František Cubr – architekt stylu

Práce přibližuje život a dílo výrazné osobnosti naší moderní architektury, mj. spolutvůrce zásadní stavby, která vrátila Československo po stalinistické neblahé éře zpět do civilizované Evropy.

Tou stavbou, resp. stavbami byly československý pavilon a restaurace na světové výstavě EXPO 1958 v belgickém Bruselu (na počátku šedesátých let byly přeneseny do Prahy, kde pavilon v roce 1991 vyhořel a restaurace dnes bohužel slouží pro firemní kanceláře). Té však předcházely mnohé zajímavé projekty a realizace. Cubr se narodil v roce 1911, byl tedy příslušníkem silné generace architektů, k níž patřili také Karel Janů, Jiří Voženílek, Jiří Štursa, Antonín Tenzer, Richard Ferdinand Podzemný, Kamil Ossendorf a mnozí další. Ač byl absolventem pražské techniky, přitahovala ho i témata, jako navrhování interiérů, nábytku, výstavních expozic a knižní grafika. Jako začínající architekt se podílel spolu s Vítem Obrtelem a Zdeňkem Hölzelem na návrhu bytového domu s obchody na nároží Žitné a Štěpánské ulice, který patří k významným ukázkám pozdního funkcionalismu v pražské architektuře. V roce 1937 založil společný ateliér se svým starším kolegou Zdeňkem Pokorným (1909-1984). Spolupracovali pak s Baťovou firmou a podíleli se na návrhu interiérů pavilonu Československé republiky, navrženém Kamilem Roškotem pro světovou výstavu v New Yorku 1939 a dokončeném manifestačně až po březnové nacistické okupaci. Tam měl Cubr příležitost rozvinout některé principy, jež později uplatnil i na své nejvýznamnější bruselské realizaci.

K té došlo ovšem za zcela jiných podmínek. Po komunistickém puči v roce 1948 byli architekti přinuceni dle sovětského vzoru pracovat ve velkých projektových ústavech a především navrhovat v jediném předepsaném stylu – tzv. sorele (oficiální název byl ovšem socialistický realismus v architektuře, výstižnější bylo lidové pojmenování Stalinovo baroko). Ten vycházel z teorií Stalinova maršála A. A. Ždanova, jehož základní ideou bylo, že umění musí být srozumitelné pracujícímu lidu. Funkcionalismus – ač prosazovaný především levicovou meziválečnou avantgardou – byl novodobými doktrináři v čele s někdejším avantgardistou Jiřím Krohou označen za imperialistický kosmopolitní styl. Ti, kdo ho chtěli dále prosazovat, byli pronásledováni a označeni za ideové nepřátele; největší kritice pak byla podrobena tvorba švýcarského architekta a teoretika Le Corbusiera. Jeho někdejší obdivovatelé (patřil k nim i Kroha) proto provedli tzv. soudružskou sebekritiku a svou předválečnou tvorbu v ní označili za omyl. Místo toho dle sovětského vzoru začali navrhovat podivné stavby inspirované klasicismem a historismem a samozřejmě náležitě dekorované freskami a sgrafity s budovatelskou tématikou. Tato éra, která postavila moderní architekturu na hlavu, naštěstí netrvala dlouho. Po Stalinově smrti a jeho dodatečné obžalobě z pěstování kultu osobnosti (stejné obvinění si mimochodem u nás vyslechl i Kroha), byla na sklonku neblahých padesátých let šance, jak se ze sorely - tedy tohoto většinou architektů nenáviděného stylu – vymanit. A právě naše účast na bruselské světové výstavě k tomu byla vítanou příležitostí.

Soutěž na náš pavilon proběhla již v roce 1956. Zvítězil v ní návrh trojice projektantů, vedle Cubra a Pokorného byl členem týmu i zkušený Josef Hrubý (1906-1988), spoluautor funkcionalistického obchodního domu Bílá labuť v Praze na Poříčí (1938-1939; s Josefem Kittrichem). Pavilon i restaurace znamenaly návrat do kontextu evropské moderny – subtilní ocelová konstrukce, prosklené partie, ploché střechy i plášť z drobné skleněné mozaiky patřily k nejlepším stavbám na výstavě a právem získaly hlavní cenu; mj. i za nápaditou instalaci, na níž se podíleli naši nejvýznamnější umělci i příslušníci nastupující generace. V Praze ovšem mezi papaláši vyvolal nečekaný úspěch rozpaky. Výtvarně krásná kniha o bruselském expu, navržená v nadčasovém designu právě Cubrem, směla vyjít až v roce 1961 a jen s tendenčními texty spolutvůrce úspěchu scénáristy Jindřicha Santara. De facto to však byl konec stalinské éry a inspirace pro ostatní. Stejný tým pak navrhl i interiéry veleúspěšné Radokovy Laterny magiky v paláci Adria a též expozici pro náš pavilon na světové výstavě v Montrealu 1967 (vlastní pavilon navrhli architekti Miroslav Řepa a Vladimír Pýcha).

V té době už ovšem byl František Cubr považován za klasika. Ovlivněn tvorbou italského vizionáře Carla Scarpy projektoval v letech 1963-1964 s Hrubým novou obrazárnu Pražského hradu (obětoval přitom ovšem cenné předchozí úpravy Plečnikovy a Rothmayerovy) a adaptoval s velkou invencí Jiřský klášter pro stálou expozici středověkého umění a baroka (s Josefem Pilařem a Zdeňkou Novákovou, 1963-1976). Méně známou, ale rovněž kvalitní prací Cubrova týmu je studentské městečko na Strahově, sloužící zároveň jako zázemí spartakiád. Cubr byl též spoluautorem zajímavé brutalistní budovy čs. ambasády v Aténách a telekomunikační centrály v Olšanské ulici na Žižkově.

Významná byla i Cubrova pedagogická činnost. Působil jako profesor na pražské technice a po smrti Jaroslava Fragnera se stal jeho nástupcem na AVU, kde vychoval řadu významných architektů. Zemřel v roce 1976. Zájemci o jeho tvorbu naleznou vše podstatné ve zmíněné publikaci (Petr Volf: František Cubr Architekt stylu. Vydal Gesset, Praha 2014, 232 stran).

Foto autor, archív autora a repro z knihy

A ještě pozvánka na první letošní Psí vycházku – výjimečně v neděli (nikoli tedy v sobotu, jak je obvyklé) 19. dubna, sraz v 10 hodin u hlavní brány Nového židovského hřbitova na Žižkově (poblíž stanice metra Želivského). Půjdeme se podívat na zajímavé hrobky v tomto krásném areálu (Zasche, Foehr, Kotěra, Balšánek, Fanta, Spielmann, Ehrmann, Kohnové, Lehmann, Róna aj.).