Fenomén Vinohradská - 1. část

Ano, jde o Vinohradskou třídu, která je jakousi obdobou vídeňské Mariahilfer Strasse. Není zvlášť široká, směřuje do mírného svahu, pak vede kus po rovině, aby v závěrečné třetině zase mírně klesala. Místy se trochu stáčí, ale většinou je rovná. Název hlavní vinohradské třídy se měnil celkem osmkrát. Postupně se tak jmenovala Říčanská, Černokostelecká (tento název nese dodnes navazující úsek ve Strašnicích), později Jungmannova. Po připojení Královských Vinohrad a Žižkova k Velké Praze v roce 1922 se jmenovala Fochova dle francouzského maršála Ferdinanda Foche. Sotva si na název lidé zvykli, nastala opět změna – za nacistické okupace to byla pro změnu Schwerinova. Po válce to byla opět „Fošovka“, ale po roce 1948 přišel na řadu opět maršál – vlastně generalissimus Stalin. Po období kultu osobnosti nakonec někoho na magistrátu napadla spásná myšlenka vyhnout se vojevůdcům, a tak se zrodil neutrální název Vinohradská, který vydržel dosud.

Zabýval jsem se v poslední době tou ulicí podrobněji (píšu Psí vycházky 5) a překvapilo mne, jak rychle se z této původně obchodní cesty, vedoucí z centra východním směrem, stala městská třída. Souviselo to s razantním rozvojem metropole od sedmdesátých let devatenáctého století. Nejstarší – dolní - část Vinohradské v úseku od Wilsonovy k Italské ulici byla vybudována už do roku 1891, navazující úsek k náměstí Jiřího z Poděbrad pak do začátku první světové války. Ulice vedla vlastně od novoměstských hradeb, přesněji od Koňské brány, která uzavírala z jihu Koňský trh, později Václavské náměstí. Královské Vinohrady tvořily původně sady, vinice, parky, z nichž nejvýznamnější a nejkrásnější byla Kanálka, nazvaná dle svého zakladatele hraběte Josefa Emanuela Canaleho. Z ní už zbylo jen pár fragmentů v Riegrových sadech. Stávaly tu také usedlosti, zájezdní hostince a od sedmdesátých let též několik dřevěných divadelních arén. V té době se také začal od nádraží Františka Josefa razit pod Vinohrady železniční tunel západním směrem, později přibyly ještě další dva.

Dolní část Vinohradské se později dost proměnila, řada domů zmizela a nahradily je nové stavby. Nešťastná severojižní magistrála přispěla také k jejich likvidaci. Nové budovy už pak nerespektovaly sevřený charakter ulice a systém domovních bloků. Přesto najdeme v dolním úseku převahu domů ve stylu historismu – vedle neorenesančních i několik neogotických, které tu na počátku minulého století vybudoval stavitel František Jiskra. Čím dále od Václavského náměstí, tím stavby mládnou. Historismus postupně nahradila secese, styl art deco a nakonec konstruktivismus a funkcionalismus. Ten v dolním úseku reprezentuje především rozlehlá budova rozhlasu od architekta Bohumila Slámy. O ni se vedly boje jak v roce 1945 během květnového povstání, tak i po srpnové okupaci v roce 1968, jak ostatně připomíná pětice pamětních desek u vstupu. Styl art deco na tomto úseku Vinohradské zastupují především paláce architekta Aloise Dryáka z poloviny dvacátých let – Radio a Orbis. Radiopalác si vystavěla Česká pošta pro své zaměstnance, kteří tu měli kino i společenské sály. Nejhezčí ukázkou secese je asi nárožní činžák v ulici Anny Letenské architekta Josefa Kovařoviče se sochařskou výzdobou Rudolfa Březy. O ulici výš na rohu Blanické je pak konstruktivistická škola architektů Františka Kavalíra a Pavla Smetany s plastikami Karla Dvořáka ve stylu civilismu.

Tento úsek Vinohradské ukončuje pěkná secesní tržnice vinohradského architekta Antonína Turka, která měla být zbourána v osmdesátých letech. Naštěstí přežila a dnes hostí designová studia. Podél třídy se nachází také park – Sady Svatopluka Čecha s pomníkem básníka a spisovatele v podání Jana Štursy a Pavla Janáka. Motiv chlapce s lipovou ratolestí později sochař použil samostatně. K dalšímu rozšíření – tentokrát severním směrem – došlo o pár bloků dál, kde se nachází náměstí Jiřího z Poděbrad, jemuž dominuje Plečnikův chrám Nejsvětějšího Srdce Páně, což je pozoruhodná sakrální architektura, jež se možná už brzy dočká zápisu do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Pokračovat v naší procházce Vinohradskou ulicí budeme ještě příště. Na závěr dnešního prvního dílu jeden povzdech. Přesto, že jde o jednu z nejcennějších pražských komunikací, působí Vinohradská zanedbaně. Na chodnících chybí mozaiková dlažba, která nebyla zatím obnovena. V nedobrém stavu je i alej, chybí kvalitní uliční detail. Totéž se dá říci o náměstí Jiřího z Poděbrad, což je rovněž cenné veřejné prostranství. Jeho současný stav je bohužel nedůstojný.