním textu. Autory instalace je studio Lundgaard & Tranberg Architects.

Severský pavilon - jak budeme bydlet společně

V severském pavilonu (Norsko – Švédsko – Finsko) vybrali jako svůj architektonický export cohousing. Kurátor Martin Braathen vysvětluje, že to není „přehnaně společenské studentské bydlení ani komunita ze 60. let, kde si lidi museli dělit úplně všechno.“ Jako příklad toho, co cohousing je, sem architekti ze studia Helen & Hard přenesli část domu Vindmøllebakken, který vyprojektovali pro norský Stavanger.

Finsko - finský domek do každé rodiny

Ve finském pavilonu představují finské domky Puutalo, které se začaly vyrábět v roce 1940, aby bylo možné rychle poskytnout ubytování válečným uprchlíkům ze finského pohraničí. Po 2. světové válce je firma posílala do celého světa. V letech 1955 -1956 několik zásilek doputovalo také do Československa a dodnes stojí takzvané „finské domky“ například v Liberci nebo Ostravě.

Japonsko – smutek pana Takamizawy

Japonsko je jedna ze zemí, kde nejrychleji ubývá obyvatelstva – stárne a vymírá. Přibývá tudíž  vysloužilých domů, čekajících na demolici. Jedním z nich byl také Takamizawa House, „extrémně normální“ japonský dřevěný dům. Dům rozložili a dovezli do Benátek, kde jeho části využili pro různé stavby v zahradě pavilonu – lavičky nebo třeba nové schody. Po skončení bienále dům poputuje do Osla, kde bude sloužit jako komunitní centrum. Je to expozice o přemisťování, recyklování, novém využití – a je tu smutek nad neznámým panem Takamizawym, který už svůj dům nebude potřebovat.

Belgický pavilon – ještě lepší město

Belgický pavilon nabízí město z modelů domů v měřítku 1:15, kde si návštěvník připadá jako obr. To je první část zážitku. Pozornost je ovšem dobré zaměřit i na jednotlivé modely, zmenšeniny padesáti reálných současných staveb z různých částí Belgie. Architekti ze studia Bouvenbouw z nich sestavili město, které je vrstevnaté, kompaktní, příjemné, materiálově bohaté a vytvořili „zdravou architektonickou ekologii, v níž se doplňují různé styly, funkce a typologie.“

Centrální pavilon v Giardini

Vystavující do hlavního pavilonu zve hlavní kurátor, vedený většinou snahou ukázat toho co nejvíc. Letošní výstava Across the Borders (Přes hranice) není výjimka - má představit „architekty, kteří pracují na tom, aby designem  překonali existující hranice,“ píše v úvodu Hashim Sarkis. Míní tím hranice v nejširší smyslu:mezi státy, krajinou a městem, lidmi a roboty a ještě spoustu dalších. Návštěvník je často zmaten – a někdy taky překvapen silným tématem.   

Čínské podzemní domy

Za všechny zdánlivě kuriózní – problematika čínských podzemních domů. Zemědělské rodiny žily v severní Číně po staletí v domech vyhloubených pod úrovní terénu, nad nimi se nacházela jejich pole. Dnes tam rostou továrny a byty. Expozice Split Lives kurátorů Joshua Bolchovera a Johna Lina je na první pohled zpráva z jiného světa, na druhý i pro nás srozumitelný příběh o venkově,  který pohlcuje město.

Praskání ledů

Další instalace 250 times per second italského umělce Arcangela Sassoliniho především vydává rány. Mohutné prásknutí je údajně podobné zvuku, jaký vydávají tající ledovce. Je to součást instalace zvané Antarktická rezoluce, která vyzývá k větší ochraně polárních krajů. Nabádá odložit kolonizační brýle, které měly na očích původní dobyvatelé. Teď je potřeba o Antarktidu pečovat. Pro posílení vzkazu dovezli kurátoři brýle dobyvatele Antarktidy kapitána Scotta.

Den 2: Arsenale

Skoro tisíc let starý areál, kde se budovaly lodě benátské flotily, slouží už od 80. let jako výstavní prostory. Nachází se zde větší část kurátorského výběru a také národní expozice států, které nedisponují pavilonem v Giardini.

Mešity v Benátkách 

Ve Spojeném království je 1800 mešit a navštěvuje je 3,4 milionů muslimů. Publicista a architekt Shaheda Shaleema je prozkoumal – jsou to často „svépomocí navržené a také postavené budovy“, někdy využívají opuštěné domy, tělocvičny, hospody. Sleduje jejich ad hoc architekturu a také, jak do nich pronikají architektonické inovace – na ukázku je tu část minaretu  z perforované nerez oceli. Výstavu připravil ve spolupráci s kurátory z Victoria & Albert Musea a použili pozoruhodnou metodu rekonstrukce – jsou tady do detailu napodobené části tří londýnských mešit. Včetně plastového větráku.

Bitva o záchodky

Prostředí veřejných záchodů je jen zdánlivě poklidné – je to místo bojů o rovnoprávnost, dostupnost i symbolické významy. V projektu Your Restroom is a Battleground (Vaše toaleta je bitevní pole) autoři zmapovali několik takových bitev: třeba tu o „potty parity“, boj o to, aby počet záchodů na ženských WC bylo adekvátně vyšší než na mužských, aby ženy nemusely čekat delší fronty. Autoři popisují konkrétní příběhy boje za spravedlnost a dostupnost toalet.

V prach se obrátíš

Na bienále architektury přijíždí každý rok skoro 300 000 návštěvníků. Přitom kritizovat zdejší masový turismus tu patří k oblíbeným tématům. Tenhle rozpor ukazuje expozice City to Dust (Město měnící se v prach).  Na podlaze je mapa Benátek, vytvořená z křehkého teraca. A během půl roku výstavy ji návštěvníci pravděpodobně rozšlapou na prach – což je metafora toho, co se děje městu. Anebo obecněji příležitost si uvědomit, že každý náš krok má své důsledky.

Serverovna Evropy

Česko je země logistických areálů –  ukázala na to například kniha Ocelová města: Architektura logistiky ve střední a východní Evropě. Podobné téma má irský pavilon. Také Irsko je plné hal, jsou v nich soustředěné pro změnu datové servery; probíhá tu například většina datových operací googlu. Architekti a další vědci spojení do platformy ANNEX téma prozkoumali a připravili publikaci STATES OF ENTANGLEMENT: Data in the Irish Landscape (Spojené státy: data v irské krajině), kde poukazují také na exponenciální růst objemu dat a na křehkost celé infrastruktury. To symbolizuje také hučící, poněkud se zadrhávající a trochu děsivý obří počítač, který problém tady v Benátkách zhmotnil.

Smršťující se Estonsko

V Estonsku je 45 ze 47 měst v kategorii „shrinking cities“, tedy zmenšujících se měst. Obyvatel tu ubývá dramaticky, od roku 2000 některým ubylo třeba až patnáct procent obyvatel. Jak to řešit? Estonci tady prezentují jednoduchý návod: „Zásahy ve smršťujících se městech zahrnují demolice nepotřebných budov, aktivní bytovou politiku, renovaci historických staveb a revitalizaci veřejných městských prostorů.“ Dobře vědět, neboť i některá města v Česku se plíživě vylidňují.

Česká stopa – Forte Marghera

Český a slovenský pavilon v Giardini je už dva roky zavřený, a tak se ČR ani SR letos bienále neúčastní. Jeden český tým ale pozval hlavní kurátor. Matěj Hájek a jeho Skull Studio a Tereza Kučerová ze studia Molo Architekti vytvořili dětskou prolézačku OFF FENCE neboli PLOT. Symbolizuje problém – kdo chce, může ho přelézt, kdo chce, tak podlézt, anebo obejít. 

Prolézačka je umístěna ve Forte Marghera, což je pevnost z  19. století v pevninské části Mestre. Tady žije moderní průmyslové město a pevnost je oblíbené odpočinkové a výletní místo, kde sídlí kulturní organizace nebo třeba skautské klubovny. Právě sem, do normálního světa mimo staré Benátky, umístili organizátoři sekci How we will play together? (Jak si budeme společně hrát), kde je více objektů pro děti. Lehká vada: část z nich je nepřístupných a společné hraní se tudíž nekoná. I tak ale Forte Marghera stojí za návštěvu, je to jen dvě zastávky tramvají z Piazzale Roma.