Darmstadtská umělecká kolonie

Snem osvíceného Ernsta Ludwiga Karla Albrechta Wilhelma (1868-1937), vnuka britské královny Viktorie a staršího bratra ruské carevny Alexandry Fjodorovny, bylo vybudovat velkorysé místo v přírodním prostředí, kde se budou setkávat umělci a mecenáši z celé Evropy. Sám byl ostatně literárně činný a také skládal hudbu. Postupně tak v letech 1901-1914 vznikla řada staveb – výstavních sálů, uměleckých dílen, ale také rodinných domů výtvarníků a architektů obklopená zelení, parky, vodními prvky, altány, terasami, alejemi a kavárnami. Hlavní dominantou se pak stala robustní Svatební věž. V prostoru Matildenhöhe se konaly nejrůznější přehlídky architektury a designu. Ernst Ludwig pozval do Darmstadtu svého vrstevníka, mladého a talentovaného architekta a designéra Josefa Mariu Olbricha. Ten si získal prestiž známým pavilonem spolku Wiener Secession na Karlově náměstí v rakouské metropoli, který byl vystavěn v roce 1898 a stal se jednou z ikon nového stylu. Sám Olbrich, který se narodil ve slezské metropoli Opavě v roce 1868, byl absolventem vídeňské umělecké akademie, kde byl žákem Karla von Hasenauera. Později spolupracoval s Otto Wagnerem na projektu městské dráhy. Spolu se svým učitelem a jeho dalšími žáky a spolupracovníky Jožem Plečnikem, Josefem Hoffmannem, Kolomanem Moserem nebo Janem Kotěrou se stal jedním z protagonistů vídeňské secese.

Velkorysou nabídku z Darmstadtu nemohl Olbrich odmítnout. Společně s architekty, designéry a výtvarníky Peterem Behrensem, Paulem Bürckem, Rudolfem Bosseltem, Hansem Christiansenem, Ludwigem Habichem, či Patrizem Huberem pak navrhl koncept území, ústřední budovu, domy umělců a postupně i další stavby. Hlavní dominantou první etapy, která probíhala v letech 1900-1904, se stal Ernst Ludwig Haus. Rozlehlý objekt s bílou vápennou omítkou má centrálně umístěný vstup, lemovaný plastikami Ludwiga Habicha. Nádherná je zlatohnědá dekorace ve stylu japonského tradičního designu. Uvnitř byl centrální výstavní sál a ateliéry. Dnes je v budově stálá expozice, věnovaná historii kolonie a doplněná o skvostná díla secesních designérů, zejména Olbrichova. Ten navrhoval také nábytek, sklo, porcelán, keramiku, šperky, jídelní soupravy… Jeho architektura a design je nápaditá, prostá, ale současně elegantní, nikdy nepůsobí přezdobeně a tvoří jeden výtvarný celek. Oproti těžkopádné německé secesi, která vychází z klasicismu, působila jako zjevení.

Také několik obytných domů, které v rámci kolonie vznikly, patří k výsostným příkladům vídeňské secese. Patří k nim vily Wilhelma Deiterse, Julia Glückerta, Ludwiga Habicha nebo Hanse Christiansena a konečně i vlastní Olbrichův dům. Každá stavba je jiná a nápaditý je i dekor vstupních mříží, portálů nebo keramické obklady s orientálními vzory v kombinaci s hladkými bílými plochami. Bohužel, během druhé světové války byla část kolonie nevratně zničena a některé stavby zcela zanikly. Jiné však byly později opraveny a dnes tvoří jedinečný soubor, který je památkou světového kulturního dědictví UNESCO.

Mezitím vznikaly velkorysé zahradní úpravy s parky, terasami, kašnami a altány. Další významný architekt, Peter Behrens, doplnil kolonii o svůj vlastní dům – ve srovnání s Olbrichem poněkud německy střídmý. Behrens se stal mimochodem později nástupcem Otto Wagnera na vídeňské akademii. Umělecká kolonie byla centrem výstav v letech 1901, 1904, 1908 a 1914 a samozřejmě poutním místem výtvarníků a architektů z mnoha zemí. V letech 1900-1903 působil v Olbrichově ateliéru mladý projektant Emil Králíček, který pak některé principy darmstadtské secese aplikoval u svých pražských staveb (působil jako šéfprojektant ateliéru stavitele Matěje Blechy), ale vliv darmstadtské secese najdeme samozřejmě i ve tvorbě řady dalších českých projektantů té doby. V roce 1908 byla dokončena hlavní dominanta celé kolonie – známá Svatební věž, opět dle Olbrichova projektu. Ta už ale prozrazuje vliv nastupující moderny – průčelí je z režného zdiva a secesní dekor se vytrácí. Navštívíte-li Darmstadt dnes, pravděpodobně budete svědky svatebních obřadů, které se tam konají dodnes.

V témže roce bohužel čtyřicetiletý Olbrich umírá na leukémii. Kolonie je však dále doplňována o další objekty, některé navrhl i designér Emanuel Josef Margold, který později působil i v Čechách a na Slovensku. Kromě stálé expozice se v areálu konají velké i menší výstavy. V roce 1984 se tam velkoryse představila také česká secese, kterou tehdy kurátorsky připravil ředitel Národní galerie Jiří Kotalík. Recipročně se pak ve Valdštejnské jízdárně konala výstava věnovaná darmstadtské umělecké kolonii. Kotalík později přivezl do Hesenska i výstavu meziválečného československého umění. V roce 2005 jsme pak představili na Matildenhöhe expozici díla Emila Králíčka.