Hradec Králové (a Pardubice) I. část
Tak jako každý rok, i letos jsme absolvovali s cestovní kanceláří JL tourist víkendovou cestu po moderní architektuře (2010 Slovensko, 2011 Slezská a moravská města, 2012 Metropole Ostrava, Olomouc a Brno, 2013 Liberec a Jablonec – viz zde a zde). Tentokrát jsme se vypravili do dvou blízkých východočeských měst, která jsou moderní architekturou proslulá.
Zdeněk Lukeš , 18. 6. 2014
Sobotu jsme strávili v Hradci Králové, neděli v Pardubicích. V Hradci jsme začali svou pouť na nedávno dokončeném autobusovém nádraží známého designéra dopravních staveb a prostředků Patrika Kotase. Nádraží s bílými plachtami a high-tech prvky vypadá skutečně zajímavě, otázkou však je, zda jeho údržba není příliš nákladná. Navíc moderní terminály se dnes řeší jinak – šetří se místem (tím i penězi) a zjednodušuje se orientace: busy najíždějí k jedinému stání, vše řídí počítač. Není tak třeba složitě hledat místo odjezdu. Kotas pravděpodobně upravoval i Riegrovo náměstí před vlakovým nádražím, které příjemně oživují vodní prvky a je tam i parkovací věž pro kola, což je oblíbený dopravní prostředek Hradce. Vlakové nádraží patří k nejvýraznějším u nás – a také největším. Projektovali ho bratři Václav a Jan Rejchlovi a dominuje mu výrazná věž. Naproti nádraží (směrem k autobusovému) ve Sladkovského ulici je pěkný funkcionalistický administrativní palác od Gočárových žáků Josefa Havlíčka a Františka Bartoše z konce 40. let.
Pak jsme šli do centra Hradce kolem komunistického hotelu Černigov (arch. Zídka). Nahlédli jsme do železobetonového chrámu Božského srdce Páně arch. Bohumila Slámy (mj. autor budovy čs. rozhlasu v Praze) ze 30. let. Došli jsme až na Masarykovo náměstí, z jedné strany uzavřené obloukem budov Anglobanky ve stylu art deco od Josefa Gočára – vedle Kotěry asi nejvýznamnější osobnosti moderní hradecké architektury, které dal prostor slavný starosta dr. František Ulrich, snažící se z provinčního města vybudovat Salon republiky (což se mu docela podařilo). Před bankou je pomník TGM, který začal Jan Štursa, ale po jeho sebevraždě (1925) dokončil Otto Gutfreund. V ulici Švehlově a na náměstí Svobody jsme si prohlédli zajímavé modernistické domy Kotěrova žáka Bohumila Waiganta. Na nábřeží Labe je pak mohutná budova bývalé Obchodní komory (dnes Pedagogická fakulta) od dvou žáků Otto Wagnera z vídeňské akademie Huberta Gessnera a Ottokara Böhma. Projekt z roku 1896 je prvním secesním návrhem na našem území, dokončeno až v roce 1900.
Prohlédli jsme si i Gočárovo další dílo – moderní Ulrichovo náměstí, jemuž dominují věžové domy v místech, kde jím prochází Gočárova třída, po obou stranách jsou pak monumentální paláce – Ředitelství drah od Gočára a naproti Steinského palác od Otakara Novotného. Na náměstí měl stát Ulrichův pomník, ale za bolševika tam postavili tzv. Kuželku – Gottwalda s obrovitou hlavou, kterou pak musel autor Josef Malejovský uříznout a navařit menší. Kuriózní socha byla v roce 1990 odstraněna. Soutěž na Ulricha před cca 12 lety přinesla vtipný a architektonicky dobrý návrh Pavla Doskočila a Alexandra Wágnera (primátor sedí za stolem – to vše na vysokém sloupu). Radnice nějak neměla odvahu to postavit a nakonec byl pomník zadán přímo zkušenému Stanislavu Hanzíkovi. Ten sochu umístil dost nešťastně na náměstí Svobody, ale dílo bylo natolik nepovedené, že si občané města vynutili takřka vzápětí jeho odstranění (2011). Po těch eskapádách by asi bylo nejlepší vrátit se k tomu vítěznému soutěžnímu návrhu…
Pak následovala další cesta po labské kotlině, ale o tom zas příště.
