Český architekt a fotograf, který emigroval před nesvobodou. Nová kniha představuje originální myšlenky a názory Milana Pitlacha
Nakladatelství KAVKA vydává eseje Milana Pitlacha, českého architekta a fotografa, který většinu svého profesního života strávil v zahraničí. Díky publikaci s názvem Kniha textů /Eseje o umění/ se nyní můžeme seznámit s Pitlachovým myšlením, s jeho postřehy z cest i obohatit svůj dosavadní pohled na významná jména v oborech architektury a fotografie.
Stanislav Kolařík , 19. 5. 2023
Milan Pitlach (1943-2021) vystudoval v 60. letech architekturu na ČVUT v Praze a celý život jako architekt pracoval – nejprve v pražském ateliéru Delta, na roční stáži v Londýně ve známé kanceláři Yorke Rosenberg Mardall, po emigraci v roce 1980 pak v různých kancelářích v západním Německu. Za nejmarkantnější v tomto období můžeme považovat jeho působení u významného německého racionalisty O. M. Ungerse, kterému se Pitlach rovněž s odstupem věnuje v doposud nepublikované disertační práci, obhájené těsně před smrtí na FA ČVUT. V závěru své profesní kariéry jako samostatný architekt navrhoval pro několik společností obytné a multifunkční soubory i větší urbanistické celky v čínských městech. Českému publiku byla tato tvorba představena na výstavě Šanghajské koncepty v ostravském Domě umění, dnes se s nimi čtenář může seznámit prostřednictvím stejnojmenné knihy (Archlong Group Co. 2009).
Více k tématu
Přesto je u nás známější jako fotograf, i díky mnoha výstavám a desítce publikací. Jmenujme alespoň Sůl země (fotografie Ostravy, KANT 2011), Le Corbusier: Chandigarh (katalog stejnojmenné výstavy, GVUO 2014), či Fotografie z Československa 1968-1980 (Kabinet architektury 2020) či soubor jeho fotografií přírody Krajiny podle Friedricha Neitszche (KANT, 2021). Fotografií se Pitlach zabýval celý život a byla pro něj prostředkem vlastního uměleckého vyjádření.
Pitlachovo zaměření odrážejí rovněž eseje v právě vycházející knize. Ve třech oddílech nazvaných O architektuře, O fotografii a O vlastní práci je obsaženo celkem 26 textů, z nichž některé už byly dříve otištěny na stránkách Revolver Revue, některé byly napsány jako úvod k jeho dřívějším knihám. Více než dvě třetiny z nich dosud publikovány nebyly. Doslovem tento soubor doprovodila Helena Honcoopová, která na sklonku Pitlachova života texty vybrala, seřadila a redakčně upravila.
Polovina esejů je věnována architektuře, řazeny jsou chronologicky podle děl a autorů, o kterých pojednávají. Rozpětí je (v tak malém počtu textů) až překvapivě velké. Od klasického vztažného bodu pro architekty mnoha generací, jakým je římský Pantheon, až po „sentimentální procházku“ Opavou, kde si všímá realizací z posledních let.
Některé z textů vznikly pod dojmem osobní návštěvy (Řím, Arezzo, Kutná Hora, Ostrava či již zmíněná Opava), jiné při listování knihami (monografie Karla Pragera od Radomíry Sedlákové nebo Erich Mendelsohn... ze života), další jsou zřejmě reakcí na pochvalné kritiky děl některých slavných architektů. Jeden z nejdelších esejů v této knize je věnován Le Corbusierovi, čímž Pitlach přispívá svým názorem k již obsáhlé diskusi o tomto zásadním architektovi 20. století.
Místo souvislého vyprávění s úzkým tematickým záběrem tak máme k dispozici spíše mozaiku, ze které můžeme vyčíst, jakou architekturu by si autor přál, které hodnoty v ní považuje za důležité a co je pro něj inspirativní.
Za ústřední téma architektury považuje tvorbu prostoru. Chce, aby prostor (zejména vnitřní) byl zapamatovatelný a dobře komponovaný, naopak se ohrazuje proti řešením odvozeným pouze z půdorysného uspořádání nebo z plošné kompozice vnějšího pláště. Takto u něj neobstál například kritikou oceňovaný objekt muzea Kolumba v Kolíně nad Rýnem, které bylo postaveno v roce 2007 podle návrhu Petera Zumthora. Rovněž u děl Karla Pragera (s nímž měl možnost se setkat osobně ještě před svou emigrací) autorovi chybí kompozice architektonických hmot, která by byla „něčím jiným než jen ortogonálním rozmístěním kubusů s důrazem na parkové úpravy okolního prostoru.“ Několik tvůrců naopak pro způsob práce s prostorem dává za příklad: konkrétně jmenuje Rafaela Monea, Álvara Sizu, Tadaa Andóa a Le Corbusiera, pro schopnost dosáhnout prostorových kvalit s pomocí elegantní nosné konstrukce pak oceňuje Normana Fostera.
Dále je pro Pitlacha podstatná úspornost materiálu a vyjadřovacích prostředků, kvalita detailu i ohled na urbanistický kontext. Na několika místech se odvolává na svého někdejšího zaměstnavatele O. M. Ungerse, když upozorňuje na problém tzv. zbytkových ploch. Odmítá svévoli a snahu dnešní architektury prosadit se okázalým gestem na úkor svého okolí. Nejpregnantněji to vyjadřuje v eseji o návštěvě Londýna, kde společně s Nikolausem Pevsnerem hodnotí pozitivně historické a historizující domy, které tvoří organický celek, zatímco současné stavby podle Pitlacha „působí prázdně a nesourodě“. V neposlední řadě si cení také věcnosti a konkrétnosti v psaní o architektuře a nebere příliš vážně „patetické výklady“. U několika velkých tvůrců 20. století (Le Corbusier, Erich Mendelsohn) poukazuje na to, že jim chyběla určitá skromnost a pokora.
Část O fotografii je svým rozsahem menší, v prvním eseji představí a kriticky zhodnotí dílo klasika fotografie Alfreda Stieglitze, v dalším Pitlach nachází paralely mezi fotografií Minora Whitea a poezií Robinsona Jefferse – dvou umělců žijících na pacifickém pobřeží. Nejvíce prostoru věnuje svým současníkům – Janu Svobodovi, který se proslavil zejména minimalistickými zátišími s jemnou škálou valérů a vytvářením velkoformátových pozitivů, dále fotografu-tulákovi Josefu Koudelkovi, u kterého oceňuje zejména formální kvality jeho díla (někdy na úkor obsahu), a nakonec krátce představí i svého přítele Květoslava Přibyla.
Několik komentářů k vlastní práci, a to jak architektonické, tak fotografické, najdeme v nejkratším, závěrečném oddílu knihy. Zde se většinou jedná o texty již dříve publikované. Zamyšlení nad procesem architektonické tvorby nabízí Pitlach v eseji O architektonické skice.
Autor se vyjadřuje kultivovaným, dobře srozumitelným jazykem, odkazuje se jak na odbornou literaturu, tak na filosofii a poezii. Kromě toho, že disponuje velkým rozhledem a erudicí, píše také z pozice zkušeného tvůrce s mnoha vlastními realizacemi. Jako kritik je přísný, a ačkoli si občas neodpustí trochu jízlivou poznámku, celkově je zřejmá jeho schopnost věcného a racionálního uvažování o konkrétních problémech.
Kniha Milana Pitlacha, vycházející nyní v omezeném nákladu, je podnětným příspěvkem k českému psaní (nejen) o architektuře i proto, že nabízí napříč tématy konzistentní názor a hierarchii hodnot. Díky tomu se k ní čtenář může vracet pokaždé, když promýšlí nějaký úkol, a v duchu vést s autorem dialog.
