Drgová & Kijonka: Musí se to vyňuňat

Kde je původ Vašeho rozhodnutí učit a předávat své zkušenosti dál?

Žaneta Drgová: S Lukášem se známe už dlouho, studovali jsme spolu. Chtěli jsme se chopit příležitosti, která se tady v Brně na FaVU vyskytla. Přišel čas, kdy se obměňovaly pozice vedoucích ateliérů, což se u nás v republice zas tak často neděje. Rozhodli jsme se, že půjdeme do výběrového řízení. A vyšlo to.

Lukáš Kijonka: Pro mne byla motivace učit také v tom, že jsem jako student zažil jeden hodně špatný ateliér grafického designu pod vedením Pavla Nogy a jeden, který mě hodně bavil, ten vedl Petr Babák. Měl jsem chuť v rámci těch konkurzů, které probíhaly, učit na škole a bavit se se studenty v současném kontextu oboru. Než jsme přišli, byl tento ateliér vnímán, jako ateliér plakátů. Byl možná až zbytečně moc akademicky vedený a nedovedl dost dobře reflektovat současnost tohoto oboru. Tam se to možná stalo. Když se objevila nabídka konkurzů, řekl jsem si, že to je dobrá příležitost.

Ž: S Lukášem jsme chtěli k výuce přistupovat jinak, než v ateliérech, kterými jsme prošli. Tam, kde nás vedoucí motivovali, jsme byli spokojení. Ale prošli jsme si i tím, kde to bylo naopak, což bylo ubíjející. Takže se snažíme naše studenty motivovat.

L: Těch konkurzů proběhlo v poslední době poměrně hodně. Změnilo se vedení v Ostravě, tady na FaVU vznikl druhý ateliér a podobně. Před těmito změnami už tady vládla jistá demotivace, kdy už z těch lidí byl znát jakýsi syndrom vyhoření. Chápu, že když deset nebo patnáct let sedíte na FaVU, tak ta energie, kterou do toho můžete dát, není už tak silná. Když jsme tady viděli první letní klauzury, byli jsme relativně zděšeni. V podstatě úplně stejní studenti, kteří nám tu zůstali, dnes předvádějí skvělé věci.

Jaká zadání volíte? Soustředíte se na specifickou tématiku?

Ž: Zadání často prolínáme s praxí nebo dáváme zadání taková, která reálnou praxi alespoň simulují.

L: Spíš nás baví konkrétní věci. Třeba teď už dva roky navazujeme spolupráci s Moravskou galerií a studenti každý semestr řeší něco pro tuto instituci. Je to reálný zadavatel. Všichni studenti navrhnou a odevzdají práci, ale pak jeden z těch studentů ‚zvítězí‘ a může projekt realizovat. Má to tu výhodu, že se nejedná o obrovskou soutěž za obrovské peníze. Není to nic, co by vytvářelo nezdravé konkurenční prostředí. Třeba, že by si navzájem nechtěli ukazovat svoje práce.

Máme to tak, že každý týden přijdou studenti na konzultaci a promítají na plátno přes projektor. Ukazují svou práci ostatním spolužákům. Takže všichni se prezentují před všemi. Myslím si, že to je pro ně výborná inspirace.

Pokud nějaké zadání studentům nejde, snažíme se ho vracet. Když jsme sem přišli, byli studenti docela zaražení. Zjistili jsme, že někdy neznají základní inspirační zdroje, neuvědomují si kontext současné scény.

Zadali jsme studentům například ‚Interview s grafickým designérem‘. Každý student si musel vybrat grafického designéra, napsat si otázky, zajet za ním, vyfotit se s ním. Museli to mít natočené, udělat z toho brožuru a podobně. Pro spoustu lidí to bylo takové splnění snu, kdy se člověk setkal se svým oblíbeným designérem. Třeba Kuba Švehla se kvůli tomu podíval i do Švýcarska. Byl to takový trénink věcí, které designér v praxi potřebuje.

Jaký je Váš přístup k výuce studentů? Snažíte se je poučit, nebo je necháváte hledat vlastní cesty?

Ž: Myslím, že v tomto směru nejsme nijak striktní. Dáváme jim možnosti, aby si tu cestu našli sami. Směrování tam samozřejmě hraje roli, ale necháváme je samostatně hledat.

L: Nechceme vychovávat nějaké roboty. Chceme, aby se naučili samostatně uvažovat a šli si svou vlastní cestou. Tady je zajímavé pro každého, kdo učí, najít tu hranici. My jsme se třeba přistihli, že v tom nadšení, že učíme, jim třeba až moc radíme. Že to studentům vymýšlíme. Pak jsme se toho trochu vyděsili, protože jsme viděli, že když večer pošlem něco mailem, tak to opravdu aplikují. Ale nakonec to skutečně funguje. Na klauzurách pak říkala komise studentům: "Super, udělal jsi skvělou věc." Já na to: "Hele, to už bylo takový... mentorovaný, skoro vymyšlený." Je zde tenká hranice.

Záměrně se někdy v ateliéru s Žanetou měníme v arogantní lidi, se kterými se setkáte třeba při práci v praxi. Hrajeme si na ně, abychom simulovali reálnou situaci. Je to narušení komfortu. Nešpitáme si někde v rohu, se studenty si tykáme a mluvíme otevřeně. Někdy je to až na hladině takových vtipů mířených na studenty. Ale děláme to záměrně, jako přípravu na ten svět.

Ale snažíme se méně radit, protože už vznikaly klony našeho způsobu přemýšlení.

Ž: Člověk už věděl, odkud ty nápady šly, a už to nebylo dobře.

Co očekáváte od studentů? Jaké by měli mít vlastnosti?

L: Možná pracovitost je tou základní pomůckou. Tady nám studenti během semestru nosí věci, které bych třeba já v životě neudělal. Ale nakonec jim je třeba hodnotíme kladně. Už za tu snahu a hledání. Takže pracovitost je základ.

Máme docela tvrdá pravidla. Dokonce si vedeme i docházku. Teď už to funguje samo, ale ze začátku to vypadalo tak, že sem studenti chodili třeba jednou za tři týdny. Proto jsme zavedli relativně pevné zásady. Když někomu něco nejde, tak ať to zkusí za ten týden třeba pětkrát jinak. O víkendu si odpočine a má pět dní na to, aby každý den udělal nějaký nový koncept.

Ž: U studentů je pro nás důležité i nadšení pro obor. Rádi vidíme, když o to, co studují, mají reálný zájem. U přijímaček se často setkáváme s tím, že se k nám hlásí uchazeči, kteří o tom oboru vlastně neví nic. A hlavně je to vůbec nebaví. Takže, když se nám podaří najít někoho, koho to baví, tak je to skvělé.

L: Proto jsou pro nás u příjmaček rozhodující pohovory. Vždy chceme znát motivaci, jestli se tomu chtějí skutečně věnovat, nebo jestli tu jsou jen proto, že jim rodiče řekli, že designér vydělává dost peněz.

Ž: U nás je zajímavé i to, že stejné úkoly zadáváme studentům napříč všem ročníkům - od prváků po páťáky. Takže prváci jsou hodně motivovaní, aby se rychle srovnali se staršími spolužáky a myslím, že to funguje.

L: Ale i naopak. Ty páťáky to taky trochu nakopne. Říkají si: "Už jsem tady dlouho, už se mi nechce nic moc dělat". Často už někde pracují, jak už to tak bývá. A pak, když vidí někoho z druháku, že má skvělou věc a má ji dobře rozpracovanou, tak už na ně apelujeme, že jsou ti starší a měli by něco předvést. Ale dělá jim to i radost, že mohou někomu poradit. Motivuje je to sem chodit.

Ž: Vzniká tady taková zdravá soutěživost. Ale skutečně zdravá.

Máte nějakým způsobem stanovenou metodiku výuky a vedení studentů? Nějaká osvědčená pravidla?

Ž: Máme vydefinovaný koncept ateliéru, který je dostupný k přečtení na webu FaVU. Ale že bychom to nazývali metodikou? To vyloženě ne. Důležité jsou pro nás pravidelné středeční konzultace a to, že studenti prezentují své práce všichni před všemi na plátně.

L: Problém je, když někdo chybí. Kdyby třeba chyběl dvakrát za sebou, tak už v tom tempu nestíhá.

Kolik míváte zadání za semestr?

L: Různě. Zpravidla čtyři až pět plus klauzura. Podle toho, jaké je téma semestru. Třeba jednou měli zpracovat knížku za tři týdny. To bylo hodně intenzivní.

Ž: Hodně přizýváme i reálné klienty, také spolupracujeme s institucemi. Třeba s Moravskou galerií v Brně. S nimi jsme dělali už dva workshopy. Takže jsou to reálná a konkrétní zadání. Lidé zvenčí sem za námi do ateliéru chodí a diskutují se studenty o zadaných tématech.

L: Metodika snad v tomto oboru ani není potřeba. Diskutuje se o ní, volá se po ní, ale u grafického designu je to těžké definovat.

Ž: Já myslím, že u nás je důležité to, že obor aktivně sledujeme.

L: Snažíme se, aby naše práce byla vidět a aby nás to bavilo.

Ž: Studentům prospívá i to, že k nám do ateliéru zveme na přednášky externisty. To, že vidí a slyší třeba i jiný názor, než jen od nás dvou. Snažíme se uspořádat vždy dvě až tři přednášky externistů za semestr.

Slýchají od Vás studenti nějakou charakteristickou frázi, tezi, nebo citát?

Ž: ‚Musí se to vyňuňat.‘ (fráze naší absolventky)

L: Píšeme studentům i motivační maily, které se snažíme trochu odlehčit. Třeba místo našich podpisů podepíšeme někoho jiného, nebo tam místo podpisu dáme nějaké video, nebo se podepíšeme jako bývalí vedoucí, nebo i jako někdo jiný. Vždy tam bývá někde ‚Ž‘ a ‚L‘, jako Žaneta a Lukáš. To je taková naše pravidelná hra.

Máte mezi studenty vytipované talenty? Jak vlastně vnímáte pojem talent?

Ž: Určitě tady nějací jsou, ale to, jestli se prosadí do budoucna, záleží na nich samotných.

L: To je možná i dělení toho, co je ten talent. Že je to kombinace nějakých vlastností. Třeba přijde někdo nadšený do prváku, o všechno se zajímá, chodí na přednášky, domlouvá se na konzultace. Ale pak tu může být i někdo, kdo přijede třeba z Uherského Hradiště a udělá třeba tři věci, které mají takový nápad a šmrnc, který se prostě nikde nenaučíte žádným řemeslem. Ale máme tady několik lidí, kteří toto dokáží spojit. Mají v sobě obě ty věci - nápad i kreativitu a dovedou to i dotáhnout do konce. Třeba Kuba Konvica, Petra Roubalová, Kuba Švehla, apod.

Ž: Přesně tak, musí to být osobnosti, které dokáží projekty dotáhnout do konce.

Děkuji za rozhovor.

Mgr. Art. Žaneta Drgová (*1983), BcA. Lukáš Kijonka (*1981) - Tandem mladých, energií nabitých lidí, kteří se před třemi lety rázně ujali vedení Ateliéru grafického designu 1 na FaVU v Brně. V reakci na zkostnatělost a zastaralost výuky se rozhodli věc uchopit novým způsobem, dát chodu ateliéru nový řád, svěžest, energii, rychlost i vzlet.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.