Deset kroků Antonína Raymonda 20. stoletím

Neogotika

Již od dob studií na gymnáziu projevoval Antonín Raymond velký výtvarný talent, což potvrdil i otec Cyrila Boudy, profesor Alois Bouda. V newyorském atelieru Casse Gilberta během stavby prvního mrakodrapu Woolworth Building mu byly svěřeny náročné kreslířské úkoly neogotických prvků. Ovšem zatím neexistuji žádné plány, na kterých by byl rozpoznatelný jeho rukopis nebo které by jim byly signovány. Tím, že byl vzdělán v českých školách, ovládal se zručností sobě vlastní různá eklektická tvarosloví – profilované okenní šambrány, náběhy, polosloupy, pilastry, chrliče, ale i všechna bohatství romantického interiéru – zárubně, dveře, kliky, obložení stěn, ba i štukové profilace.

Styl Franka Lloyda Wrighta

Antonín Raymond se velice sžil s výrazem budov Franka Lloyda Wrighta, to znamená, že fasády byly plné motivů volně, moderně nebo i modernisticky odvozených od tvarosloví indiánských amerických kultur. Fasáda je radikálně pevná, i když je rozdrobena do spousty výčnělků, nakloněných ploch a krystalických drúz, které jsou prostupovány jednoduchým geometrickým členěním oken, světlíků nebo francouzských dveří. Tento expresivně artdekový tón doznívá i v dalších, již samostatně projektovaných stavbách Antonína Raymonda, jako jsou domy profesorů v rámci Tokijské ženské křesťanské univerzity nebo Tokijského tenisového klubu z roku 1922. Jak Imperial Hotel (viz galerie), tak i následné realizace umocňovala v interiérech výtvarná díla Noemi Raymond.

Geometrická secese

Schodiště Farmaceutické univerzity Hoši (viz galerie) v Tokiu ve svém kontrastu černé a bíle připomíná zdařile realizace brtnického rodáka, představitele vídeňské geometrické secese, architekta Josefa Hoffmanna. Může se jednat o pouhou náhodnou výtvarnou podobnost, která vyšla z barevného řešení profilací konstruktivistických ramp. Celkový výraz prostoru je elegantní, až učebnicovou vizitkou evropského stylu. V díle Antonína Raymonda je toto černobílé řešení spíše výjimkou. Pokud v dalších svých pracích používal kontrast, šlo spíše o vzájemné působení různých struktur dýhy, dřeva nebo betonu.

Konstruktivismus

Řadu staveb od počátku 20. do konce 30. let vystavěl Antonín Raymond ve stylu konstruktivismu. Ostrou špachtlí tvaroval přísně kubické tvary s řadou výčnělků říms i nik. Někdy do pravoúhlé osnovy vstoupily i šikmé podokenní náběhy. Tím, že jsou stavby odlity z betonu, působí jako kompaktní stroje na bydlení nebo vzdělávání. V realizacích Raymondova ateliéru lze vystopovat silný vliv, jaký sem přinesl Bedřich Feuerstein, který před Raymondem pracoval v ateliéru Augusta Perreta v Paříži. Perretovský rukopis lze pozorovat především na dvou strukturálních uskakujících věžích, a to u věže kaple nemocnice sv. Lukáše v Tokiu a dále v rámci svatostánku Tokijské ženské křesťanské univerzity (viz galerie). V drobných, dnes již neexistujících stavbách (například benzinových pump firmy Shell) Antonín Raymond použil výraz čistého ruského konstruktivismu.

Valašská lidová architektura

Antonín Raymond používal v Japonsku především u sakrální architektury tvarosloví valašského lidového stavitelství. V Karuizawě před kostelem svatého Pavla máte pocit, že jste se ocitli na jiném kontinentu. Japoncům je tento svatostánek blízký již použitím dřeva a současně jej považuji za cosi výjimečného. V oblíbeném letovisku bývá tento kostel místem, kde se konají svatby. Jednoduché lidové vzory, jaké nalezneme v Karuizawě na celodřevěném schodišti na kůr, odléval Antonín Raymond i z betonu (například zábradlí v semináři Božího slova v Nagoji). Antonín Raymond při projektování kostelů mnohdy propojil znalost valašské architektury se současným výrazem. Tak vzniklo několik pozoruhodných neokázalých Božích stánků, jimž dominuje krov složený z nahrubo tesaných kmenů. Tyto stavby jsou nenásilnou spojkou mezi starým a novým.

Japonská tradiční architektura

Antonín Raymond v řadě svých realizací užil tradiční prvky japonské architektury, například posuvné stěny – šodži, kdy se pouhým posunutím dřevěného segmentu rozplyne fyzická hranice domu a člověk volně nasává okolní přírodu, která se bez zábran stává součástí a bohatstvím obytných místností. Nikdy se však nejednalo o automatickou aplikaci místní tradice. Antonín Raymond vždy tvůrčím způsobem spojoval řešení domu obvyklého na západě s japonským pojetím. A tak i v interiérech nebylo pamatováno pouze na sezení na tatami, ale i u stolu třeba s valašsky dekorovanými opěradly židlí. Nebál se na malé ploše provázat do jednoho fungujícího celku detaily vzdálené více než přes půl zeměkoule.

Funkcionalismus

Antonín Raymond se vždy proplétal mezi styly a hledal nejpřesnější vyjádření pro právě řešený záměr. A tak na funkcionalistických vilách nacházíme drobné, spíše konstruktivistické výčnělky a prvky. Administrativní budově vtiskl monumentální zářivý výraz, neboť to význam instituce vyžadoval, jako u sídla Rising Sun Petroleum Company v Jokohamě. Dnes tento objekt již neexistuje. V nové budově, která stojí na místě petrolejářské firmy, je zachován pouze původní otočný vchod a dále je zde osazena pamětní deska připomínající dva autory, významné architekty – Antonína Raymonda a Bedřicha Feuersteina. U Tokijského golfového klubu i u řady vil počátku 30. let užil Antonín Raymond čistý funkcionalismus. Na stavbách nacházíme typické znaky tohoto stylu – uvolněný půdorys vynesený na sloupech, pásová okna, střídání bílých plných ploch a temných stínů.

Dřevěný funkcionalismus

Antonín Raymond sáhl vždy po materiálu, který odpovídal danému zadání. Velmi zhruba lze říci, že veřejné budovy stavěl spíše z betonu či cihel, zatímco pro soukromé domy a rezidence volil dřevo. Tento záměr nebyl v jeho tvorbě časově omezen. Soukromé domy ze dřeva navrhoval od počátku 20. let až do konce 60. let 20. století. Jednou z nejharmoničtějších, a přitom půdorysně jednoduchých staveb byla (kromě Raymondova letního studia a atelierů) víkendová vila italského velvyslance u jezera Čuzendži z roku 1928, nacházející se nedaleko oblíbeného výletního místa Nikko u Tokia. Dům orientovaný a otevřený jednoznačně ve směru hlavního pohledu na magickou hladinu v sevření hor je křehkou slupkou jemně ohraničující ideál bydlení a reprezentace. Plášť exteriéru i interiéru je oblečen do geometrických kompozic tvořených kontrastními dýhami místního stromu kryptomerie.

Sochařská architektura

Antonín Raymond, obdobně jako Le Corbusier, dospěl od přísně geometrických pravoúhlých tvarů budov k pojímání domů jako jedinečných sochařských objektů. Věže kostelů po 2. světové válce opustily perretovskou (technicistní) strukturu a staly se básnickou organickou skořepinou. Kónické zakulacené kužely byly novodobou Raymondovou modlitbou. Do oblých tvarů vstupovaly rytmicky vyřezané otvory, které měly někdy i výraz jednoduchých ornamentů lidové architektury různých kontinentů. V interiéru dosahoval měkkosti jemnými náběhy, přisvětlováním prostoru štěrbinami či menšími okny. Duchovní prostor vytvářel rafinovaným křížením nosných konstrukcí, takže dosáhl iluze nekonečna, charakteristického pro nepopsatelnou existenci Boží jedinečnosti.

Brutalismus

Antonín Raymond byl výrazným a razantním architektem jak za rýsovacím prknem, tak i během své dramatické životni dráhy. Navíc ovládal již od 20. let práci s betonem, proto mu byl blízký poválečný brutalismus. S velkou znalostí, co tento materiál dovede, dokázal překlenout rozsáhlé rozpony, opřel o sebe pootočené desky, takže vytvářel ostré zubatice. Jindy fasádu řešil jako pravidelnou čtvercovou strukturu, která byla nosnou konstrukcí stavby a současně slunolamem. Napínal beton do maximální dimenze, co unese, ze štíhlých sloupů se větvily konzole jako ptačí křídla. Strukturu rozličných materiálů nechával působit ve své přirozené pravdivosti, k čemuž do kontrastu používal různá výtvarná řešení – barevné stěny, kompozice z ocelových prvků nebo rozličné způsoby osvětlení.

Tento text a kresby akad. arch. Davida Vávry doprovázejí výstavu 7× Antonín Raymond.