Holandsko ve východních Čechách

Zhruba před devadesáti lety začala ve východočeském Hradci Králové velmi významná kapitola rozvoje města. V blízkosti Orlice i Labe v samém moderním centru, rozšiřovaném dle důmyslného konceptu, vznikl v letech 1924-1929 areál školních staveb. Jednalo se o budovu Koželužské školy, dále Rašínova gymnázia, komplex chlapeckých a dívčích Obecných a měšťanských škol a mezi nimi vklíněnou mateřskou školu. Všechny tyto stavby byly realizovány na základě soutěží, jejichž vítězem se stal architekt Josef Gočár (1880-1945).

Ten pocházel z východních Čech (narodil se v Semíně u Pardubic) a pro Hradec projektoval již od roku 1904, kdy vznikly návrhy tří činžovních, tzv. sgrafitových domů v ulici Čs. armády a bratří Čapků, ještě v secesním stylu (dnes bohužel prakticky zničené). Následovalo krásné betonové modernistické schodiště u kostela Nanebevzetí Panny Marie, spojující Velké náměstí s Komenského ulicí (1909-1910) a několik nerealizovaných projektů. V letech 1922-1925 pak architekt uzavřel komorní Masarykovo náměstí budovou Anglo-československé banky. Gočár si získal sympatie starosty Františka Ulricha a také díky doporučením svého učitele Jana Kotěry, autora řady hradeckých staveb a zejména městského muzea, se stal starostovým spolupracovníkem a autorem urbanistického plánu.

U školních staveb však použil Gočár nový výtvarný výraz – mají průčelí z režného – tedy neomítaného zdiva. Inspirací byly jednak historické objekty města, jako je hlavní chrám – katedrála sv. Ducha, dále fortifikační stavby a bezesporu i vliv prací Jana Kotěry, zejména jeho nadčasového muzea. Byl tu však ještě jeden důvod. Gočár byl od počátku dvacátých let ovlivněn stylem art déco, resp. jeho variací – tzv. národním stylem (někdy nepříliš přesně nazývaným rondokubismus). Ten byl však kritizován nastupující generací avantgardistů, teoretiky - a to i Gočárovým přítelem Zdeňkem Wirthem - a samozřejmě i jeho žáky – Gočár se stal v roce 1924 Kotěrovým nástupcem na postu profesora pražské Akademie výtvarných umění. Ostatně ústup od vypjatého dekorativismu je patrný i na Gočárových průčelích domů pro Anglobanku na Masarykově náměstí, kde je dekor postupně redukován tak, jak stavba pokračovala. Návrat k formám kotěrovské moderny byl tedy pro architekta východiskem z patové situace. V roce 1924 navíc navštívil se svými studenty Holandsko (poprvé tam byl již v roce 1905) a setkal se s krásnými příklady architektury režného zdiva v podání tvůrce amsterodamské burzy Hendrika P. Berlageho nebo Michela De Klerka (dva obytné soubory v Amstrodamu).

Ze školních staveb je nejstarší Koželužská škola, která stojí při Hradecké ulici na nábřeží Orlice. Na průčelí je ovšem ještě trochu patrné doznívání stylu art déco, ale Gočárova architektura se zjevně zklidňuje, ač je fasáda traktována pilastry a ukončena výraznou římsou. U vstupu jsou umístěny plastiky hradeckého sochaře Josefa Škody.

Další Gočárovy školní budovy vznikly vesměs v areálu Labské kotliny blíže novému hradeckému centru – Ulrichovu náměstí, na jehož projektu se architekt také podílel. Nejprve vznikl projekt Rašínova gymnázia (dnes Gymnázium J. K. Tyla) na Tylově nábřeží (1925-1927), tvořený dvěma kolmými křídly, k nimž jsou připojeny tělocvična s nezvyklou střechou ve tvaru válcové výseče, a samostatně stojící kostka ředitelského domu. Konstrukce je železobetonový skelet, nástup do budovy pak nezvykle z vyvýšeného styku obou křídel, které vytváří motiv otevřené knihy. Na osu monumentálního nástupního schodiště je pak umístěn štíhlý sloup, zakončený bronzovou sochou Vítězství Jana Štursy, která předtím zdobila dočasný Gočárův československý pavilon na Světové výstavě dekorativních umění v Paříži 1925, podobně jako krásný Gutfreundův státní znak (a oba Gočárovi přátelé – sochaři s ním spolupracovali také na pomníku TGM na Masarykově nedalekém náměstí). Velkorysé a přitom civilní řešení budovy gymnázia přineslo autorovi uznání a respekt.

V letech 1926-1928 pokračuje zástavba Labské kotliny podél nábřeží realizací dalšího velkého komplexu budov Obecných a měšťanských škol (dnes základní škola) a mateřské školy. Rozlehlý areál byl ale postaven jen z poloviny, dokončen (a dodávám, že s velkým respektem) byl až na konci padesátých let architektem V. Rohlíčkem. Na architektuře je patrný další posun směrem k funkcionalismu, který dominuje poslední Gočárově tvůrčí etapě. Budovy jsou opět plochostřeché, mají železobetonovou konstrukci a průčelí jsou znovu z příjemných červenooranžových lícovek. Jednotlivá křídla obklopují velký sportovní areál ve vnitřním dvoře. Půvabný objekt školky, umístěný symetricky na nábřežní straně areálu, se výrazově liší. Jednak je mnohem menší, má bílou vápennou omítku a konečně – kontrastně ke všem těm pravým úhlům – půlkruhový půdorys. Původně byly součástí budovy i rozlehlé sluneční terasy, které byly reakcí na trend tzv. „open-air schools“ v Holandsku a Německu, jež vznikaly ve stejné době. Školka už ovšem v objektu nepůsobí, dnes je v něm jídelna a terasy byly zaskleny.

Gočárovi se ve druhé polovině dvacátých let podařilo vytvořit v Hradci Králové unikátní soubor škol v zeleni s moderními dispozicemi, velkými okny i nadstandardním vybavením. „Holandská“ architektura režné cihly se pak ukázala jako nadčasová a z hlediska údržby výborná. Ostatně, na tento styl se pokusili těsně po válce navázat i Gočárovi talentovaní žáci Josef Havlíček a František Bartoš svým sídlištěm Labská kotlina. Ale to už je téma pro další díl.