Dobřichovická villegiatura

A právě tomu poslednímu místu je věnována obsáhlá kniha, doprovázená řadou plánů a původních i současných fotografií. Jmenuje se Letní rezidence Pražanů. Dobřichovice a vilová architektura 19. a 20. století. Připravil ji kolektiv autorů, vedený editorkou Šárkou Koukalovou a redaktorem Vladimírem Czumalem, a vydal Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště Středních Čech. Dobřichovice jsou nevelkou obcí, ležící na jihozápad od Prahy kousek za Černošicemi při řece Berounce. Krásná zvlněná krajina, přítomnost vodního toku i malá vzdálenost od metropole (odhaduji hodinu jízdy kočárem z centra, dnes půlhodiny autem) byla ideální lokalitou pro vznik tzv. villegiatury, tedy letní pobyt ve venkovském sídle poblíž města. Moderně pojaté vily, vhodné právě k tomuto účelu, se objevily v satelitech Prahy v šedesátých a sedmdesátých letech devatenáctého století. Největšího rozkvětu se tento druh architektury dočkal na přelomu století devatenáctého a dvacátého. V té době již bylo v metropoli dost bohatých lidí, kteří toužili trávit víkendy nebo letní dovolenou ve zdravém přírodním prostředí. Stavěli si často honosná sídla se schodišťovou halou, obývacím pokojem a kuchyní v přízemí a ložnicemi s terasou v patře. Někdy byla dominantou takové vily i věž. Vzorem byly pohodlné anglické domy a obdobné stavby v Rakousku-Uhersku nebo Německu. Projekty byly často zadávány renomovaným architektům, stavby pak bývaly obklopeny romantickou zahradou.

Šlo ovšem o letní bydlení, proto se moc nepočítalo s topením a okna mívala jednoduché zasklení. To platí i pro moderní letní domky, které se pak v pražských satelitech stavěly v meziválečné éře, zpravidla již v daleko civilnějším hávu, tedy jako funkcionalistické hranoly se střešní terasou a okenními pásy. Problémy pak bývají s přizpůsobením těchto objektů dnešním potřebám současných majitelů, kteří již počítají s celoročním provozem, domy zateplují, vybavují ústředním topením a vyměňují stará okna, často bez citu k původnímu stylu stavby. K tomu jistě přispívá i fakt, že jsme dnes daleko méně otužilí, než bývali naši předkové. Najít proto dnes dům v autentickém stavu bývá spíše výjimkou.

Sám mám z dětství hezké vzpomínky na takovou příměstskou letní vilu. Jako kluka mne občas rodiče posílali na víkendy k jedné starší paní do Řevnic. Ta chodívala uklízet do romantické neorenesanční vily s rozlehlou zahradou a brávala mne s sebou. Dům patřil jedné zchudlé šlechtičně a byl notně zchátralý, zahrada pak zarostlá, ale pro sedmiletého kluka úžasná romantika, připomínající dosti Trnkovu slavnou pohádkovou Zahradu. Bylo tam vše, co k takovému místu patří: rozpadající se jezírko, staré sochy, balustrády a besídky zarostlé břečťanem, nebo růžové záhony prorostlé kopřivami. Stavba sama připomínala spíše kulisu k nějakému hororu, omítka opadávala, štuková dekorace rovněž, nábytek byl zpuchřelý…

Ale zpět do Dobřichovic. Kniha se lokalitou zabývá velmi podrobně. Šárka Koukalová zpracovala historii obce i osudy významných osobností, Vladimír Czumalo přispěl statí o architektech a významu jejich tvorby, oba společně (s kolegy Martinou Flekačovou, Evou Novotnou a Radoslavou Schmelzovou) pak zpracovali podrobný katalog vil. Nechybí ani kapitoly věnované zahradní architektuře (Stanislav Svoboda) nebo osudům jednotlivých staveb po válce a rozhovory s některými majiteli (Václav Kratochvíl, resp. Šárka Koukalová a Eva Novotná). To je zvlášť cenné, protože moderní historie bývá často velmi dramatická.

A kteří významní architekti se na projektech villegiatury podíleli? Je jich celá řada: Kamil Hilbert, známý jako architekt, který dokončil dostavbu svatovítské katedrály, projektoval v letech 1903-1904 vilu dr. Franty ve stylu romantického historismu s prvky lidové architekty i secese. Maternovou secesní vilu s útlou věží navrhl tvůrce Obecního domu Osvald Polívka v letech 1906-1907. Z meziválečného období vyniká střízlivý dům sester Honzákových od prof. Theodora Petříka a Milady Pavlíkové-Petříkové (první absolventky architektury na technice v Praze). Z funkcionalistických vil je třeba především zmínit letní dům ředitele Zemské banky Záveského, jehož autorkou byla jeho dcera - žačka Pavla Janáka Hana Kučerová-Záveská, jedna z autorek vil ve známé kolonii na Babě. K pozdnímu, tzv. emocionálnímu funkcionalismu patří pak stavby Karla Kotase, Karla Honzíka nebo Ladislava Machoně – tedy dalších hvězd meziválečné architektury. Nechybí ani domy současných projektantů, např. Markéty Cajthamlové nebo Milana Raka a Libora Rydla. U mnoha zajímavých objektů je bohužel uvedeno jen "neznámý projektant" nebo jméno stavitele, který signoval plány, skutečné autorství tedy není dosud známo, a jak vím z vlastních průzkumů, není snadné je zjistit, ač se jedná často o stavby doby nedávno minulé. Komunistická éra zkrátka přetrhla přirozený vývoj, domy přišly o své původní majitele a mnohé údaje jsou zkrátka dnes již nedostupné.

Na závěr bych rád projevil přání, aby obdobným způsobem byly zpracovány i další pražské satelity, bylo by to velmi záslužné a jistě by to napomohlo záchraně řady ohrožených objektů. O jednom takovém – vilce prof. Votočka - ostatně napíšu někdy příště.

Foto z knihy Letní rezidence Pražanů