EARCH crash test: Sídlo firmy Lasvit v Novém Boru
V Novém Boru se potkal beton, sklo a roubenky. Je to jako Nová scéna, ale ne tak agresivní. Získá si srdce Boranů? Prý pořád lepší než ten dřívější bordel.
Karolína Vránková , 9. 12. 2019
„Já prodávám ženským, co doma vaří,“ říká paní prodavačka z bioobchůdku v Novém Boru. Naproti němu teď vyrostl nový kancelářský dům pro sto lidí, ale tam prý pracují jiné ženy, než ty její. Ženy z jiného rychlého globálního světa, kde se snad ani nevaří.
O vaření samozřejmě až tak nejde. Spíš o nedůvěru. To, co se objevilo pět minut od náměstí, je úkaz v Česku tak raritní jako třeba kometa. V desetitisícovém městě v hloubi Sudet vznikla originální stavba. Pokud v odlehlejších regionech vzniká autorská architektura, je to většinou práce zdatných samospráv, a tomu odpovídá její vzhled – jedná se spíš o úsporné a nijak neprovokující projekty. Což se ovšem nedá říct o skleněné fasádě, usazené mezi dvě stě let staré roubené domy. Je to navíc soukromá investice firmy Lasvit. Což je ještě k tomu ambiciózní globální firma s luxusními produkty, kde vám za několik desítek milionů vyrobí klidně i třímetrového skleněného potápěče včetně bublin. Je vcelku pochopitelné, že na tohle si paní z obchůdku i Nový Bor bude muset ještě zvyknout.
Více k tématu
Jako Nová scéna
Společnost Lasvit podnikatele Leona Jakimiče dodává do celého světa monumentální světelné instalace. Jejich hlavní trhy jsou Asie, USA, ropné říše Blízského východu. Jejich skleněné objekty a světla zdobí kasino v Soči i metro v Dubaji a pak taky spoustu shoppingů v Šanghaji i Pekingu. Několikrát vyrobili i trofej pro Tour de France. Tuhle cenu vybrousil starý sklář pan Běla právě tady v Novém Boru, jak se všude psalo. Česká sklářská tradice je důležitou součástí marketingového příběhu téhle firmy. A pak také důraz na kvalitní design, většinou od designérů zvučných jmen. Tyhle hodnoty má vyjadřovat také nové ústředí firmy. „Chtěli jsme, aby to bylo designové a aby to za něco stálo,“ jak to v kostce shrnuje Jan Filip, vedoucí stavby a dnes manažer objektu. Uspořádali si vlastní malou soutěž a vybrali pro tenhle úkol pražský ateliér o-va vedený architekty Jiřím Opočenským a Štěpánem Valouchem.
Povedlo se. Výsledkem je jeden z nejrazantnějších tuzemských vstupů do historického prostředí z poslední doby, atypická skleněná fasáda mezi dvě stě let starými roubenými domy. Taková Nová scéna Národního divadla, jak podotkl Jan Kadlas, recenzent časopisu Era 21. Ovšem bez její modernistické arogance. Je to spíš vzájemná empatie - v materiálech, v urbanismu, v měřítku. Nové a staré se tu doplňuje způsobem až dojemně přátelským.
Černá a bílá
Lasvit odkoupil od Libereckého kraje bývalé budovy sklářského učiliště za částku sedm milionů. Kolem sto milionů stálo z nich vybudovat nové sídlo. Dva domy byly částečně roubené, prodávalo a vyrábělo se tu sklo už v 18. století a citlivá péče byla poskytnuta každému dobovému kolíčku. K nim nyní přibyly dvě nové stavby.
Jedna je černá. Uvnitř dutá. Lze tu zavěsit mnohasetkilové mnohamilionové instalace ze skla, aby se zákazník pokochal. Klienti sem přijíždějí z celého světa, častými hosty jsou Arabové a už se prý stalo, že si v čase modlitby rozložili své modlitební koberečky. Prostě Mekka designu.
Druhá budova je bílá. Přesněji má střechu a fasádu z mléčných skleněných tabulek; mají připomínat staré střechy z břidlice, jenomže tohle jsou speciálně vyvinuté skleněné „tašky“. „Významné moderní stavby klidně přiznají své mládí a prospěch čerpaný z výhod současných materiálů, ale také vědí, jak odpovědět na náměty svých předků, a tak hojí traumata způsobená dobou krutě rychlých změn,“ píše filosof Alain de Botton ve své knize Architektura štěstí. Ateliér o-va na náměty předků odpovídat umí, jak je vidět už na jejich Spolkovém domě ve Slavonicích nebo kancelářích firmy RenoEnergie v Plzni. „Pěkný to mají,“ říká dokonce i starý pán v okně sousedního paneláku a dá si šluka. Právě tady, na hranici mezi firemním sídlem a sídlištěm, by se daly čekat třenice. Ale ani železničáře na penzi nová stavba neprovokuje. Není tedy zrovna fanda nové architektury a černá fasáda přímo před jeho kuřáckým oknem se mu nelíbí, to ne. „Ale pořád lepší než ten bordel, co tu byl před tím,“ uvažuje nahlas. Jako ilustrace poslouží postarší garáž, která tu dosud stojí. Už brzy by měl místo ní stát další objekt od ateliéru o-va, který uzavře celý blok. Pán v okně dává nakonec celé téhle věci opatrné ano.
L jako Lasvit
Kdo chce vejít dovnitř, musí stisknout kliku ve tvaru L jako Lasvit. L jako Lasvit svítí také na dně historické studny, kterou mají v jedné kanceláři. Dlažba, schodiště, fasáda skleněné budovy, její železobetonová konstrukce, to vše je autorské, na míru, vytvořené s jemnou péčí. Jen málokterý soukromý investor dá už dnes architektovi šanci na tolik autorské kreativity.
Samozřejmě, že to znamenalo spoustu komplikací při realizaci a vysoké nároky na řemeslníky. „Nadávali všichni,“ shrnuje pan Filip. Najdeme tu taky obvyklé nedostatky kanceláří. Málo úložných prostorů nebo vysoká hladina hluku například. To ale není nic zásadního – je to každopádně nadstandardní pracovní prostředí a každý zaměstnanec dostane denně dávku designu a architektury jako málokde.
Při rekonstrukci roubenky byla objevena historická studna, na jejím dnu nyní září logo Lasvitu
Opičák na kruháči
Nový Bor je město skla a opičák je svědkem. Tahle skleněná skulptura vítá na prvním kruhovém objezdu všechny, kdo přijíždějí z vnitrozemí. Oficiálně se tedy nazývá Bojovník a město ji získalo od nizozemského sklářského výtvarníka Hanse van Bentema, který ji tu v roce 2012 vytvořil v rámci tradičního sklářského sympozia. Osazená byla za protestů místních občanů, kterým připadala až moc divná a pitvorná; takže opičák.
S novinkami je to tu vůbec složitější. Po městě je také spousta sklářských obchůdků a galerií, kde se čas zastavil někdy mezi začátkem normalizace a koncem seriálu Dallas. „Vůbec nechápeme, kdo tyhle věci ještě kupuje,“ prozradil zdroj z Nového Boru, který si ale za žádnou cenu nepřeje být jmenován, protože tohle se tu nahlas neříká.
Sklářské řemeslo tu nicméně žije, je na úrovni, sklář je pomalu v každé rodině a po městě je řada menších i větších dílen. Lasvit mnoha z nich dává zakázky. Koupili také sklárnu v nedaleké Lindavě a další dílnu ve městě. A i když řada věcí se montuje a vyrábí po Česku, v Polsku, v Asii, slibují, že to se zaměstnáváním místních myslí dobře.
Lasvit opakovaně deklaruje, že přišel „oživit sklářskou tradici v regionu.“ Přináší sem pracovní příležitosti a peníze. To všechno symbolizuje jejich nové sídlo v Novém Boru. Také vkus, sebevědomí, inspiraci, světovost. Globální firma je ovšem jiný svět a řeší své problémy, které s poklidným životem města nijak nesouvisí. A tahle krásná exkluzivní kancelářská budova, otočená do ulice neprůhlednou fasádou, znamená i to. Stejně jako spousta aut, které každý den zaplaví sousední ulice, protože většina zaměstnanců sem dojíždí. Sžívání obou světů je prostě na začátku a bude chtít hodně pochopení na obou stranách.
Za stěnou z bílého skla v přízemí nové budovy je jakási společenská místnost. Jsou tu vitríny se sklem od Maxima Velčovského i Kengo Kumy, nad tím odhalená složitá železobetonová konstrukce, prostě krása světového střihu. Pak taky několik stolků, kde zrovna několik zaměstnankyň obědvá. Většinou to, co si přivezly z domova. Nejspíš domácí strava. A to je dobrá zpráva na konec. Také v téhle zvláštní budově pracují lidé vcelku podobní těm venku. Sžívání s domorodci tedy není vyloučeno a může oběma stranám leccos přinést. Uvidíme.
EARCH crash test: Publicistka a novinářka Karolína Vránková testuje nové stavby v ostrém provozu. Jak přežije nová architektura srážku s realitou? A co lidi? Milují ji nebo nenávidí? V rubrice vyšlo: prodejna potravin v Seči, apartmány v Harrachově.