Funkcionalistická továrna Van Nellefabriek v Rotterdamu a její proměna

„Ta stavba musí vypadat dobře i po 25 letech,“ prohlásil údajně Kees van der Leeuw, jeden z majitelů společnosti na zpracování kávy, čaje a tabáku Van Nellefabriek, když zadával v roce 1923 vyprojektování nového komplexu továrny v Rotterdamu architektonické kanceláři Brinkman & van der Vlugt. Tento úkol byl splněn nadmíru dobře. Ještě dnes vypadá Van Nelle neuvěřitelně současně a budí obdiv veřejnosti i odborníků. A to tak, že byla v minulém roce zapsána na seznam památek světového kulturního dědictví UNESCO.

SITUAČNÍ PLÁN

Komplex Van Nellefabriek se rozkládá v severovýchodní části Rotterdamu podél kanálu a přístavu Delfshaven. Centrálně situovaný blok tří na sebe přiléhajících staveb je dlouhý 230 m. Nejvyšší a největší ze všech tří budov, továrna na tabák, dosahuje osmi pater. Skleněná fasáda celého bloku, jíž dominuje horizontální linie, je přerušena pouze třemi vertikálními prvky, ve kterých jsou umístěna schodiště. Nejvyšší z nich vede na vrchol továrny na tabák, kde je umístěna tzv. Čajovna poskytující panoramatický výhled na továrnu, její okolí i střed města. Dalším z charakteristických prvků Van Nelle je okrouhlá budova ředitelství na jižní straně. Blok těchto staveb je spojen s protilehlou expediční budovou pomocí prosklených tubusů, které dávají celé stavbě charakteristický futuristický vzhled. Celý komplex završují menší stavby, sklad a kotelna umístěné na stejné straně jako expediční budova, podél přístavu a kanálu Delfshaven.

ABSOLUTNÍ ČISTOTA – STAVBA, KTEROU OBDIVOVAL I LE CORBUSIER

Celý komplex se řídil principem dostatku světla, vzduchu a prostoru. Van Nelle při své robustnosti působí velmi subtilně a lehce a doslova září ve dne i v noci. Konstrukce s železobetonovými sloupy s hřibovými hlavicemi umožnila ve výsledku tenké bezprůvlakové stropní desky.

Tato ve své době supermoderní konstrukce dovolila začlenit další mezipatra při maximální konstrukční výšce. Protože obvodové zdi nebyly nosné, bylo možné použít skleněnou fasádu po celé délce stavby, která je tak nesmírně prosvětlená. Stavba je i velmi estetická. Když továrnu v roce 1932 navštívil francouzský architekt Le Corbusier, popsal ji jako „nejhezčí příklad moderní architektury … zářivý důkaz životního stylu, který teprve přijde … čistou stavbu.“

FUNKCE URČUJE FORMU

Van Nelle patří k pozoruhodným příkladům funkcionalismu, který ovlivnil architekturu v celosvětovém měřítku. Je to prominentní ukázka vlivu technologií a spirituální ekonomiky na rozvoj moderní architektury. Představuje éru strojové pásové výroby, ale také osvíceného ducha podnikání.

Při svých zahraničních cestách do USA byl Kees van der Leeuw fascinován ideami vědeckého managementu, Taylorismu a marketingu. Stejně jako architekti dobře věděl, že dostatek denního světla, čerstvý vzduch, volný prostor a zeleň jsou důležitým předpokladem zdraví lidí, a tím i produktivity jejich práce. V továrně bylo např. na svoji dobu velmi moderní hygienické zázemí včetně umýváren a sprch, zaměstnanci měli možnost sportovního vyžití po práci a součástí areálu byla i kantýna a knihovna. Místo pro stavbu na tehdejším okraji Rotterdamu bylo vybráno pro svou dostupnost lodní i železniční dopravou, možnost stavět v blízkém okolí domky pro zaměstnance a pro svou strategickou reklamní polohu. Kolem Van Nelle vede frekventovaná dráha, a proto jednou z prvních věcí bylo umístění obrovské reklamy na novou stavbu.

Tato, stejně jako ostatní funkcionalistické stavby, se řídila zásadou: „Funkce určuje formu.“ V současnosti je rekonstrukce těchto památek pro architekty výzvou, neboť formulace se obrátila: „Forma určuje funkci.“ Ne vždy je to snadno nebo vůbec realizovatelné, zvláště s ohledem na současné náročné ekologické a energetické požadavky.

Projekt z roku 1926 představoval strukturu moderní světlé továrny amerického stylu, která se mohla dále rozšiřovat a přizpůsobovat potřebám. V roce 1931 ale ekonomická situace donutila společnost zastavit stavbu a mnoho z velkorysých plánů nebylo uskutečněno. Např. oproti původnímu plánu byla postavena jenom jedna expediční budova naproti továrně na kávu a dvě propojovací chodby (tubusy) z továrny na tabák tak musely být umístěny diagonálně. Tím ale vznikl nezaměnitelný architektonický prvek, který je typickým znakem celého komplexu.

TECHNICKÉ NOVINKY

Většina technických inovací použitých ve Van Nelle již prokázala své přednosti jinde, ale při této stavbě se ukázalo mnoho dalších nových pohledů na věc a zajímavých spojení moderních poznatků a vynálezů. Studie např. prokázaly, že hloubka stavby přibližně 19 m pořád ještě zajišťuje dostatek denního světla. To vysvětluje poměrně úzkou, ale dlouhou stavbu a použití prosklené fasády.

Konstruktér Wiebenga přišel s nápadem použít systém sloupů s hřibovými hlavicemi a bezprůvlakových stropních desek, který ušetřil část konstrukční výšky. Komplikované tesařské práce při bednění nebyly v době, kdy pracovní síla byla levnější než materiál, velkým problémem.

Fasáda je tvořena okenními panely 1 × 0,5 m, stejných rozměrů, jaké se používaly v holandských sklenících. Panely byly tudíž levné a rychle k dispozici. Dřevěné žaluzie natřené světle šedou barvou zajišťovaly regulaci světla během dne. V kontrastu s vnější fasádou byly interiéry často překvapivě barevné. Použití barev se ale podobně řídilo pravidlem, že celý prostor musí zůstat světlý a jasný. Americká inspirace se ukázala i v mnoha moderních zařízeních v továrně, jako byly žaluzie, zavěšené toalety oslavované pro svoji hygienu, smaltovaná umyvadla a samozavírací dveře.

NOVÉ VYUŽITÍ – DESIGN FACTORY

Přes svoji racionální architekturu a strukturu začaly být budovy továren zastaralé, především v důsledku změny výrobních procesů od vertikálního k horizontálnímu. V roce 1995 se majitel komplexu, americko-nizozemský koncern Sara Lee/DE, rozhodl celý komplex vyklidit a prodat. Nový majitel měl ale povinnost sanovat, uchovat a využít budovy s ohledem na to, že se jedná o národní kulturní památku a že se bude usilovat o její zapsání na seznam UNESCO. Největší starostí památkových institucí tudíž bylo najít nové využití tohoto komplexu. Přesně v opačném duchu funkcio nalismu – tady byla forma a hledala se funkce. Nový majitel, komanditní společnost Ontwerpfabriek (Design Factory – Kreativní továrna) složená z množství soukromých investorů, plánoval využít komplex budov pro kreativní průmysl – jako kanceláře, architektonická a designérská studia, školicí a výstavní prostory. Zrestaurované budovy nyní mohou poskytnout flexibilní prostor pro sedmdesát až sto malých a středně velkých společností.

Na rekonstrukci se podílelo několik architektonických kanceláří a firem a koordinaci celého projektu zajišťoval architekt Wessel de Jonge, který již měl zkušenosti s rekonstrukcí jiné funkcionalistické památky – sanatoria Zonnestraal.

MASTER PLAN

Prvním úkolem koordinujících architektů bylo vypracovat Master Plan, který stanovil hlavní linie rekonstrukce a dalšího rozvoje objektu. Ve spolupráci s památkáři se současně provedl detailní historický rozbor a výzkum jednotlivých částí komplexu a určily se priority a historická hodnota jednotlivých částí. V případě Van Nelle byl k dispozici poměrně bohatý archiv – plány, fotografie i filmy pořízené v období stavby i později.

Důležitou věcí bylo pochopit logiku celé stavby a rozhodnout, zda klást důraz na zachování historického vzhledu Van Nelle a konzervaci historických materiálů, anebo na dynamického ducha, který byl vlastní celému komplexu při jeho vzniku i dalším trvání. Výjimečnost stavby byla v jejím naprosto racionálním a moderním designu, a proto také bylo rozhodnuto, že pro rekonstrukci bude prioritní zachování autentičnosti celkového designu, nikoliv pouze materiálů. Tak např. poslední zbytky magnesitových podlah v továrnách nebyly zakonzervovány, ale nahrazeny novou betonovou podlahou, do které byly zakomponovány kabely topení a ventilace. Stropy se tak uchovaly čisté, bez kabelů, a nenarušil se celkový vzhled hal.

SYSTÉM „BOX IN BOX“

Bylo jasné, že i budoucí „Kreativní továrna“ nebude žádnou stavbou s příčkami, které by rozdělovaly prostor na jednotlivé kanceláře a studia. Budova musela zůstat průhledná, aby si zachovala svůj charakteristický vzhled. Přízemí továren je využíváno pro různé společenské akce a výstavy. Větší prostory pro nájem jsou v nižších patrech budov kvůli zachování celistvosti a transparentnosti. Menší studia a kanceláře jsou potom ve vyšších patrech, ale i tam se musí udržet jednotný vzhled. Příkladem je limitovaná výška nábytku.

Architekti a konstruktéři hledali řešení, jak původní fasádu ze skla a oceli zateplit, aby splňovala kritéria na provoz kanceláří. Výsledkem je systém tzv. „box in box“ (krabice v krabici). Na fasádě se nic nezměnilo, ale uvnitř budovy byla vytvořena nová stěna z hliníkových a prosklených panelů, která interiéry dobře izoluje. Na severovýchodní straně budovy je tato stěna dále od obvodové zdi a vytváří tak koridor, zatímco na jihozápadní straně, kde nároky na zateplení nebyly tak velké, kopíruje tento systém vnitřních stěn linii žaluzií a je umístěn ve větší blízkosti za obvodovou stěnou. Tímto způsobem je docíleno příznivého klimatu uvnitř budovy.

EXPEDIČNÍ HALA, SKLADY A BUDOVA ÚSTŘEDÍ

Rekonstrukci expediční budovy měla na starost architektonická kancelář Wessel de Jonge. Jedním z principů, kterého se architekti drželi, bylo zachovat co nejvíce původní ráz budovy jako skladu. Budova se liší od protějších továren svojí hloubkou. To znamená, že se jí dostává méně přirozeného světla, což pro účely původního skladu nebylo důležité. Systém „box in box“ použitý při rekonstrukci továren by zde proto dobře nefungoval. Z tohoto důvodu bylo rozhodnuto použít pro fasádu dvojité izolační sklo. Přístup denního světla je zajištěn i střešním průhledem uprostřed budovy. Oproti budovám továren nejsou instalace zabudovány v podlahách, ale podél stropů. To také umožnilo, že jediná dochovaná žlutá magnesitová podlaha ve druhém patře mohla být zrestaurována a zachována.

Původní sklady podél přístavu Delfshaven byly minimalisticky zrekonstruovány a připraveny pro výrobní provozy a designová studia. V podstatě se jednalo o rekonstrukci skeletu, sanitárních zařízení a instalací. Prosklený průhled ve střeše, podobně jako v expediční budově, zajišťuje dostatek denního světla. Oproti původnímu plánu byla nakonec zachována i budova technických služeb, kde byly dříve umístěny i dílny a požární stanice.

Okrouhlá budova ústředí v jižní části komplexu, která byla renovována již na počátku 90. let, slouží dále pro kanceláře.

ZÁVĚR

Citlivá rekonstrukce Van Nelle stála 50 milionů EUR. Přetvoření tohoto původně průmyslového objektu k novému komerčnímu i kulturnímu využití bylo možné jedině díky dobré spolupráci státních institucí a privátního sektoru – architektů, stavařů, investorů i sponzorů.

Ačkoliv se může zdát, že je to ukázkový příklad, jak zachránit novodobou památku a využít ji, její budoucnost je opět lehce nejistá. Ukázalo se, že náklady na údržbu v příštích dvaceti letech dosáhnou 40 milionů EUR a z nájmů je nebude možné zaplatit. Van Nelle je údajně opět na prodej.

Redakce děkuje ateliéru Wessel de Jonge Architecten za poskytnuté informace a materiály.

Zdroje:[1] DE JONGE, W. Continuity and Change in the Architecture of Van Nelle. In Van Nelle – Monument in Progress. Rotterdam: 2005[2] DE JONGE, W. The Technology of Change – The Van Nelle Factories in Transition. In Back from Utopia. Rotterdam: 2002[3] Van Nelle Ontwerpfabriek[4] Rijksdienst voor het Cultureel Erfgoed