Dnešní zelené budovy jsou jen iluze, stav je neudržitelný, tvrdí Anupama Kundoo
S oceňovanou indickou architektkou Anupamou Kundoo o kulturních rozdílech mezi Evropou a Indií, životě v Berlíně na začátku 90. let, problémech globalizace a alibismu v posuzování ekologicky šetrných budov.
Matěj Beránek , 27. 4. 2018
Anupama Kundoo se narodila roku 1967 v indickém městě Puné. Vystudovala architekturu na univerzitě v Bombaji. Projektovat začala hned po škole ve věku 23 let, poté strávila několik let v Berlíně, kde si na tamní Technické univerzitě udělala doktorát. Poprvé o sobě dala vědět vlastním domem v osadě Auroville, který slouží jako určitý manifest jejího pohledu na architekturu - později vystavovala jeho přesnou repliku 1:1 na benátském bienále. Věnuje se publikační i pedagogické činnosti.Dlouhodobě se zajímá o otázky trvale udržitelné architektury, výzkum a experimentování s materiály a stavebními technologiemi. Vystavovala na architektonickém bienále v Benátkách roku 2012 a 2016. Kundoo přednáší po celém světě, v současnosti žije v Madridu.
Anupama Kundoo vystoupila poprvé v Praze na začátku dubna v rámci cyklu Jiná perspektiva spolku Kruh. Ve své velmi podnětné a inspirující přednášce se nevěnovala pouze vlastním projektům, ale naopak představila svoji práci v širokých společensko-ekonomických souvislostech.
Při začátku své praxe v roce 1990 vnímala dramatickou situaci v Indii, kdy docházelo k sociální a finanční krizi v důsledku druhé vlny urbanizace. Podle svých slov se proto chtěla zaměřit na “nový typ stavění”.
Kundoo žila v Bombaji, šestém nejlidnatějším městě na světě, kde panují obrovské sociální rozdíly. Při své praxi se proto také podílela na několika humanitárních projektech, do kterých se snaží zapojit i nekvalifikované lokální pracovníky.
Dlouhodobě se věnuje experimentování, s každým projektem se totiž snaží získat nové vědomosti. “Proces je pro mě stejně důležitý jako produkt sám.”
Více k tématu
"Je to tady úžasné, Praha se mi moc líbí. Když jsem poprvé přijela z Indie do Berlína pár let po pádu berlínské zdi, všichni mí východoněmečtí přátelé mluvili o Praze.”
“Dostala jsem příležitost navštívit Berlín, kde zrovna probíhalo znovusjednocení po pádu berlínské zdi. Všechno podléhalo velkým změnám včetně města samotného, byli tam lidé z celého světa. Šlo o opravdu velmi vzrušující období.”
“Nebyla to proto velká změna životního stylu, věci v Evropě byly pouze snazší a více organizované. V Indii panuje bordel – v několika ohledech.”
“Mám ráda třeba Kodaň a další podobná místa, kde vzniká nová společnost. Nejsem příliš nostalgický člověk, co se týče kulturních kořenů, zaměřuji se na budoucnost.”
“Z mého pohledu se objevily obrovské rozdíly po éře industrializace v 19. století – ta rozdělila svět na vyspělé a zaostalé země.”
“V postindustriální době došlo v euroamerickém kontextu k velké standardizaci a industrializaci produkce všech věcí.”
“Vezměte si například papír, dříve se mu neříkalo „A4“, říkalo se mu jednoduše papír. Přišli jste do obchodu a prostě vybrali papír, který jste zrovna potřebovali. Dnes jsou ale všechny papíry řazeny podle přesných formátů, protože máme všude stejné kopírky od stejných globálních společností.”
“Občas si neuvědomujeme, že existuje individuální rozhodování na mikro úrovni – každý se může rozhodnout sám za sebe.” Tato jednotlivá rozhodnutí se ale mohou spojit a vytvořit velký problém. Myslím, že vše začíná u uvědomění si reality.”
“Nejde jen o to, zda lidé mají práci, musíme se zajímat také o to, jestli se rozvíjejí a vzdělávají. Pokud se z lidí dělají prostí roboti, znamená to velkou degradaci lidského života a to je podle mě velmi ponižující.”
“Žádnou opravdovou změnu nevnímám. Vidím jen, že média píší o pár lidech, kteří vytvářejí nové trendy, ale mainstream pokračuje svojí cestou v produkci stejných budov kdekoli po světě.”
“Zvyšuje se povědomí o narůstajících problémech, což je správné, ale stále můžete velmi snadno získat zelený certifikát. Ale co je možná ještě více nebezpečnější, je to, že spotřebu snížíte jen nepatrně a hned jste hrozně pyšní na to, že je vaše budova tak šetrná.”
“Pokud by každý člověk na planetě spotřebovával tolik jako člověk v takové budově, potřebovali bychom sedm planet! Mohou si to proto dovolit jen elity.”
"Architekti by měli být vizionářští a chovat se jako opravdoví architekti, ne pouze navrhovat budovy. Naším úkolem je vést společnost kupředu."
Jak se vám líbí Praha?
Je to tady úžasné, Praha se mi moc líbí. Když jsem poprvé přijela z Indie do Berlína pár let po pádu berlínské zdi, všichni mí východoněmečtí přátelé mluvili o Praze. Zajímala jsem se o dílo architekta Antonína Raymonda, který také v Indii udělal naprosto neuvěřitelná projekty. Vím, že Praha je velmi zajímavé a důležité město, takže jsem opravdu ráda, že tu můžu být.
Pamatujete si své první dojmy z Evropy?
Nejdříve jsem navštívila Londýn, což je podle mě velmi odlišné město od zbytku Evropy, kde jsem žila později. Vždy jsem ale cítila určité spříznění s evropskou kulturou, možná kvůli kolonizaci Indie. Větší kulturní rozdíly jsem cítila například v Austrálii nebo v Africe. V Evropě jsem tohle ale nezažila, svět je možná stále částečně ovlivněn Evropou, věci jsou i dnes více evropocentrické, například co se týče moderního stavění. Vždy se mi líbila především evropská města, která vznikla v době před 150 lety. Rozvoj totiž v té době probíhal velmi promyšleně ve srovnání s dnešní urbanizací v Indii a v Číně, kde probíhá zcela bezmyšlenkovitě.
Proč jste se vůbec rozhodla přestěhovat do Evropy?
Nebyl to nějaký plán nebo sen. Když jsem absolvovala vysokou školu a začala pracovat, dostala jsem příležitost navštívit Berlín, kde zrovna probíhalo znovusjednocení po pádu berlínské zdi. Byl to pro mě velmi zlomový okamžik. Narodila jsem se sice v Bombaji, ale vyrostla jsem v části Indie s velmi složitou nábožensko-politickou situací. Proto mi přišlo lákavé Berlín navštívit. Najednou jsem tam viděla tolik zajímavých staveb, všechno podléhalo velkým změnám včetně města samotného, byli tam lidé z celého světa. Šlo o opravdu velmi vzrušující období.
A jaká to byla změna ve smyslu životního stylu?
Nebylo to nějak dramatické...
Před tím jste ale bydlela v utopickém indickém městě Auroville...
To ano, ale nevyrostla jsem tam. Myšlenka města budoucnosti, utopického projektu, mě hrozně zaujala, ale život tam byl docela normální. Jsem v tomhle ohledu, myslím, hodně flexibilní. Bydlela jsem v Bombaji, což je velmi kosmopolitní město podobně jako třeba New York.Nebyla to proto velká změna životního stylu, věci v Evropě byly pouze snazší a více organizované. V Indii panuje bordel – v několika ohledech. Mezi Indií a Evropou ale existuje několik podobností a společných hodnot.S Evropou jsem se sžila velmi rychle a navíc jsem se naučila jazyk, takže jsem se tam cítila velmi příjemně. Nevnímala jsem velké rozdíly mezi sebou a ostatními Berlíňany. Mám také ráda třeba Kodaň a další podobná místa, kde vzniká nová společnost. Nejsem příliš nostalgický člověk, co se týče kulturních kořenů, zaměřuji se na budoucnost. Když cestujete, svět se ve vašich očích stále více „zmenšuje”. Uvědomujete si změny hlavně ve chvíli, kdy přijde třeba dlouhá zima, to si pak začnete říkat „bože, kde je to slunce!”. Rozumíte mi?Díky práci si ale na jiné prostředí rychle zvyknete a postupně se tam začnete cítit doma. Bydlela jsem už na tolika místech – v Austrálii, New Yorku a teď v Madridu.
Všímáte si při cestování velkých kulturních rozdílů mezi jednotlivými zeměmi?
V obecné rovině podle mě lidé vidí mnoho nejrůznějších rozdílů, já jsem ale popravdě vždy věřila pouze v jednu planetu, hranice pro mě nejsou příliš důležité. Rozdíly totiž můžete vidět i v různých částech konkrétních zemí. Podle mě jsme jednoduše všichni stejný živočišný druh a osobně opravdu necítím hluboké rozdíly, i když samozřejmě přiznávám, že existují velmi odlišná místa. Vnímám spíše jednotu věcí.
A co se týče architektury?
Z mého pohledu se objevily obrovské rozdíly po éře industrializace v 19. století – ta rozdělila svět na vyspělé a zaostalé země. A nemyslím si, že jde jen o ekonomickou otázku. V postindustriální době došlo v euroamerickém kontextu k velké standardizaci a industrializaci produkce všech věcí. Vezměte si například papír, dříve se mu neříkalo „A4“, říkalo se mu jednoduše papír. Přišli jste do obchodu a prostě vybrali papír, který jste zrovna potřebovali. Dnes jsou ale všechny papíry řazeny podle přesných formátů, protože máme všude stejné kopírky od stejných globálních společností. Není to ale nutně špatně. Nechci to hodnotit, ale když dochází k příliš velké standardizaci, můžete se začít cítit bezmocně, protože vás to nutí přemýšlet jen v předem daných vzorcích.Překotná industrializace má své následky – technologie separují lidi mezi ty, kteří si je dovolit můžou a ostatní, kteří na ně nedosáhnou. Podívejte se třeba, o kolik se zdražilo bydlení. Narůstají rozdíly mezi tím, kolik lidé vydělávají a kolik vše stojí. To je velký problém. V tomto vidím zásadní rozdíly, ani ne tak v otázce kultury.
Může podle vás architekt této situaci nějak pomoci?
Myslím, že každý může pomoci. Pokud pochopíte, že takové problémy reálně existují. Občas si neuvědomujeme, že existuje individuální rozhodování na mikroúrovni – každý se může rozhodnout sám za sebe. Můžu třeba jen tak zahodit odpadky a znečistit životní prostředí plastovými lahvemi nebo třeba plastovými brčky, protože si řeknu, „jde jen o jedno brčko, co jedno brčko změní“. Jako architekt si pak třeba můžu vybrat obyčejný materiál z katalogu, protože je to trend. Tato jednotlivá rozhodnutí se ale mohou spojit a vytvořit velký problém. Myslím, že vše začíná u uvědomění si reality.Podle mě architekti mohou situaci napomoci, jsem v těchto otázkách optimista. Ostatně architekti obecně bývají optimisti, protože když něco navrhujete, tak se musíte dívat do budoucnosti a doufat, že se to povede.Kvůli ignoraci vybíráme věci obvyklým způsobem. Nevíme třeba to, jak byl konkrétní koberec vyroben a že způsobuje zdravotní problémy. Pokud bych to ale věděla a měla povědomí o situaci, můžu se rozhodnout jinak. Každý dělá rozhodnutí na mikroúrovni, která mohou zlepšit svět.
Takže z těchto důvodů používáte ve svých projektech odpadový materiál, nekvalifikované pracovníky a další lokální zdroje? Mohou to být právě ta mikrorozhodnutí, o kterých mluvíte?
Ano, je to jeden z důvodů. Chcete, aby vaše stroje neustále pracovaly, ale nezáleží vám na tom, že lidé nemají práci? Uvědomujeme si, že když se nám rozbije stroj nebo jiná technologie, tak to bude stát mnoho peněz, ale už se nestaráme o lidské zdroje, jestli je jejich situace v pořádku. Nejde jen o to, zda lidé mají práci, musíme se zajímat také o to, jestli se rozvíjejí a vzdělávají. Pokud se z lidí dělají prostí roboti, znamená to velkou degradaci lidského života a to je podle mě velmi ponižující.Platí to i ve způsobu, jak dnes stavíme domy. Dáváme práci stále větším a větším společnostem. Dříve se v Praze dělaly třeba krásné mozaiky a dlažby. Už při pohledu na ně pak vím, že jde opravdu o Prahu. Ale budoucí prostředí bude stále více stejné. Osobně si nemyslím, že je to správné. Lidé také zapomínají, jak se věci vyrábějí. A když pak máte sebemenší problém, jako například upadlý knoflík na košili, nevíte, jak ho přišít zpátky. Hodně podobných věcí vychází pouze z ignoranství. Spousta lidí vám řekne, že žijeme v moderní zemi a že na podobné věci nemáme čas. Podle mě to je ale jen iluze, není to pravda. Každý má čas jít do fitka nebo zjistit, jak na Facebooku získat více sledujících. Lidé si najdou čas na to, co vypadá cool. Je ale přece hezké, když víte, jak si upéct vlastní koláč, pokud ho chcete. Možná nemáte čas každý den, ale když má někdo narozeniny? Já to třeba dělám, mám to ráda, ale pokud mizí tato dovednost, tak začínám mít obavy. Myslím, že lidé by tyhle věci měli znát.
Vnímáte v poslední době nějaké zásadnější změny v architektuře? Například ve vztahu k návratu k regionálním tradicím?
Žádnou opravdovou změnu nevnímám. Vidím jen, že média píší o pár lidech, kteří vytvářejí nové trendy, ale mainstream pokračuje svojí cestou v produkci stejných budov kdekoli po světě. Když jsem byla v Lyonu, bydlela jsem v jedné z nových čtvrtí s výškovými budovami a nákupními středisky. Snažila jsem se ráno koupit croissant v nějaké normální lokální kavárně, ale všude jsem viděla pouze ty samé značky. Mám pocit, že se jako lidé stáváme stále více anonymními, a to mě trápí. Tento trend navíc stále narůstá.
Podle mě trend udržitelnosti v současné době narůstá, nemyslíte?
Nemyslím si, že by to bylo dostatečné. OK, zvyšuje se povědomí o narůstajících problémech, což je správné, ale dnes může hrozně snadno získat zelený certifikát na budovu. Stačí snížít spotřebu energií o deset nebo dvacet procent oproti průměru. Ale když se podíváte na tradiční architekturu v místech odkud pocházíte, ať už je to kdekoli, tak zjistíte, že oproti nim mají naše zelené budovy mnohem mnohem větší spotřebu.Ale co je možná ještě více nebezpečnější, je to, že stačí, abyste spotřebovali o trochu méně a jste hned ohromně pyšní na to, jak je vaše budova zelená. Najednou se to stane normou. Existuje velmi snadná ukázka toho, abychom si uvědomili, že to není dost. Jaká je spotřeba budovy, která je označena jako zelená a ekologicky šetrná? Pokud by každý člověk na planetě spotřebovával tolik jako člověk v takové budově, potřebovali bychom sedm planet! Mohou si to proto dovolit jen elity. Aby něco bylo ale opravdu udržitelné, muselo by se jednat o něco, co si může dovolit opravdu každý.
Co je podle vás role architekta?
Primárně jde o navrhování prostoru, kde lidé žijí a pracují. Podle mě jsme jako architekti jediní ve společnosti, kteří přemýšlejí o tom, o čem nikdo jiný nepřemýšlí – o vystavěném prostředí a jeho podobě. Podle mě by jednou z největších rolí architekta mělo být utváření lidského habitatu. Architekti by měli být vizionářští a chovat se jako opravdoví architekti, ne pouze navrhovat budovy. Naším úkolem je vést společnost kupředu. V současné době je podle mě také velmi důležité, aby se nám podařilo zachovat lidské měřítko, které je dnes podle mě ve vážném nebezpečí. Doufám, že se o to budou moji kolegové snažit. Nejdůležitější totiž je, abychom se všichni cítili dobře.
Překvapilo vás, že Balkrišna Doshi získal jako první indický architekt Pritzkerovu cenu?
Překvapená jsem nebyla. Cítila jsem, že je to velmi správné rozhodnutí. Veškeré důvody pro to jsem sepsala ve svém krátkém textu pro ArchDaily. V Indii nemáme žádné tzv. starchitects, které někteří lidé nenávidí. Byla jsem proto opravdu velmi potěšená, že cenu získal zrovna Doshi. Na organizátory ceny byl také velký tlak kvůli minulému roku. Kdyby letošní laureát vyvolal stejné kontroverze, hrozilo by, že cena ztratí svou prestiž a přestane se o ní mluvit jako o Nobelově ceně za architekturu.
