Co s Novou scénou. Kde vidí rizika připravované rekonstrukce nezávislí odborníci?

Památkově chráněná  budova projde výraznou proměnou - úplně se změní sál, dojde k výměně terčové skleněné fasády a k dalším menším úpravám. Národní divadlo přesto považuje přípravu rekonstrukce za interní záležitost. „V nemocnici se taky neptají lidí, jestli zřídí internu nebo ortopedii,“ komentoval to Václav Pelouch, ředitel technicko-provozní správy Národního divadla, na veřejné debatě v pražském Centru architektury a městského plánování (CAMP).

Přesto se domníváme, že rekonstrukce cenné budovy, nově prohlášené za kulturní památku, a pod taktovkou významné veřejné instituce, má probíhat ve spolupráci s odborníky i veřejností. Zeptali jsme se tedy sami. Oslovení se shodují hlavně na tom, že při projektu tohoto významu je potřeba otevřenost: „Jinak to skončí tak, že provozovatelé i inscenátoři budou až do další rekonstrukce nešťastní,“ říká bývalý ředitel Nové scény Štěpán Kubišta.

Štěpán Kubišta (ředitel a spoluzakladatel divadla Jatka 78, ředitel Nové scény ND v letech 2010 – 2014)

Jaké jsou podle vaší zkušenosti hlavní problémy Nové scény? Co by potřebovala, co naopak nepotřebuje? 

O tom, že je potřeba zlepšit parametry sálu na Nové scéně se mluví opravdu dlouho. Když jsem přišel na Novou scénu jako ředitel, existoval již projekt rekonstrukce arch. Meleny, který neřešil o moc víc, než akustiku sálu. Pak vznikal ještě jeden od arch. Zemana. A protože jsme si nebyli jistí, sedli jsme s šéfem techniky do auta a objeli jsme zrekonstruovaná či nově postavená divadla po Evropě, abychom se zeptali, na co je třeba se zaměřit. Málokde byli s novými budovami spokojeni. Pochopili jsme, že pokud architekt není naprosto otevřený a nestráví strašnou dobu konzultacemi, většinou to dopadne tak, že jak inscenátoři, tak provozovatelé divadla jsou do další rekonstrukce nešťastní.

Zásadní podmínkou je  mimo otevřenost architektů jasné zadání od provozovatele. Ví Národní divadlo, co od Nové scény očekává? Co se v tam bude hrát a na jaké publikum chce cílit? Dle toho je teprve třeba určit velikost a vybavení jeviště a kapacitu hlediště. Za mého působení byla Nové scéna jakýmsi oknem do Národního divadla, soustředili jsme se na mladé pražské publikum. Ne nutně úzce divadelní – krom činohry se tam odehrávala multimediální, taneční představení, debaty, různé věci okolo. A hlavně jsme ten barák otevřeli a zřídili kavárnu. Ten dům je krásný a neměl by to být uzavřený skleněný zámek.

Co se týče technických parametrů, akustika není dobrá, ale není to katastrofa. Na některý typ představení ta scéna fungovala dobře, na některé hůře. Zásadní problém je výtah a celkové zásobování. Jak divadlo kulisami, tak provoz zbožím. Zvětšit výtah je však skoro nemožné, protože šachta prochází jednou „nohou“ Nové scény. Jak se tohle vyřeší, to nevím.

Marek Tichý (TaK Architects, jeho kancelář rekonstruuje moderní stavby včetně těch poválečných, třeba hotel Intercontinental)

Jaké máte zkušenosti s rekonstrukcí poválečných staveb? S jakými jste se setkali problémy, jaká jsou rizika? 

Nová scéna je unikátní případ - stavby z přelomu 70. a 80. let se teprve teď dostávají do hledáčku památkové péče, je to pro nás všechny včetně památkářů nová kapitola. Mohu mluvit o své zkušenosti z hotelu Intercontinental – k budově chybí podrobná dokumentace, statik přímo na místě kreslil řešení, na nosnou konstrukci používali materiály, které jim zrovna přivezli; hodně se improvizovalo a řada postupů byla nestandardních. Byla to kombinace výrazně výtvarného, kreativního přístupu k výstavbě, současně daň za stavění v období normalizace. Očekával bych, že podobně to bude i na Nové scéně, která byla navíc původně navržená pro jinou funkci a střídaly se tu kolektivy projektantů. To rekonstrukci hodně komplikuje a prodraží.

Podle našich zkušeností závisí úspěch na tom, jak se taková akce naplánuje, jak fundované jsou prováděcí firmy, kolik se utratí peněz a jak efektivně. Šetření se většinou nevyplácí. Málokdy se totiž ošidí hlavní zásahy nebo statika, ale často nezbudou peníze na specialisty, řemesla a detaily.  Najmou se firmy, které pracují levněji – a specializované práce neudělají v potřebné kvalitě. Tím mohou vzniknout nenávratné škody.

K výčtu důležitých faktorů bych připočetl čas. Jako příklad můžu dát fasádu hotelu Intercontinental. Dlouho jsme hledali řešení a kombinovali prvky od různých výrobců, bylo třeba je objet a přesvědčit, zkoušeli jsme nakonec celkem osmnáct prototypů. Takový proces stavbu prodlouží a prodraží. Hodně nám v tomhle pomáhají památkáři, kteří jsou důslední a chtějí najít to nejlepší řešení.

Dragan Stojčevski (scénograf, inscenoval na Nové scéně inscenace Myší ráj a Proslov k národu)

Projekt nového sálu nabízí šest variant jeviště a hlediště. Je to z pohledu scénografa užitečné? Co Nová scéna potřebuje? 

Dělat scénografii pro jeviště na Nové scéně je opravdu složité. Má to tam spíš charakter konferenčního sálu, prostor je veliký a tak nějak neútulný. Ovšem skutečné peklo je výtah, který je pomalý a malý a postavit inscenaci trvá tím pádem strašně dlouho. 

Nové řešení sálu proto vítám. Zejména se mi líbí, že je možné zrušit elevaci a rozdělení na jeviště a hlediště a vznikne tak jenom jednoduchý prázdný prostor. To odpovídá současné tendenci v divadle, že se hranice mezi jevištěm a hledištěm ruší a lidé se například během představení pohybují.  

Na druhou stranu není myslím nutné chtít, aby sál uměl všechno – to pak nejspíš skončí tím, že neumí nic pořádně. Šest konfigurací hlediště, které autoři projektu slibují, je až moc. Zejména třeba varianta „aréna“ se sedadly ze čtyř stran kolem jeviště je podle mě zbytečná a využije se jen výjimečně. Autoři projektu říkají, že navazují na myšlenky Karla Pragera, který to takhle zamýšlel. Ale to jsou koncepty 60. let, dnes už zastaralé. Vidím v tom spíš snahu dokázat si, že to zvládneme. A to není třeba. Praha je „předivadelněná“, sálu různého typu je až moc, nemusí všechno zvládnout jeden prostor na Nové scéně.

Petr Klápště (Nature Systems, architekt, zaměřuje se na projekty a plány s participací uživatelů)

Jakým způsobem má veřejná instituce jako je Národní divadlo vést debatu o rekonstrukci? Koho a v jaké fázi se má ptát? 

Ideální by bylo úplně na začátku otevřít debatu s odborníky o tom, čím instituce Národní divadlo má být, co od ní chceme, jak je to v zahraničí. Tato debata by se otevřela také směrem k veřejnosti, která by se mohla vyjadřovat. Dále by bylo logické se zeptat současných a potenciálních diváků, co od Nové scény očekávají. A to ještě ve fázi, kdy se připravuje zadání, aby se nevyjadřovali k hotovému návrhu. Metody jsou různé – je možné postavit na místě stan a oslovovat lidi tam, je možné také cíleně oslovit relevantní osoby metodou, která se nazývá občanská porota („citizen jury“), jsou i mnohé další možnosti. 

Pokud by proběhly všechny tyto kroky, považoval bych to jako volič za dobře odvedenou práci. A bylo by to výhodné i pro divadlo – aby lidem dali to, co chtějí. Když chcete někomu nabídnout něco dobrého, zeptáte se ho, co mu chutná. A nebudete ho nutit jíst to, co chutná vám.

Pavel Směták (architekt a historik architektury, podílel se na stavebně historickém průzkumu Nové scény)

O které prvky původní architektury máte obavy? Na co by si architekti rekonstrukce měli dát pozor?

Interiér Nové scény má svojí dramaturgii, v návštěvnické části postupně graduje. Sál byl její součástí, srdcem domu, nyní se však nahrazuje interiérem novým. Jeho podoba zatím není známá. Bude původní dramaturgii ctít? 

Je tu i mnoho dalších neznámých. Cenné je například materiálové propojení exteriéru a interiérů. Znají autoři hodnotu těchto detailů?

Rovněž nevíme, jak dopadne výměna skleněné terčové fasády. Architekti tvrdí, že nová fasáda bude vypadat zcela totožně, ale bude se měnit jednoduché sklo za trojsklo, a v tom případě může budova ztratit svou křehkost a průhlednost. Průhled z ulice je přitom pro celou budovu zásadní – proto ty mohutné podhledy, obrovské svítidlo, to všechno bylo viditelné i zvenčí... Bude se dělat mock up fasády, vzorek v měřítku jedna ku jedné?

Uklidnilo by mě, kdyby byl projekt rozdělený na projektové fáze a po každé projektové fázi byl čas na oponenturu. A to jednak památkářů z Národního památkového ústavu, jednak historiků architektury, ale také tvůrčího týmu Karla Pragera – přece jen se tu vstupuje do autorského díla, jehož někteří autoři stále žijí. 

Co se týče nových vstupů do budovy: líbí se mi propojení piazetty s budovou díky zvedacím skleněným stěnám a možnost průchodu do Voršilské zahrady. Mám pochybnosti o řešení třetího podlaží, kde je teď kavárna. Původní plán byl, že Nová scéna a sousední tzv. Restaurační budova se propojí a ve třetím podlaží vznikne jakési veřejné návštěvnické patro s centrálním barem. Teď je ale v tomto patře umístěná zkušebna a návštěvnické služby, jako třeba ateliér pro vzdělávací programy, jsou až v nejvyšším podlaží. Nevím, jestli to je optimální.