Rudá Vídeň. Největší experiment se sociálním bydlením, který ani po 100 letech nepřestává fascinovat
Po první světové válce se Vídeň coby někdejší metropole rozpadlé habsburské monarchie stala jedním z nejzbídačenějších měst Evropy. Váleční invalidé a sirotci, vlna uprchlíků, hospodářská krize, španělská chřipka a další problémy spojené také s nedostatkem bytů nutily hlavní město nově vzniklé republiky najít na tyto problémy komplexní odpověď. A to velice rychle.
Jan Bureš , 13. 2. 2023
Po první světové válce se Vídeň coby někdejší metropole rozpadlé habsburské monarchie stala jedním z nejzbídačenějších měst Evropy. Váleční invalidé a sirotci, vlna uprchlíků, hospodářská krize, španělská chřipka a další problémy spojené také s nedostatkem bytů nutily hlavní město nově vzniklé republiky najít na tyto problémy komplexní odpověď. A to velice rychle. Jak probíhalo?
Rudá laboratoř
Termín rudá Vídeň používáme pro hlavní město Rakouska v období mezi lety 1919–1934, kdy jí vládli sociální demokraté. Tato levicová politická strana několikrát po sobě sice vyhrála volby ve Vídni, ve zbytku Rakouska se jí však uspět nepodařilo. Vídeň se díky tomu stala laboratoří pro nejrozsáhlejší experiment komunálního socialismu v meziválečné Evropě. Prostřednictvím proměny Vídně ve znamení spravedlivějšího a dostupnějšího města pro život a ambiciózního sociálního programu mělo dojít k celkové změně společnosti. Jedním z hlavních kroků, jak toho dosáhnout, bylo vytvoření nové infrastruktury dostupného bydlení pro nižší a pracující třídu.
Tento ambiciózní plán zahrnoval výstavbu kolem 400 bytových komplexů známých jako Gemeindebauten (komunální stavby). K tomu, aby výstavba mohla probíhat co nejrychleji a bez zbytečných problémů, pomohla nová vyhláška, která umožňovala stavět na pozemcích města se slevou. Došlo také ke změně v některých pravidlech výstavby, a to především ke snížení povoleného zastavění ploch z 85 % na 30 %.
Více k tématu
Do roku 1934 tak došlo k realizaci více než 60 000 bytů, které ubytovaly kolem 200 000 lidí – tedy zhruba 10 procent tehdejšího počtu obyvatel Vídně. Z dnešního pohledu jde o těžko představitelné tempo. O to víc s vědomím, že jde o dobu před celým stoletím, navíc po jedné z největších vojenských a společenských katastrof, která Evropu potkala. Nešlo však pouze o zajištění dostupného bydlení. Město také vybudovalo novou infrastrukturu zdravotnických a sociálních služeb, včetně zařízení pro vzdělávání a volnočasové aktivity. Přestože éra rudé Vídně trvala pouhých 15 let, těží z něj rakouská metropole v podstatě dodnes.
Většina z těchto Gemeindebauten neboli Hofů (bytových dvorů) nesla názvy po významných socialistech, dělnických vůdcích, židovských intelektuálech nebo feministických a antifašistických aktivistech. Od Karl-Marx-Hof, George-Washington-Hof, Karl-Seitz-Hof (první rakouský prezident) až po Goethehof a další.
Zhmotnění idejí
Na rozdíl od meziválečné moderny (CIAM), která opouštěla klasické urbanistické přístupy (např. německá sídliště v Berlíně a Frankfurtu) se ve Vídni stavbou Hofů snažili navázat na stávající městskou strukturu. Většina architektů, kteří se na jejich výstavbě podíleli, byli studenti nebo bývalí zaměstnanci kanceláře vůdčí postavy moderní architektury Otty Wagnera (1841–1918), včetně městského architekta Karla Ehna (1884–1957).
Na jednu stranu tak Hofy navazovaly na vídeňskou architektonickou tradici a původní městskou strukturu, na druhou byly urbanisticky, architektonicky i typologicky pokrokové. Svým měřítkem a hmotou většinou dominovaly městskému prostoru, co by se ale dalo považovat za radikální, bylo hlavně jejich otevření zevnitř, čímž docházelo k propojení ulice se dvorem. Díky této ideji otevřeného bloku, která do té doby v rámci bytových staveb nebyla úplně běžná, v podstatě zmizel privátní prostor vnitrobloku, klasický pro blokovou zástavbu Vídně 19. století. Socialistické principy a úvahy se tak napřímo propsaly do architektury a typologie bydlení a vytvořily nové hybridní prostory, které byly součástí soukromého i komunálního prostoru nových bytových domů.
Rozmanitost v jednotě
Hofy jakožto multifunkční struktury fungují jako uzly bydlení i městské infrastruktury, které distribuují sociální služby a kulturní zařízení po celém městě. Touto reprodukcí města, která se propsala do programu uvnitř jednotlivých staveb, se Hofy staly lineárními městy ve městě. Buržoazní představa o soukromých interiérech a vnitroblocích byla transformována přidáním veřejných zařízení, jako jsou dětská hřiště, prádelny atd.
Hofy měly kolem 800 bytových jednotek. Byty byly většinou menší a skromné, všechny ale měly vlastní toaletu, což ve své době nebylo vůbec běžné. V rámci sociálního programu byly byty primárně poskytovány sociálně slabším skupinám obyvatel. Měsíční nájem tvořil pouze 4 % průměrného platu vídeňského dělníka.
Rudá Vídeň představuje v dějinách architektury a urbanismu 20. století zásadní milník. Nejde přitom o unifikovaný soubor staveb, každá realizace z této vídeňské éry představuje unikátní přístup svých tvůrců. Přesto však měly všechny stavby v jednom ohledu jednotný názor a jasné poselství – a sice ten, že ani sociální a dostupné bydlení by nemělo strádat na estetické, ani prostorové kvalitě.
