Dřevo může být bezpečnější než ocel nebo beton. Velké dřevostavby v Česku jsou jen otázkou času, tvrdí rakouský architekt Helmut Dietrich
S průkopníkem vícepodlažních dřevostaveb v Rakousku a spoluzakladatelem úspěšné architektonické kanceláře Dietrich Untertrifaller Architekten Helmutem Dietrichem o budoucnosti stavění ze dřeva, jeho potenciálu a situaci v Česku.
Matěj Beránek , 23. 5. 2023
V Česku nedávno proběhla velká událost – představení nejvyšší dřevostavby republiky. Jde o třípodlažní kancelářskou budovu dřevařské společnosti Kloboucká lesní. Udělá na vás třípodlažní dřevostavba dojem?
Pokaždé na mě udělá dojem, když v zemích, kde dřevěné konstrukce nejsou tak prosazované, existují snahy o jejich realizace. To je za mě obecně skvělé. Nemyslím si, že závisí jen na výšce, jde o celkovou dimenzi, o konkrétní použití dřeva. Vím, že často převládá diskuze o tom, že by se měl postavit rovnou mrakodrap ze dřeva, dřevěné konstrukce ale mají celou řadu dalších možností a výhod.
Takže vám nejde primárně o to stavět vysoké dřevostavby.
Lidé jsou neustále fascinovaní výškou, tím, co je možné ze dřeva postavit – 20 pater, 40 pater, 100 pater. Myslím si, že mnohem důležitější je přicházet s běžnými budovami, třeba třípodlažními nebo čtyřpatrovými bytovými domy. Stavíme tisíce a miliony bytů po celém světě, a pokud alespoň část z nich bude ze dřeva, je to lepší, než když budou všechny z betonu.
Tento český rekordman ovšem něco napovídá o dnešní situaci u nás. V Praze se aktuálně staví vůbec první čtyřpodlažní bytový dům ze dřeva. Nejsme trochu pozadu?
Možná ano, ale důležité je vůbec začít a myslím, že pokud budou existovat příklady a lidé si na ně zvyknou, budou dřevostavby stále přibývat.
Více k tématu
Povolování vícepodlažních dřevostaveb u nás naráží hlavně na konzervativní hasiče. Argumentují tím, že není dostatečně prokázáno, že jsou velké dřevostavby bezpečné a že vydrží. Berou je jako experimenty prosazované v zahraničí. Byla situace v Rakousku v tomto ohledu podobná?
Dříve ano. Myslím ale, že se myšlení lidí už docela změnilo. Tomu napomohly i některé konkrétní události. Během jednoho požáru auta v garáži zemřelo ve Švýcarsku několik hasičů, jelikož na ně spadl betonový strop. Podobný případ se stal i v Rakousku. Byly to momenty, kdy si lidé řekli, jestli by k tomu došlo i v případě, kdy by šlo o dřevostavbu. U ní totiž mnohem lépe vidíte, jak na tom je její konstrukce při požáru, jestli drží, nebo zda se za několik minut zřítí. Před několika lety byl u nás jiný případ, kdy propukl v noci požár ve třípatrovém obchodě s nábytkem a ráno byla budova na zemi. Ocelová konstrukce ležela na zemi celá pokroucená. Dřevěné konstrukce lze poměrně snadno navrhnout tak, aby byly velmi odolné vůči požáru po dobu 90 minut. V případě železobetonu a oceli to tak jednoduché není.
Jinými slovy říkáte, že dřevo může být bezpečnější než beton a ocel.
V Rakousku a Švýcarsku máme pořekadlo: Holz brennt sicher (dřevo hoří spolehlivě). Je to dvojsmysl. U dřevostaveb ale zkrátka můžete snáze předvídat, jak budou požáru odolávat.
Co dnešní výzkumy ukazují o budoucnosti dřeva? Máme nějaké nové poznatky?
Dřevu bylo během posledních 30 let ze všech materiálů věnované největší úsilí pro jeho rozvoj. Žádný jiný materiál nemá takový vývoj – možná plast, ale rozhodně ne beton ani ocel. To ho dělá velmi zajímavým. Nabízí se celá řada možností, jak ho použít. Máte různé typy dřevin, každý má různý charakter, různou cenu, různou dobu růstu. Než třeba smrk vyroste, trvá to 70 nebo 80 let. Pak je tu také velký problém související se změnou klimatu, která bude mít velký dopad také na situaci lesního hospodářství.
Posledních 20 let se veliká pozornost stavebního průmyslu zaměřuje na CLT panely, protože jejich cena nebyla tak vysoká a na trhu bylo dostatek dřeva. Během posledních dvou let se ale situace trochu změnila. Cena dřeva stoupla, trh se změnil. Hodně dřeva se prodalo do Spojených států i různě do světa a najednou dřevo nebylo zcela dostupné. Na produkci CLT je ovšem potřeba obrovské množství dřeva. Lidé proto začínají přemýšlet, jestli je CLT správná cesta, nebo zda bychom ho měli vyměnit za rámové konstrukce a vylepšit je. CLT je velmi efektivní materiál pro výstavbu a těší se velké oblibě hlavně v zemích, kde není tak rozvinuté stavební řemeslo. Do panelu stačí zjednodušeně řečeno jen vyříznout okno a máte hotovou celou zeď, je to poměrně prosté. Není to delikátní konstrukce a není zapotřebí ani tolik složité inženýrské práce – stavební inženýři jsou nakonec stejně důležitější ve stavebním procesu než architekti. Upřímně, jako architekt nedokážete stavět delikátní konstrukce, potřebujete k tomu výtečné inženýry.
Moderní dřevostavby v Rakousku mají své kořeny ve Vorlarlbergu, odkud sám pocházíte. Navíc jste jedním ze zástupců první generace architektů, která s nimi začala pracovat. Je to tak?
Vlastně už byla před námi jedna generace, ale šlo doslova o pět lidí, kteří dělali hlavně menší projekty. Naráželi přitom na předsudky lidí, že dřevostavba rovná se stodola, ve kterých nestojí za to bydlet. Potýkali se s celou řadu problémů, ale odvedli spoustu práce pro celkové přijetí dřeva.
Takže když jsme přišli v polovině 80. let ze studií a zakládali vlastní kanceláře, měli jsme to už o něco snazší. Půda byla připravena a pak to začalo s různými veřejnými stavbami a soutěžemi.
Vorarlberg je mezinárodně oceňovaný pro svou soudobou architekturu. Údajně 25 procent tamních nových budov je vypracovaných architekty. To je vysoké číslo, u nás jsou to jen asi tři procenta.
Ano, ale celkově na tom Rakousko bude dost podobně jako vy.
Hodně budov vychází z architektonických soutěží, které jsou v Rakousku už samozřejmostí i v malých městech, že?
Ano a bylo tomu tak už třeba před dvaceti třiceti lety. Už v 80. letech jich bylo hodně, tehdy začaly platit předpisy, kdy musí být soutěže vypisovány. To pro mladé architekty představovalo příležitost založit vlastní studio a získat projekty.
Účastní se stále vaše kancelář soutěží?
Samozřejmě, během 35 let jsme pracovali asi na 800 soutěžích. Nyní máme pět poboček kanceláře – v Bregenzu, Vídni, Mnichově, Paříži a švýcarském St. Gallenu. Ale dělali jsme na soutěžích, i když jsme pracovali jen ve dvou, v průměru 10 soutěží ročně, hlavně v obdobích, kdy jsme neměli moc práce. Soutěže nám umožnily vyrůst. Když se dnes ohlédnu, vidím, že bez soutěží by to nebylo možné.
Rozhovor se uskutečnil u příležitosti letošního Salonu dřevostaveb.
