Earch Trip I: Kam za vínem a soudobou architekturou na jižní Moravě
Léto v plném proudu, možnosti cestování do zahraničí nejsou zrovna příznivé, a tak se vydáváme zjistit, kam za sluncem a architekturou zamířit u nás. Tedy, za sluncem, architekturou a vínem, abychom byli přesní. Cílem naší cesty je zvlněná krajina jižní Moravy, konkrétně okolí Znojma a Mikulova, abychom vám doporučili několik výjimečných míst, která byste neměli minout.
Klára Koldová , 29. 7. 2020
Vyrážíme z Prahy na dalekou jižní Moravu, do navigace nastavujeme Mikulov a jedeme vstříc rozkopané D1 a nekonečnému těsnému míjení se s kamiony v každém zúžení. Mimochodem, těšili jsme se na výlet bez turistů, trochu jsme ale pozapomněli, že léto se v Česku nese v duchu upnutých kraťasů a lycrových dresů, tedy cyklistů. Lidí v zářivě barevných cyklo-oblečcích potkáme za víkend požehnaně, takže pokud patříte do této skupiny, můžete celý výlet absolvovat na dvou kolech a budete se jistě cítit mezi svými.
KAPLE ROZTROUŠENÁ V KRAJINĚ
Začínáme obhlídkou Kaple Cestou u Dolních Dunajovic. Po tom všem betonu nám připadá odbočení na cestu mezi kukuřicí a vinicí jako procházka rajskou zahradou. Jedeme, kam to jde, a dál pokračujeme po svých. Až k patě Liščího vrchu – kopečku, na kterém bývala do dob Josefa II. kaple Sv. Rocha. Díky návrhu Vojtěcha Koláře na VUT v Brně tu už pár let stojí její soudobá připomínka. Tedy, spíše připomínky, roztroušené jako fragmenty podél cestičky vedoucí na vrchol, k pozůstatku kříže zasaženého bleskem (a který snad bude v budoucnu doplněn v podobném duchu). Jednoduché bílé vápencové bloky se v krajině důstojně vyjímají a jsou pěknou ukázkou, jak mohou drobné zásahy pomoci obnovit nebo pozvednout krásu a identitu místa. Mimochodem, vápenec je lokální (a ještě se s ním setkáme).
Více k tématu
OSVĚŽENÍ V LOMU
Z vrcholku je hezký výhled na Pálavu, na přilehlých loukách se pasou ovce a voní luční kvítí, a tak to jediné, co nás popohání zpátky k autu, je představa druhé, ne-architektonické (nicméně v panujícím horku notně vítané) zastávky – zatopeného lomu u Mariánského mlýna, v podstatě hned za Svatým kopečkem, kde se ještě před pár lety těžil vápenec. Dřív se tam dalo volně koupat, teď ale zjišťujeme, že je do lomu kvůli ochraně přírody omezena kapacita na sto osob a zavedeno vstupné. To na první pohled (a při stání ve frontě na sluníčku) vypadá jako otrava, nicméně čekání je krátké a u vody je díky tomu čisto a člověk nemusí mít rozložený ručník dvacet centimetrů od někoho jiného. Za nás určitě body nahoru. Vykoupat, uschnout na sluníčku a pak už zase za architekturou!
GALERIE OBALENÁ VÁPENCEM
V centru Mikulova, v bývalé židovské čtvrti, stojí Galerie Závodný od architekta Štěpána Děngeho – poznáte ji na první pohled, neboť novostaveb v okolí moc není. A rozhodně ne tak pěkných! Už v roce 2012 vyhrála kategorii novostaveb Grand Prix architektů a důvody jsou stále jasné. Do historické zástavby zapadá budova měřítkem a hmotovým pojetím, ztvárnění je však zřetelně soudobé. Vstupní část vhodně uzavírá náměstíčko (mimochodem velmi živý veřejný prostor) a díky fasádě obložené vápencem a výrazové čistotě na něm působí jako bílý šperk. Určitě zavítejte také dovnitř, v galerii momentálně vystavuje Julio Le Parc, průkopník kinetického umění druhé poloviny dvacátého století – a vstup je zdarma.
PENZION JAKO POCTA TRADIČNÍMU ŘEMESLU
Nasyceni uměním jdeme nasytit i své žaludky do všemi doporučované Sýrárny Klimeš, tedy jejich bistra, kde kromě čerstvě vyrobených sýrů podávají i pár (sýrových) obědových chodů a (nejen sýrových) snídaní. Provozem je to spíše jídelna – plastový tác, pípák, velmi bytelný nábytek, no a po jídle nezapomeňte nádobí hezky odnést… Což nám v tak malém a jinak poměrně roztomilém podniku přijde poněkud neosobní, brynzové halušky ale dojem výrazně zlepšují – ty určitě nevynechejte.
Odpoledne v Mikulově se zdá být ideální na korzování malebnými uličkami se zastávkami v několika místních vinárnách, vysedávání na zahrádkách (mnohdy jen pár židličkách před vstupem), hodnocení lokálních vín a pozorování kolemjdoucích – těžko byste pro to hledali romantičtější kulisy. Víno ale až za odměnu, nejprve je potřeba nasát atmosféru v pohybu – při procházce nevynechejte dochovaný židovský hřbitov, úchvatnou hrobku rodiny Dietrichsteinů a křížovou cestu až na vrchol Svatého kopečku (a případně palačinky v Cafe Pala). Cestou kolem zámku (mimochodem, ten svou nynější podobu získal až v polovině minulého století) můžete taky závistivě okouknout velmi neobyčejně obyčejný rodinný dům od studia Mimosa. Stavba pracuje s tradičními hmotami i materiály (cihla, omítka, modřínové dřevo, vápenec), precizně promyšlené i provedené detaily ale prozrazují, že se nejedná jen tak o ledajaký dům. A když sejdete ulicí dolů, máte přímo před sebou penzion Štajnhaus, přestože to na první pohled nemusí být hned zřejmé – historický uliční dům působí nenápadně a i označení je minimální. Není to nic překvapivého, když víte, že rekonstrukce domu je dílem studia ORA. Stavba původně z šestnáctého století byla pečlivě rekonstruovaná a citlivě doplněna soudobými prvky navrženými na míru. Atmosféra dávné, pomalé doby na vás uvnitř dýchne okamžitě a příjemný pocit ve vás jako vzpomínka zůstane ještě dlouho. Ve Štajnhausu se můžete také ubytovat a prozkoumat celý objekt na vlastní kůži, od známých víme, že to stojí za to.
Z FARY VYHLÁŠENÁ KAVÁRNA
Nám to bohužel nevyšlo, a tak se vydáváme z Mikulova pryč – přes Pálavu do Pavlova. Vede tam pěkná 11 kilometrů dlouhá trasa po červené přes Stolovou horu a dvě zříceniny, s výhledy do dalekého okolí. Jestli se vám pěšky nechce, alespoň neminete další důležitou zastávku po cestě – areál Cafe Fara v Klentnici. Nečekaný ráj kavárenského povalečství uprostřed malé vesničky, kde všechno začalo proměnou barokní budovy fary na kavárnu pro lidi ze sousedství a postupně přerostlo do celého komplexu rekonstruovaných i dostavěných domů kolem obdélného dvora (ty má na svědomí moravský architekt Marek Štěpán). Kromě původní historicky pojaté kavárny (i s velmi autentickým vybavením) je tu restaurace a ubytování, a když se posadíte ke stolkům mezi modřínovou fasádu stodoly a záhon levandule, ocitnete se rázem někde na francouzském venkově.
MUZEUM ZAKOPANÉ POD ZEM
Ještě než ráno zamíříme do Znojma, čeká nás Archeopark Pavlov, kvůli kterému jsme přijeli až na druhou stranu Pálavy - projekt totiž získal před třemi lety Hlavní cenu soutěže Česká cena za architekturu. Pokud o místním osídlení nevíte o moc víc, než jak vypadá Věstonická Venuše, je nejvyšší čas to napravit právě v místní expozici. Možná zajímavější je však samotná architektura, která k době lovců mamutů přímo odkazuje – výstava je v podzemních, spletitých, až skoro jeskynních prostorech, spoře osvětlených světlíky v křivolakých betonových věžích, které trčí z rozkvetlé louky a v ranním slunci září podobně jako okolní skalní masivy. Hned vedle navíc parkuje vyhlášený KarBar vybaven kávou, snídaní i svačinkou před další cestou.
PLESKOT, SÝPKA A STEZKA
Pokud máte víc času než my nebo zkrátka chcete jen zůstat v okolí, vydejte se přes hotel Lotrinský v bývalé sýpce až ke spirálové Stezce nad vinohrady na Kobylím vrchu (z Pavlova je to dvacet pět kilometrů). A vynechat byste rozhodně neměli ani oceňované vinařství Sonberk, dílo Josefa Pleskota, které najdete kousek nad vodní nádrží Nové Mlýny. My se ale otáčíme na západ a po patchworkové silnici jedeme mezi vinicemi, slunečnicovými poli a cedulemi, lákajícími na otevřené vinné sklepy snad v každé druhé vesnici.
NEJMODERNĚJŠÍ VINAŘSTVÍ MORAVY
Statečně odoláváme. Tedy… “Znojmo, vidím tě dvojmo,” zní nám v hlavě už od rána, a tak míříme rovnou do nově otevřeného vinařství Lahofer uprostřed vinic (kde taky jinde) v obci Dobšice kousek za městem. Z dálky poměrně strohá budova v klasické materiálové trojkombinaci dřevo-beton-sklo se při příchodu blíže otevírá a odhaluje efektní betonovou vlnu, která odděluje výrobní a návštěvnickou část. Proč ne. Mezi budovami vzniká jakýsi amfiteátr pro pořádání kulturních akcí a vystoupat můžete až na střechu. Tvar vlny navíc vychází z interiéru, kde vinárna svým zaklenutým stropem odkazuje k mnohem menším vinným sklípkům. Opět – proč ne, prostor uvnitř je příjemný a víno si vychutnáte s výhledem na rostoucí sazeničky vinné révy. Nápad na upgrade obvykle velmi utilitární výrobní budovy na stavbu s výraznou architektonickou a kulturní hodnotou prý vzešel přímo od architektů (Chybík a Krištof), kteří s investorem spolupracovali i na jiné zakázce (viz dále). A tahle volba se investorovi určitě vyplatila. Zájem návštěvníků je již nyní značný – my přijíždíme ráno na téměř prázdné parkoviště, než si ale stavbu projdeme a dáme si skleničku vína, je téměř zaplněno.
O sídle Vinařství Lahofer vzniklo krátké video s architekty Ondřejem Chybíkem a Michalem Krištofem z produkce EARCH.TV
VZOROVÝ SKLÍPEK
Znojmo si za své sídlo vybralo výrazné architektonické studio ORA, a tak nám to nedá a jedeme zkontrolovat i jejich legendární Modrák – skromný a krásně zrekonstruovaný vinný sklípek ve Vrbovci, kousíček na jih od Znojma. Jsme trochu zmateni, že vinná ulička je vlastně až za vesnicí, Modrák v ní ale naopak najdete velmi snadno – z většiny okolních sklepů se totiž v průběhu let staly patrové domky, nezřídka opatřené plastovými okny a barevnou fasádou (ach jo). Pár jich v sobě ještě zašlý půvab skrývá, poetika uličky je však ta tam a Modrák se svou klenutou lisovnou a vápnem líčenou fasádou tu vlastně působí až trochu smutně osamoceně. Na jeho půvabu mu to ale neubírá a nám zbývá jen doufat, že příště se třeba podíváme i dovnitř…
CO NEPŘEHLÉDNOUT V CENTRU ZNOJMA
A pak už míříme do znojemského centra, které je oproti Mikulovu městem duchů (i cyklistů výrazně ubylo). Z dalších realizací studia ORA stojí za návštěvu určitě Winebar Chatka na hlavním náměstí (v neděli má však bohužel zavřeno) a za okouknutí stojí i Dům na druhý pohled na náměstí Svobody – pěkný, nenápadný, městský dům. Utopicky si přejeme, aby tohle bylo třeba někdy standardem. A vynechat nemůžeme ani GaP, tedy Galerii a Prostor, která do města přináší jak současné umění, tak taky možnost přednášek, workshopů a dalších kulturních akcí. Dovnitř nás zve daleko vystrčený kšilt nade dveřmi (mimochodem velmi vkusně pojaté označení), ikonické okno v okně a velké výlohy, kterými je vidět přímo do výstavních prostor. Momentálně zde vystavují studenti ateliéru keramiky a porcelánu na VŠUP své manifesty – vtipně i seriózně pojednaná aktuální témata mladé generace skrz jeden výrazový prostředek. Běžte se podívat. Na výstavě nám vyhládne, místní kavárna však jídla příliš nenabízí, rozhodneme se tedy vybrat si až ve víru města… A to je chyba, znojemská gastro-scéna má velké mezery, alespoň tedy v neděli.
Z PIVOVARU ENOTÉKA, KDE SI VÍNO NATOČÍTE SAMI
Hlad nakonec zažehnáme (nicméně doporučit dál nemůžeme) a máme před sebou další realizaci, která spojuje architekturu i víno - novou Enotéku lokálních vín od studia Chybík a Krištof, umístěnou v zrekonstruovaném pivovaru (ta ironie). Celý systém obsluhy je automatizovaný, kdy si na zakoupenou kartu sami vybíráte a natáčíte víno – díky tomu se taky prostorem můžete volně pohybovat a celý si ho prohlédnout. Do velké haly je vestavěné vnitřní prostředí tak, že vzniká důmyslný systém soukromých zákoutí a průhledů – a to jak do samotného interiéru, tak ven. Vyplatí se prozkoumat, co každé okno rámuje z okolní scenérie. My navíc oceňujeme, že se se skleničkou můžete jít klidně projít i ven na hradby a pak se zase vrátit pro další deci. Stíháme tak (se skleničkami schovanými v tašce) i návštevu rotundy Sv. Kateřiny, kde si za příznivých klimatických podmínek můžete prohlédnout zachovalé románské fresky.
ČERNO-ZELENÝ DŮM
Při procházení městem nás ještě náhodně překvapí odvážně současný černý rodinný domek se zelenou, napůl plochou a napůl šikmou, střechou a bazénem vysoko ve svahu nad ním. Bližší zkoumání odhalí pěkné detaily a průsvitnou boční stěnu z copilitu – kuráž tomuto domu rozhodně nechybí. V ulici je sice výrazný, nicméně ne na úkor domů ostatních. Vševědoucí internet nám prozrazuje, že za jeho návrhem stojí brněnští architekti Kuba&Pilař.
SOUDOBÝ KOSTEL NA VESNICI
Domů to máme ještě daleko, a tak pomalu zvedáme kotvy. Pokud ještě vinařské kultury nemáte dost, stavte se po cestě v současně-venkovském vinném sklepě a přidruženém penzionu v Konicích od Tomáše Dvořáka. Raději si ale návštěvu domluvte předem, jinak se může stát, že vám nikdo neotevře... Tenhle neúspěch jedeme tedy ještě vyvážit obhlídkou kostela Sv. Ducha od Marka Štěpána (na Moravě jich má několik a všechny stojí za návštěvu). Stojí uprostřed poměrně neutěšené vesnické návsi a architektonicky je poměrně strohý, navržený dle striktních geometrických pravidel. Nejvíce nás baví kruhové okno nad presbytářem, rozšiřující se kónicky směrem ven, a prostorově pojednaný kříž na vrcholu věže. Zvedá se vítr a začíná pršet, prcháme tedy ku Praze...
Tip pro cyklisty na závěr: PAMÁTNÍK OBĚTEM ŽELEZNÉ OPONY
Kousek od Mikulova a hranic s Rakouskem, na frekventované cyklostezce, která dřív bývala signální silnicí pohraniční stráže, je umístěn památník Brána ke svobodě (od studia Kuba&Pilař), připomínající svými padesáti třemi cortenovými vertikálami oběti tohoto úseku železné opony mezi lety 1948 a 1989. Jednotlivá jména jsou jasně čitelná proti modré obloze nad Rakouskem, kam byl ještě nedávno zapovězen vstup a mnozí na to doplatili životem. Je dobré na to nezapomínat.
Interaktivní mapa všech navštívených míst vám umožní snadné naplánování cesty po architektuře jižní Moravy
