Dostupně, ekonomicky a hlavně funkčně. Další díl čtení o architektu Hannesi Meyerovi

„Architekt je mrtev, ať žije tvůrčí tým“

Podle Hannese Meyera byla architektura kolektivní disciplínou založené na rovné spolupráci. Stejný princip volil i ve výuce, která pro něj byla de facto praxí. Studenti Bauhausu tak byli od začátku zapojeni do procesu návrhu a stavby. Stejně jako v případě dvou nejznámějších realizací, které vytvořil společně se švýcarským kolegou z Bauhausu – Hansem Wittwerem.

Prvním z nich je projekt pěti pavlačových domů v Dessavě z let 1929-1930. Ty za Meyerova vedení obdržela stavební kancelář Bauhausu od města. Zde Meyer s Wittwerem poprvé naplno demonstrovali vlastní architektonické myšlenky pragmatického a ekonomického navrhování, které zároveň obyvatelům poskytne dostupné, ale prostorově a kvalitativně velkorysí prostor pro život.

Právě kvůli ekonomičnosti a zároveň kolektivnímu charakteru byly pro projekt zvoleny pavlače s centrálním schodištěm, ze kterých je přístup k jednotlivým bytům, které byly určeny pro čtyřčlennou rodinu. Cihlové neomítané stavby, oproštěné od jakéhokoliv detailu s prefabrikovanými železobetonovými stropy a s centrálním vytápěním byly jasným manifestem dostupného bydlení moderního člověka.

Škola odborových svazů – nestárnoucí ikona

Nejznámější realizací dvojice Meyer – Wittwer je školní areál bývalé Federace německých odborových svazů (ADGB), ležící asi 10 kilometrů od Berlína ve městě Bernau. Stavba, která vzešla z vyhrané soutěže v roce 1928 a byla dokončená roku 1930, je jednou z nejznámějších a nejradikálnějších školských staveb této doby.

Projekt byl koncipován podle analýz vycházejících z daného území – mírně svažitého pozemku a potřeb školy. Je komponován do několika budov studentských kolejí, které jsou spojeny rozlehlou otevřenou a celoprosklenou chodbou s výhledem do krajiny, ústící do centrální budovy s třídami a společenskou menzou. Stavba byla roku 2017 společně se školními areály ve Výmaru a Desavě zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.

Moskva – z ráje peklo

Školou v Bernau končí nejznámější část Meyerova života. Následující etapa na jeho osobnost, dílo a odkaz vrhá stín kontroverze. Po svém odvolání z Bauhausu propadl myšlence budování nového světa v beztřídním socialismu Sovětského Svazu v té době již pod vládou Stalina. Meyer nebyl zdaleka jediným architektem, který se do SSSR v této době vydal. Bylo jich mnoho, včetně Ernsta Maye, o kterém jsme psali ZDE. Na začátku 30. let v Evropě totiž nikdo netušil, co přesně se na východě, pod vládou mocného Stalina doopravdy děje.

Během pobytu v SSSR, kam se vydal s několika bývalými studenty působil jako urbanistický poradce pro projekty v Giprogoru a v rámci prvního pětiletého plánu mezi lety 1928-1932, pracoval na plánech týkajících se aspektů přestavby Moskvy. Mimo to ještě pracoval na urbanistickém návrhu nově vytvořené Židovské autonomní oblasti na sovětském dálném východě.

Po roce 1933 se stoupající represí Stalinova režimu vůči západním intelektuálům však i on začal pociťovat sílící tlak. Jelikož se ovšem nemohl vrátit do Německa, kde se k moci dostává Hitler a nacisté, a protože dostal místo profesora na moskevské akademii architektury zůstal v Moskvě nakonec až do roku 1936, kdy už mu šlo doslova o život.

Nejsmutnější na pobytu, který se z ráje, proměnil v peklo je fakt, že Meyer za sebou v Moskvě nechal malého syna a partnerku Margarete Mengel, která byla společně s dalšími spolupracovníky a bývalými studenty v roce 1938 zatčena a popravena v rámci stalinských čistek. Jedním z popravených byl i Čech Antonín Urban. O to víc zarážející je, že Meyer své stalinistické postoje nikdy otevřeně neodmítl. Přesné důvody však nejsou známy.

Československo, Švýcarsko, Mexiko

Z Moskvy se Meyer nejprve přesunul do Československa, kde měl cyklus přednášek, odkud pokračoval dál do Švýcarska. Z této doby pochází jeho poslední realizovaný projekt – Družstevní dětský domov v Mümliswilu, kde Meyer, sám sirotek, žil jako dítě. V díle jsou opět patrné jeho principy, kterým nikdy nepřestal být věrný. Se začátkem druhé světové války v roce 1939 se ovšem musel přesunou znovu, tentokrát na pozvání prezidenta až do vzdáleného Mexika.

V Mexiku pracoval ve veřejných institucích jako technický poradce a urbanista a také jako profesor na polytechnické škole v Mexiku. Nedočkal se však žádné realizace. Změna vlády v roce 1941 však způsobila, že byl nucen rezignovat na své učitelské místo. V Mexiku nakonec zůstal devět let, až do roku 1949, kdy se nadobro vrací do Švýcarska, kde se v ústraní věnuje teoretické práce a kde v červenci 1954 umírá.

Ikony konstruktivismu

Kromě jeho realizovaných projektů je třeba zmínit dva nerealizované projekty dvojice Meyer – Wittwer. Prvním je projekt základní dívčí školy v Basileji z roku 1926, jehož radikální konstruktivistický charakter a funkční návrh provozu a uspořádání byly ve své době přelomové.

Ještě větší úspěch pak zaznamenal soutěžní návrh paláce Společnosti Národů v Ženevě z roku 1927. Návrh je komponován z věže sekretariátu a oválného sálu sněmovny s kupolí. I když se ani jednomu projektu v soutěži nepodařilo uspět, možná právě pro svou radikálnost, oba se prakticky ihned staly ikonami konstruktivistické avantgardní architektury tehdejší Evropy.

Odkaz obou staveb lze nalézt i mnohem později. Skoro jakoby vysuté venkovní schodiště na fasádě Basilejské dívčí školy, které vzdáleně připomíná schodiště Centre Pompidou v Paříži, a jeho zavěšené terasy předznamenávaly architekturu „mašinismu“ 60. a 70. let. Podobná stopa lze spatřit i v ranných pracích skotského architekta Jamese Stirlinga, především v jeho školních stavbách na univerzitách v Leicesteru a Cambridge.

Odkaz a reflexe

Na rozdíl od svých kolegů, Waltera Gropia a Miese van der Rohe, byl odkaz Hannese Meyera na dlouhou dobu zapomenut, především kvůli jeho angažmá v Moskvě. Jeho odkaz byl poprvé znovuobjeven až 11 let po jeho smrti, když mu byla vydána první monografie a poté až na sté výročí narození v roce 1989, kdy byl jeho život a dílo uctěno rozsáhlou výstavou v Berlíně a Desavě.

Hannes Meyer byl ovšem za svého života, a především mezi lety 1926-1930, jedním z nejvlivnějších architektů své doby, jež inspiroval mnoho autorů. Velkou stopu zanechal i u nás v pracích autorů jako byli například Jan Gillar, autor slavných francouzských škol v Dejvicích, Augusta Machoňová-Müllerová, či tzv. Pracovně Architektonickoá Skupina – PAS, kterou tvořili architekti Jiří Voženílek – autor kolektivního domu ve Zlíně, společně s Karlem Janů a Jiřím Štursou – autoři Volmanovy vily.

A možná, že právě dnes, v době, kdy se bydlení stává nedostupnou komoditou, nám má dílo Hannese Meyera a jeho odkaz znovu co nabídnout. A i když byl možná až příliš radikálním architektem s kontroverzními názory a postoji, je nutno si připomenout, že byl mnohem více než pouze „druhým ředitelem Bauhausu“.

Jak řekl Friedrich Engemann, který na Bauhausu působil jako student a poté jako vedoucí: "Obrovský vliv Hannese Meyera na nás všechny – bez ohledu na to, zda s ním v tom či onom souhlasíme nebo ne – spočíval možná v tom, že nás nechal nahlédnout do svého vnitřního hledání, že nás nechal být součástí pro a proti, které se v něm odehrávaly. Hannes Meyer pro nás svým zcela neobvyklým způsobem, jakým nás učil a jakým s námi vstupoval do diskuse, představoval velkou a silnou zkušenost s tím, jak být člověkem."