ERA21 2/2005 - Hegelův příkop

Architektura v Hegelově estetice je sice na počátku všeho umění, ovšem materiálem je to, co je „o sobě a pro sebe neduchovní, těžká hmota, kterou lze utvářet podle zákonů tíže“ (II., s. 15). Formy architektury jsou útvary vnější přírody, které jsou spojeny v totalitu uměleckého díla a „vnějšího odlesku ducha“ pravidelností a symetrií. Výše postavené je sochařství a malířství, ještě výše hudba a zejména poezie, která je na samém vrcholu pomyslného žebříčku. Tam, kde Hegel uznává možnost pronikání sochařství či malířství do architektury, např. při výzdobě gotických kostelů, je „hlavní věcí nerušit a nezakrývat hlavní linie množstvím a obměnami výzdoby, nýbrž nechat tuto rozmanitost úplně prostoupit hlavními liniemi jako tím podstatným, oč běží“ (II, s. 58). Jinými slovy sochařství a architekturu je třeba podřídit zákonům tíže, zákonům neduchovní, těžké hmoty. Hegelova odluka symbolické architektury od klasického sochařství a romantického malířství – triáda symbolické – klasické – romantické – vyjadřuje míru rozvinutí absolutní ideje, jinými slovy je výrazem postupného vytrácení smyslových prvků a nabývání ideálu, tj. ideje uchopené jako skutečnost – nastolila nevyvážený vztah mezi architekturou a dalšími výtvarnými druhy. Vytvořila mezeru, která čas od času vytváří dojem, jako by šlo o neslučitelné světy. Ovšem Hegel současně upozorňoval, že i když sochařství vkládá duchovno do tělesné podoby, a tělo a ducha tak předvádí jako jeden celek, který nelze oddělit, přesto se sochařská tvorba odpoutává od architektury. Zároveň socha a sousoší zůstává v podstatném vztahu ke svému okolí. To je architektonicky pojednáno. „Není možno napřed dokončit sochařské dílo a pak se ohlížet, kam je dát, nýbrž již při koncepci musí stát v souvislosti s určitým vnějším světem a jeho prostorovou formou a místní polohou. V tom ohledu si sochařství podržuje trvalý vztah zvláště k architektonickým prostorám“ (II. s. 64). A podobně podle Hegela i malby, např. oltářní obrazy, mají souvislost s místem, pro něž jsou namalovány. Hegelovy teze nám naznačují, kde má v moderní době nejspíše původ příkop mezi architekturou a výtvarným uměním. Takové formulace, byť zjemnělé filosofem samotným o nutnosti provázanosti výtvarného díla (sochy, obrazu) a architektury, je ve 20. století možno chápat jako potvrzení ne vždy harmonického vztahu výtvarného umění a architektury. Přitom paradoxně na tento vztah narážíme dnes a denně, dokonce v něm žijeme. Nemám na mysli různé pomníky zasloužilých mužů a žen národa od 19. století výše, pomníky legionářů či obětem válek, horníky nebo matky s dětmi, nejčastěji z pískovce, před (často bývalými) poliklinikami. Mám na mysli například obrazy, kresby či sochy instalované kratší či delší dobu v galeriích a muzeích. Každá jenom trochu zajímavá výstava výtvarného/vizuálního umění má dnes kromě jiných spolupracovníků také své- ho architekta. Doma nám většinou také visí na stěnách nějaké obrazy, kresby, fotografie ap., a i ty jsou součástí privátního architektonického prostoru. Přesto je ve 20. století pociťován nedostatek intervencí výtvarného umění do architektury. Ne nadarmo se v prvních desetiletích 20. století psalo o krizi pomníků, o „pomníkovém moru“ (F. X. Šalda v roce 1929). Jednou z forem vztahu výtvarného umění a architektury je to, čemu se dnes říká umění ve veřejném prostoru. Je to ovšem spíše popelka. Pokud se cosi objeví ve veřejném prostoru pražských ulic, pak jsou to bohužel často špatné realizace, jako plastiky Anny Chromy u Stavovského divadla v Praze. Pomník Franze Kafky Jaroslava Róny nebo sochařský park Hadovka v Praze by mohly být světlou výjimkou. Jak složité je současné postavení výtvarného díla v architektuře dokumentuje skutečnost, že až v posledních letech se snaží Obec architektů ocenit také tuto kategorii (první ročník Grand Prix byl v roce 1993, kategorie výtvarné dílo v architektuře byla zavedena až v roce 1999, prvním oceněným byl Josef Pleskot s vlastním AP Ateliérem v Praze 7). Cesta ke smíření těžké hmoty a osvobozujícího se ducha není jednoduchá. Jen malá část současné světové architektury má charakter skulpturální, ojediněle i malířský. Dle Hegelova systému by takové pokusy mířily k osvobození ducha vlastní cestou. Zda se to architektuře daří, je jiná věc. Většina architektonických realizací ovšem takové aspirace nemá a mít nemůže. Hegelova propast zůstává. Jinou možností překlenutí mezery mezi výtvarným uměním a architekturou je nové promýšlení pojmů dějin umění v zrcadle současného vývoje. David Summers v knize Real Spaces. World Art History and the Rise of Modernism (Londýn, 2003) na místo Hegelova systému užívá pojmy „reálný“ a „virtuální“ prostor. Reálný je náš žitý prostor, virtuální ten, o němž si myslíme, že v něm žijeme. Sochařství a architekturu řadí do reálného prostoru, malířství a grafiku do virtuálního prostoru, neboť znázorňuje prostor jen vizuálně, tedy virtuálně. Jako model působení výtvarného umění v architektuře, čili částečně virtuálního prostoru v prostoru reálném, udává Summers v závěru své knihy Rothko Chapel s Obeliskem Barnetta Newmanna v Houstonu. Lepší příklad bychom si nemohli vybrat ani pro téma našeho časopisu.Vojtěch Lahoda

Z obsahu čísla 2|05:

REALIZACE, PROJEKTY>Dürrenmattovo centrum v Neuchâtelu: Mario Botta>Kostel v Seriate: Mario Botta>Monolit – Expo 02 v Moratu: Jean Nouvel>Vila v Praze-Hodkovičkách: Markéta Veselá>Parkový pás Hadovka: Luboš Pata>Sochy: Václav Fiala>Architektura pro diplomacii>Urbanisticko-architektonická soutěž na nové osobní nádraží v BrněROZHOVOR, RECENZE, ANKETA, TEORIE>Česká přísnost: R. Koryčánek s R. Šváchou>Rostislav Švácha: Česká architektura a její přísnost: Petr Kratochvíl>Anketa>Hodně (i) málo. Umění a/nebo architektura: Marek Pokorný>K znakovosti architektury: jak expozice vystavuje sebe samu: Umberto Eco >Tři kašny na náměstí Republiky v Plzni Ondřej Císler >Umění prostoru a prostor umění: Michal Janata>systems you have seen – zašlá sláva rozmanitosti: Isabela Grosseová>Výtvarné umění architekturou, architektura výtvarným uměním: tři současné příklady z Francie: Lada Hubatová-Vacková>O potrebe možných a nepravdepodobných architektúr: Jozef Cseres>Na hraně mezi vážností a smíchem: Michal JanataMATERIÁLY & KONSTRUKCE>Světlo na scéně,světlo v architektuře: Marie Pelešková>Osvětlení klášterního kostela řádu trapistů v Novém Dvoře: Jiří Pavelka