ERA21 1/2005 - Rekonstrukce výjimečných staveb 20. století

Diskutuje se o ní i dnes. Tleskáme, podaří-li se novému projektantovi tvůrčím způsobem posílit a doplnit užitné a estetické hodnoty významné starší architektury. Jsme pobouřeni zbytečným odstraněním veřejné starší stavby a nelibě neseme nekvalitu (myšlenkovou i materiálovou) některých veřejných novostaveb nebo rozsáhlých rekonstrukcí. Některý starším architektonickým objektům připisujeme ještě něco více. Jde o ty registrované v ústředním seznamu kulturních památek České republiky (po patřičném právním úkonu samozřejmě), které jsou z pohledu české legislativy památkami. Památková hodnota, která se u nich přidává k užitné, již tak racionální není a mnoha dospělým jedincům pochopitelná už vůbec není. Tato skutečnost se nevyhýbá ani stavbám postaveným relativně nedávno, ve 20.století (teď si vzpomínám na vilu Tugendhat). Mít status (nebo cejch?) památky ovšem znamená, že se v jejich případě k stavebním zásahům vyjadřují (vzhledem k českému zákonodárství povinně) tzv. památkáři a jejich vyjádření se někdy docela těžko chápe (občas je nedovedou vysvětlit ani oni). Kdyby záleželo jen na našem zákonodárství, nestálo by kolikrát ani za to lámat si s názory památkářů hlavu, protože z hlediska zákona nejsou obligatorní. Exekutivu u nás drží státní správa a s jejich úřadníky (taky památkáři) se většinou dá „nějak rozumně dohodnout“ (možná i proto, že většině z nich nikdo neřekl co chce stát na těch stavbách chránit). Kulturním problémem ovšem je, že památková péče (což přeloženo do češtiny znamená ochranu věcí o nichž si někteří lidé myslí že mají pro lidstvo až takovou hodnotu, že chtějí oddálit jejich zánik – ten však stejně přijde, ale někteří jedinci se ho prostě nechtějí dožít) není vázána jen na českou legislativu. Ochrana památek (ve smyslu jejich fyzické ochrany) patří k projevům moderní civilizace, která vychází z novodobé mentality evropského kulturního okruhu. Ochrana památek zatěžuje (?) evropocentricky orientovanou kulturu již přes dvě stě let. Připomeňme si myšlenkové zdroje, z nichž asi kvasilo téma ochrany památek (a z nichž se vždy znovu vaří guláš jejích protagonistů): konservatismus, romantismus, povědomí o hodnotě minulosti a ocenění jejích autentických dokladů, patriarchální snaha předat „svůj“ svět potomkům. Ten výpočet určitě nebude úplný (asi bude i nevědecký), ale je důležité uvědomit si různorodost zdrojů a z toho plynoucí komplikovanost problému a v neposlední řadě i různost postojů jednotlivců k danému problému, ať už jde o profesní památkáře nebo architekty (když chci zůstat jen u myšlenkově zainteresovaných; postoje hmotně zainteresovaných vlastníků a komunálních politiků tvoří jinou kapitolu). Ponechám-li stranou (jinak důležité) úvahy o podstatě problematiky ochrany památek, extrahuji k racionální úvaze dílčí (v praxi ovšem zásadní) problém JAK se postavit k novému zásahu do stavební památky. S touto otázkou úzce souvisí filozofický problém principů ochrany stavebních památek. Ptáme se po smyslu této činnosti - oč nám vlastně jde při ochraně stavebních památek? Architektonické dílo můžeme vnímat a chránit jako umělecký předmět (v tom případě se naše požadavky koncepčně nebudou lišit od požadavků na ochranu uměleckých malířských nebo sochařských děl, naší snahou bude uchování autenticity dochovaného díla ve smyslu myšlenky, formy, materiálu a prožitého času), eventuálně ho můžeme vnímat a chránit jako část většího uměleckého díla - tím bude v případě architektury ucelený architektonický komplex nebo šířeji urbanistický komplex (na jeho jednotlivé části budeme klást jiná měřítka, půjde nám především o věrohodnost a působení celku, nikoli o dílčí formu a materiál). Architektonické dílo však můžeme také vnímat a chránit nikoli jako přímý umělecký artefakt, nýbrž jako uměleckou myšlenku převedenou do dočasné hmoty (a budeme si více vážit formy; materiálu omezeněji pouze s ohledem na jeho relativně krátkodobou hodnotu stáří). Nebudeme se tedy rozpakovat před rozsáhlou výměnou dožilého materiálu a neměli bychom se rozpakovat ani vstupu jiných uměleckých myšlenek do díla, které budeme vnímat jako otevřenou strukturu. Nemusíme však nutně vnímat architekturu pouze jako umělecké dílo, abychom ji prohlásili za památku. K tomu nám postačí její vztah k minulosti a památku můžeme brát jako její doklad (se stavebním zásahem tu budeme mít menší problém, protože dokladem pro většinu bývá jen forma, jen pro menšinu je to i dochovaný stav hmoty, některé stopy stáří vnímáme jako zušlechťující, jiné považujeme za dehonestující atd.).Stavební památky 20.století představují v souboru historického architektonického dědictví specifický druh. Souvisí to s kratším časem jejich života a tím danou větší mírou dochování původních detailů, konstrukcí, materiálu a našich lepších znalostí o jejich původním vzhledu, v neposlední řadě však také s nesrovnatelně větší mírou unifikace dobových konstrukčních postupů, stavebních technologií a se sériovou výrobou detailů vybavení. Stavební obnova Müllerovy vily v Praze se blížila konzervaci uměleckého díla nebo spíše renovaci automobilového veterána. Podobně se bude nepochybně odvíjet i stavební obnova brněnské vily Tugendhat. Právem, protože těmto stavbám jsme přisoudili status uměleckých děl s uzavřeným životem. Obnova Veletržního paláce v Praze spojila respekt k originálu s tvůrčí myšlenkou dotvoření. Taky právem, protože původní umělecký čin tu neprezentoval souhru detailů v celku, do něhož by se nesmělo vstoupit (abychom nepoškodili původní uměleckou myšlenku). Novostavba Zemanovy kavárny v Brně architektonicky nespojila nic s ničím – šlo o geniální podnikatelský tah, jak postavit v zdánlivě nedotknutelné veřejné zeleni v centru města komerční objekt (z hlediska ochrany památek pochopitelně bezcenný). Správné posouzení významu, hodnoty a následné pochopení architektonického díla, do kterého nově zasahujeme, jsou oním arbitrem, jenž rozhoduje o kvalitě a oprávněnosti našeho činu. Ostatně to přece všichni dobře víme.

Z obsahu čísla 1|05:

REALIZACE> Obnova Baťova mrakodrapu ve Zlíně: I. Bergmann, L. Pastrnek, P. Všetečka / Centroprojekt, a.s., S-projekt plus, a.s., Transat architekti > Obnova projektu SVÚT v Liberci: Karel Novotný / SIAL > Rekonstrukce domu Na Můstku v Praze: Alena Šrámková > Machinehouse v Praze-Karlíně: Qarta > Rekonstrukce a dostavba Viničního altánu v Praze: d u m architekti > Rekonstrukce Edisonovy transformační stanice v Praze: Ladislav Lábus HISTORIE, POLEMIKA> Bydlení moderního člověka podle Le Corbusiera. Moderní čtvrť Fruges v Pessacu: Helena Špánková > Bílé domy nemusely být vždycky bílé. Výstava a mezinárodní konference o vile Tugendhat: Dagmar Černoušková > Zaslouží si Brno vilu Tugendhat?: Jiří Hlinka > Volmanova vila v Čelákovicích: Rozpad funkcionalismu: Vojtěch Lahoda > Vědecká syntéza v architektuře: Viktor Čech > Jablunkovské sanatorium – bílý chrám zdraví v náručí lesů: Martin Strakoš MATERIÁLY, KONSTRUKCE> 21: Petr Všetečka > Rekonstrukce architektury 20. století - konstrukce, materiály a detaily: Václav Jandáček > KOMIKS: wladimir 518 TRENDY A TECHNOLOGIE TEMATICKÁ PŘÍLOHA> 10. ročník studentské soutěže firmy Xella Porobeton CZ, s.r.o., má své vítěze > Nové trendy v oblasti zděných konstrukcí: Jiří Zach, Ondřej Horký > Regionální odlišnosti cihelné produkce: Tomáš Prokůpek s Vladimírem Dvořákem