Dům musí mít příběh

Jaký je váš postoj k betonu a možnostem jeho využití v architektonické tvorbě? Beton je nenahraditelný. Jeho vlastnosti, nové možnosti stále objevujeme. Jak technické tak i estetické. Na mnoha příkladech jsme viděli možnosti povrchových úprav, které se tady v Čechách zatím ještě nedělají. Jednou vlastností, kterou bych na něm vyzdvihl, je jeho schopnost akumulovat teplo nebo chlad. Ta tu byla vždy a věděli jsme o ní, ale dnes se začíná s výhodou využívat pro tepelně energetické chování budovy. To je trend, který k nám přichází z Německa a který jsme využili, jak v knihovně v Hradci Králové, tak v Národní technické knihovně tady v Dejvicích. Jedná se o takzvanou aktivaci betonového jádra. Beton mám rád především pro jeho neuvěřitelnou tvarovou flexibilitu, ale také pro jeho vzhled, a povrch. Mám rád to měkké světlo, které povrch betonu vyzařuje. Při přípravě projektu Národní technické knihovny jsme navštívili několik veřejných staveb v Berlíně a Stuttgartu, všechny pracovaly s pohledovými betony a každá jiným způsobem. Nejvíce mi utkvělo schodiště v knihovně v Berlíně, která vznikla z bývalých leteckých hangárů. Původní ocelové konstrukce s vyzdívkou z režných cihel jsou doplněny novými konstrukcemi z pohledového železobetonu. Malé vnitřní únikové schodiště bylo celé odlité z betonu včetně stupňů. Měl jsem tam pocit jako v kostelní věži, obklopen masou stavebního materiálu a bylo tam takové měkké světlo, které zažijete snad jen v kostele. Jak často tento materiál používáte? Záleží na typologii staveb, procentuelně to neumím říct. U nových veřejných novostaveb většinou používáme beton. Ale vždy pečlivě zvažujeme jaký materiál použít. Beton často vítězí, protože kumuluje několik potřebných vlastností dohromady. Únosnost, tvarová variabilita a požární odolnost. Záměrně jsem tu dnes neukazoval Centrum ekologických aktivit Sluňákov, což je nízkoenergetický dům v Horce nad Moravou u Olomouce. To jsme dokončili v roce 2007. Beton jsme tu použili také, přestože jsme se snažili jej postavit jako ekologickou stavbu. Nakonec jsme došli k názoru, že beton a ekologie nemusí být v rozporu. Záleží na okolnostech a při navrhování narazíte na situace, kdy beton použít musíte, ať chcete nebo ne. U rodinných domů se bez betonu obejdete, ale také ne vždy. Nedávno jsme dokončili rodinný dům do Vysokého Mýta. Tam jsme pro střešní konstrukci, která je zborcenou plochou nad půdorysem trojramenného nepravidelného kříže opět použili železobeton. Po odbednění jsme ji dlouho obdivovali. Ale nakonec, bohužel, zmizela nad podhledem ze sádrokartonu. Nepodařilo se nám přesvědčit investora o jejích estetických kvalitách. Lidé jsou dnes příliš zvyklí mít všechno stále nové, hladké, omyvatelné, sterilní, dokonalé a to i za cenu použití různých imitací a falešných materiálů. Pohledový beton je pro ně příliš hrubý, nedokonalý, mají jej zařazený mezi podřadné materiály, které je nutné zakrýt. A možná je to i tím, že jej mají mnozí spojený s brutalistními stavbami 60. let, paneláky a komunismem. Je to dědictví, se kterým se každý nevyrovná. Ale naproti tomu stojí lidi, kteří mají rádi věci, které jsou pravdivé. A ta pravdivost je to, co nás na betonu láká. Mně osobně se na něm líbí nahodilost otisklá do jeho povrchu. Je to vlastně záznam nějakých tajemných procesů, které při betonáži probíhají. Zkuste se někdy podívat hodně zblízka na nějaké „nepovedené“ betonové plochy. Vypadají jako zmenšená krajina, nebo zaschlá louže po dešti. Jindy to vypadá jako když říznete do země a vytáhnete vzorek zeminy. Nebo když najdete na dně řeky omletý kus starého betonu a vedle si položíte obyčejný kámen, tak nepoznáte rozdíl. V kostele v Chrudimi jsme udělali železobetonové schodišťové desky, na které jsme ukládali původní opukové stupně, které jsme chtěli zachovat. Původně jsme chtěli oba materiály oddělit, aby bylo jasně vidět co je nové a co staré, ale opuka a beton měly hodně podobnou strukturu a barvu, že jste nepoznali rozdíl. Takže je otázka, co je a co není přirozené a nakolik je beton přírodní a nakolik umělý. Ještě k tomu interiéru – lidé u nás jsou zvyklí mít omítky, nikdo si nenechá v pokoji holé cihly. Naproti tomu se čím dál více objevují i v interiéru například obklady z přírodního kamene. Tradice je zajímavý fenomén. Dnes už je tradiční mít na stěnách bílý povrch což před 100 lety nebylo běžné. Bílá je neutrální a moc vás neupoutává, tvoří pozadí. Na druhé straně mají asi lidé touhu po návratu k přírodě. Nebo alespoň po náhražce přírody, což kámen bezesporu reprezentuje. Je pravda, že kámen má k přírodě na první pohled blíž než beton, který je vnímán jako umělá věc a lidé v něm tu přírodu nevidí, přestože je to vlastně jen upečený a rozemletý vápenec. Pro mě nepředstavuje přírodu přímo, ale zprostředkovaně, skrze procesy, které v betonu probíhají. Lákavé a napínavé je čekání, jak beton dopadne. Co se objeví pod bedněním. Někdy se to podaří, někdy ne. Na Sluňákově se ve vstupním zádveří na železobetonových stěnách objevily po odbednění velké mapy. Řešili jsme co s tím. Vzpomněl jsem si na filmový dokument, myslím, že to byl „Můj architekt Luis Kahn“, kde byly detailní záběry betonů nějaké Kahnovy realizace se všemi jejich hrubými nedokonalostmi. Mapy jsme nechali tak, jak je příroda vytvořila. Na druhé straně nemám rád prefabrikovaný beton, který má většinou bezvadný povrch. Schází mi u něj ten příběh. Je moc dokonalý - mrtvý. U betonu je zajímavé, že si umí půjčovat barvy z okolí. Chová se trochu jako chameleon. S tím jsme si hráli v Národní technické knihovně. Barevnost interiéru je založená pouze na výrazně barevných podlahách. Ostatní povrchy jsou bílé, černé a šedé. Zdánlivě fádní materiály jako jsou beton, nebo pozinkovaná ocel tam získávají teplé barevné odstíny. V noci při pohledu zvenku železobetonové stropy dokonce září barvami. Je něco co vám překáží při tvorbě, co vám svazuje ruce? Asi nejvíce v této chvíli tepelně technické normy. Ty dnes stavby velmi komplikují a prodražují. Ztrácí se jednoduchost, hlavně z konstrukčního hlediska. Zrovna nedávno jsem se bavil s kolegou o tom, že nás lákají tepelně izolační betony. U nás je myslím jen jedna realizace domu odlitého čistě z tepelně izolačního betonu. Navrhovali jej architekti pro sebe – myslím, že to dělali pánové Makovští. Žádná dodatečná tepelná izolace, žádná omítka a další složité a pracné procesy. Jeden úkon a hotovo. To je vrchol snahy o maximální jednoduchost. Je to jako, když odlijete sochu. Ta lapidárnost mě fascinuje. Na druhé straně je nutné říci, že tepelnou techniku nepodceňujeme, snažíme se dělat domy racionálně, aby nebyly provozně nákladné, a přesto nás ty normy omezují. V NTK jsme například navrhli v přízemí strukturální bezlištové zasklení, chtěli jsme dosáhnout zakřivení fasády co nejhladší a nejplynulejší. A narazili jsme na tepelně technickou normu. Nevycházel koeficient přestupu tepla rámem o jednu tisícinu a poradci investora tu konstrukci nepovolili. Do dneška jsem pořádně nepochopil proč. Jsou tam nakonec nízké lišty, které sklo zbytečně segmentují. A dále mi té tepelně technické normě vadí, že se nehlídá jen celková spotřeba energie, ale na můj vkus příliš přísně i každý jednotlivý detail. To je špatně, ztrácí se prostor pro improvizaci a vše se unifikuje. Naštěstí se výrobci snaží držet krok s dobou a vyvíjejí produkty tak, aby normám vyhověly. Kdybychom dělali knihovnu dnes, už by tam to strukturální zasklení být mohlo.

Jak si podle Vás stojí česká architektura oproti okolním zemím? V čem by se měla polepšit? Myslím si, že máme problém, který se intenzivně řeší na úrovni Komory architektů, a tím jsou veřejné architektonické soutěže. To cítíme hodně silně. Pokud to sledujete, tak dosud počet veřejných architektonických soutěží každým rokem klesal. V poslední době se trend pomalu zlepšuje, ale velmi pomalu. Jsou ale světlé vyjímky, jako třeba město Zlín, které vypisuje architektonické soutěže na všechny veřejné stavby ale i například na uliční podchod. Je to sice drobná stavba, ale vedení města si řeklo, že je to cesta, jak se dostat ke kvalitní architektuře. Takže spíš je to systémový problém, že se zadávají zakázky převážně na základě obchodních soutěží, které jsou definovány pouze nejnižší cenou. Kvalita návrhu nerozhoduje. Představte si, že chcete například auto, pro 4 osoby, s určitým úložným prostorem a požadavkem na rychlost a cenou do tří set tisíc. Někdo vám nabídne auto, které odpovídá přesně zadání a je za polovic. Když auto pak vyzkoušíte, zjistíte, že vše nefunguje tak, jak jste si představoval. Je moc velké, nepohodlné, neforemné, nepraktické a má velkou spotřebu. To je obraz toho, jak to dnes vypadá s výběrem projektantů. Soutěží se „zajíc v pytli“. Nevíte přesně, co dostáváte, ale úředníci jsou spokojení, protože jediné co je zajímá, je nejnižší cena. Za prvé je na základě nejnižší ceny velmi snadné vybrat vítěze, protože na to nepotřebujete žádnou zvláštní znalost a kvalifikaci. Navíc se tento způsob velmi jednoduše a nezpochybnitelně obhajuje před veřejností. Kvalita architektury, která se propisuje do funkčnosti, hospodárnosti, úspornosti architektonických kvalit, objemu stavby, realizačních nákladů a následně i do provozních nákladů se tam nezobrazuje. Lidé si bohužel neuvědomují, že stavební náklady jsou zhruba desetkrát větší než náklady projekční. Šetří se tedy na nepravém místě. Dalším negativním jevem je, že mladí architekti nemají moc šancí se uplatnit ve veřejném sektoru. K zakázkám se nedostanou, většinou končí na kvalifikačních kritériích, které vylučují menší málo zkušená studia. My jsme jako relativně mladí dělali dvě velké knihovny a k tomu bychom se v dnešní situaci bez soutěže absolutně nedostali. Za totality se podle všecho konalo více soutěží na významné domy než dnes. Myslím, že v Dánsku mají zákon, že se veškeré veřejné stavby od určité velikosti musejí zadávat na základě architektonické soutěže. Tady je pouze volný trh peněz, ale trh myšlenek tu bohužel neexistuje. A okrádáme se o obrovský potenciál, který nabízí místní architektonická komunita, která je ochotná soutěžit. Když se podíváte na výsledky těch pár soutěží, které proběhly je tam jasně vidět jaký je po nich hlad. Účastní se mnohonásobně víc soutěžních týmů, než jich bylo dříve. Je obrovský převis poptávky nad nabídkou. Mezi architekty je obrovská chuť soutěžit, protože práce je málo a není snadné ji získat. Jinak samozřejmě v porovnání se západním zahraničím máme k dispozici menší finanční prostředky. Což nemusí být nezbytně překážka, ale často se musí projekty „ořezávat“ a je pak v takových podmínkách těžké zkoušet nové materiály či technologie. U hradecké knihovny byly dlouhosáhlé diskuse, zda bude vnější plášť z litého betonu, jak jsme chtěli my, nebo jestli to bude trochu vylepšený klasický „zateplovák". V zahraničí běžná technologie se měla u nás použít poprvé v takovém rozsahu. V knihovně se nakonec podařilo investora přesvědčit, ale ne vždy to tak dopadá. Bohužel, investoři šetří často i na úkor kvality. Kterého svého oblíbeného architekta nebo stavbu byste nám doporučil? V Kodani v bývalém přístavu, stojí bytový dům z roku 2005 od MVRDV. Je postaven na základě soutěžního návrhu. Tvoří jej dvě válcová železobetonová sila, původně asi na obilí, už nevím. V architektonické soutěži většina soutěžících vestavěla byty do vnitřního prostoru sil. Museli proto složitě vyřezávat plášť, aby dostali dovnitř světlo. MVRDV zvolili opačný koncept. Byty navěsili zvenku, bohatě je prosklili, opatřili po celém obvodě nekonečnými balkony. Vnitřní velkorysý prostor nechali pro vertikální komunikace. Železobetonovým pláštěm prostupují pouze otvory pro vstupní dveře. Vzniklo něco jako do sebe zavinutý pavlačový dům. Střechu sil odřízli a zastřešili pneumatickými světlíky. Nádherná, jednoduchá, čitelná a velkorysá stavba. Prastará betonová konstrukce dostala druhou šanci. Hodně se mi líbí bytové domy od Ateliéru 5 – exkluzivní použití betonu. Ty jsou důkazem, že beton umí i krásně stárnout. Například sídliště Halen, nebo Thalmatt I a II v Bernu a další ze 70. tých let minulého století. Jde o takzvané kompaktní bydlení, sevřené nahuštěné obytné prostory. Pohledové surové betony, zarostlé hustou zelení. Vypadá to jako sto let staré. A nevadí, že beton je opršený a zašlý. Jako kámen na louce. A oblíbený architekt? To je těžké. Mám rád spíše jednotlivé stavby například od Aleny Šrámkové a jejího manžela Jana Šrámka, Josefa Pleskota pro jejich pravdivost, od DRNH, Markéty Cajthamlové. Těch lidí a domů co mě těší je hodně. Ze zahraničí – zemitá švýcarská architektura, 70. léta v dánské architektuře, některé věci od ateliéru Plot, kteří se rozdělili a dnes je z nich nejvýraznější Bjarke Ingels a jeho BIG. I když to, co dělají dnes, už mi přijde mimo mé měřítko chápání. Byli jsme na některých jejich stavbách v Kodani a jsou hodně zajímavé, jejich loděnice schovaná pod palubou ze dřeva, plovárna jako dřevěný ledovec…. Razí heslo "yes is more", že všechno je možné, že nevýhodu místa, okolností, otočí ve výhodu. To mě baví. Třeba bytový dům Everest, který je vystavěn na čtvercovém pozemku, jako stoupající kaskáda terasových bytů. Pozemek byl podle územního plánu jen parkoviště, které investor koupil a architekti nad parkoviště vtipně umístili byty. Nedávno jsme se byli s přáteli podívat v Dánsku na stavbách Jaerna Utzona, který se proslavil hlavně operou v Sydney. Opera House je velkolepá a extravagantní stavba, která mnohonásobně překročila svůj původní rozpočet, ale doma dělal skvělé, civilní věci. Například kostel v Bagsvard ze 70. Let z betonových prefabrikátů, který z venku vypadá jako malá fabrika a uvnitř je jedinečný strop ze zvlněné železobetonové skořepiny, který působí jako ohromný zářící létající koberec. Nebo jeho vlastní dům v lese u Kodaně, nebo chytrý koncept rodinných atriových domků v Helsingoru z 50. let. Čtyři hektary pěkné zvlněné krajiny Utzon nerozdělil na 40 stejných pozemků po 1000 m2 jak se dnes běžně dělá, ale nechal ji pohromadě a rozmístili v ní 40 atriových domů na půdoryse 20 x 20 m. Součástí domů je malá 10x10m zahrádka ohrazená nízkou zdí, takový malý venkovní obývák s výhledem do krajiny, průjezd z ulice, nebo garáž. Domy jsou uspořádané tak, že zbývající pozemek poskytuje dostatek prostoru pro anglický park s rybníkem, který je společný. Domy jsou jednopodlažní, nebo dvoupodlažní přímo napojené na zahradu. Vystavené jsou cihel ze žluté hlíny, zastřešené keramickou taškou ze stejné hlíny, zahrádky vydlážděné žlutou dlažbou. Žádné nekonečné ploty, žádné tůjky, ulice plné aut. Jednoduché a silné. Společný park se udržuje jednou za rok, obyvatelé uspořádají společný piknik, při kterém společně park vyčistí, posekají trávu, takže to má i skvělý sociální efekt. Na nás to působilo i po 60 letech jako naprosto současná, živá a fungující architektura.

Nemám tedy žádný jeden zářný vzor, spíš mě oslovují jednotlivé domy, místa, řešení, která mě nutí k přemýšlení.

Článek vznikl za podpory ArchiCadu.