Jaké knihy o architektuře nadělit dětem pod stromeček? Máme pro vás 4+1 tipů

„To je na děti moc složité, tomu nerozumím ani já,“ prohlásil desetiletý Kryštof – zvídavý intelektuál a kompetentní čtenář, který za tři večery hravě přelouská díl Harryho Pottera. Přesto s dětskými archiknížkami občas „bojuje“. Ne vždycky jim rozumí a ne vždycky ho baví. I když se autoři snaží přesvědčit děti, že to, co čtou, by opravdu nemělo uniknout jejich pozornosti, často chybí hrdinové, emoce, nadsázka, příběh a zábava – zkrátka to, co čtenáře dobrých dětských knih nutí hltat další a další stránky.

Všechny uvedené knihy jsou tedy určeny spíše pro děti, které kouzlo architektury již objevily, aby si mohly cíleně doplňovat své znalosti, ať už z vlastní iniciativy nebo na popud rodiče, učitele či jiného dospělého, který dítě k četbě motivuje – což ale také znamená, že tak trochu pracuje za autory.

Kryštof není skalním fanouškem architektury, zajímá se více například o techniku nebo rybaření. Přesto si na naši žádost knížky o architektuře přečetl a ohodnotil je.

Město pro každého, Osamu Okamura, ilustrace David Böhm, Jiří Franta, vydal Labyrint 2021

Město, o kterém je tato kniha, vytvořili výtvarníci David Böhm a Jiří Franta ve svém ateliéru. Z papíru, brček, špaget, větviček, angličáků, vody s jarem a dalších ingrediencí vznikl obří model, který pak nafotili, aby tak jeho prostřednictvím mohli demonstrovat různé problémy současných měst – suburbanizace, brownfieldy nebo prázdné domy. „Je vidět, že si s tím dali mnohem víc práce, než kdyby to jen kreslili,“ všímá si Kryštof. S požitkem předčítá slova jako BLBEC (načmárané na jedné fasádě) anebo ŽER (na billboaradu), která doprovází kapitolu o zanedbaném veřejném prostoru – ta ho hodně zaujala. Toto papírové město je plné zvláštních lidí, divných míst a kuriózních výjevů. Má to v sobě divokost, napětí a dynamiku skutečného města.

Výtvarné zpracování Kryštofa strhne a zajímá ho každý detail, text již k němu však tak jasnou řečí nepromlouvá. Kryštof neví, co je půdorys, a nezná ani významy slov jako mobiliář nebo komunitní. Tuší, že to není správně, když se „funkce veřejného prostoru posunula směrem k soukromému vyžití bez větší přidané hodnoty“, ale neví, co přesně se vlastně děje. Kniha není psaná dětským jazykem a neuvažuje v dětských kategoriích. Kryštof se ovšem intelektuálních výzev nebojí. Slovu hodně pomáhá obraz, a tudíž má chlapec v poselství jasno: „Říká to lidem, aby se o to město starali, aby se starali o ten veřejný prostor,“ shrnuje Kryštof. Nebuďte jako ten pán, co vykonává velkou potřebu u keře na konci kapitoly.

Archistorie, Marie Jeleńska, ilustrace Acapulco Studio, vydal Labyrint 2020

Architektka a autorka knihy Archistorie Marie Jeleńska chce malým čtenářům pomocí systematického postupu ukázat anatomii různých typů staveb. Rozdělila je na elementy, kterým se věnuje jednotlivě – beton, cihla, věže, klenba…

Kryštof si v obsahu vybírá věže. Že Pisa není pizza samozřejmě ví a se zájmem se začte do kapitoly o šikmé věži. „Zaujalo mě, že je nakřivo, protože vyrostla na jílovité podmáčené půdě,“ shrnuje, co si z četby odnesl. Dozví se také, jak moc je věž šikmá (odklon od osy je přibližně 5 metrů), kolik je zde schodů (284) a že tady prováděl své pokusy s volným pádem pisánský rodák Galileo Galilei. To by Kryštofa zajímalo. „Co asi házel dolů?“ To se tu však nepíše.

Archistorie je krásná a kultivovaná encyklopedie, která nabízí mnoho poučného a zajímavého. Vyloženě vzrušujících detailů se zde ale nedočkáme a ani napětí si od této knížky neslibujme. I když u dětí člověk nikdy neví – když Kryštof dolistuje k centrále Čínské ústřední televize od Rema Koolhaase, zvolá: „Fuj, hnus!“ Vysvětlí se, že nemá nic proti hvězdnému architektovi. Zato se mu hnusí čínská totalita.         

Knihu ilustrovala autorská dvojice Agata Dudek a Małgorzata Nowak, která tvoří Acapulco Studio zaměřené na ilustraci dětských knih. Obrázky jsou zde zjednodušené na hranici abstrakce a stejně jako celá kniha ničím neatakují ani neprovokují. „Pěkné, ale holčičí,“ komentuje Kryštof růžovou stránku s Tadž Mahalem.

Umění vnímat architekturu pro děti a rodiče, Michael Třeštík, ilustrace Věra Vybíralová, vydalo Motto 2020

Kniha Michaela Třeštíka je dialogem mezi dědečkem a jeho vnukem. Ze všech zmíněných tato asi nejvíce trpí jistým mentorstvím popsaným v úvodu. Děd není úplně strhující vypravěč, spíše si jen tak nějak nahlas uvažuje. Má štěstí, že mu přihrává otázky aktivně spolupracující vnouče, jež se orientuje v historii i zeměpisu a nemá problém rozumět pojmům jako vertikální nebo florální. Nikdy se neptá na hlouposti, ale vždy jen na to, co mu asi starý pán chtěl stejně říct. Jako příklad uveďme třeba kapitolu o Stonehenge: „Ty kameny jsou často z velké dálky, jsou vysoké až 6 metrů a strašně těžké. Jak je dopravovali? Jak je vztyčovali?“ Vnukovi tyto nezodpovězené otázky stačí a dál se nevyptává. Kryštof však ano: „A jak je tedy tahali?“ To se však v knize nedozvíme, ke slovu musíme pustit Google.

Knížka je ze všech uvedených fyzicky i tematicky nejobsáhlejší – slovy Kryštofa „je to bichle“ – na 330 stranách projdeme vývojem architektury od zmíněných Stonehenge až po postmodernu. Bez pomoci obsah knihy stráví jen hodně motivovaný dětský čtenář. Autor ale sám hned v úvodu píše, že předpokládá, že knihu bude s dítětem číst dospělý a „dítěti toho přetlumočí tolik, na co konkrétní dítě stačí a kolik udrží pozornosti.“ Touto metodou by to mohlo fungovat a třeba u toho vzniknou i nějaké pěkné chvíle strávené dialogem mezi skutečnými dědečky a jejich vnoučaty.

Napomohou tomu také kresby ilustrátorky Věrky Vybíralové – jsou realistické, podle Kryštofa „pěkně namalované“ a dětskou fantazii zřejmě dostatečně podněcují. Kryštof by třeba moc rád bydlel v pravěkém přístřešku z větví.

Jak si postavit dům, Martin Sodomka, vydalo MS Studio 2015

Knížka z Edice technických pohádek se dostává nejblíže tomu, jak se reálně staví. Obsahuje nejvíce akce a napětí a asi nejméně architektury. Začíná tím, že se krysák Arny ožení s Luci a chce postavit dům. Nejde ale za architektem, nýbrž za svým koumavým přítelem, vrabčákem Zílou, který nabízí novomanželům, že „jim něco nakreslí.“ Tento přístup „kamarád to nakreslí“ stál už za vznikem nejednoho monstra ze satelitu. To je slabina knihy, kterou Kryštof nepovažuje za nikterak závažnou. „Je to hezkej barák,“ říká. Pravda, monstrum to není. Nabízí ale to nejkonvenčnější pojetí toho, jak může vypadat domeček.

Co ovšem Kryštof oceňuje, je podrobně popsaný proces stavby. „Tohle by mě bavilo,“ ukazuje na stránku, kde pracují elektrikáři. Je tu i detailní nákres vypínače. „Tady je plus a tady mínus a tady je nulák,“ ukazuje – probudil se v něm technik. Podobně ocení schéma ústředního topení nebo lešení.

„A jak to dopadne?“ ptá se po přečtení úvodní kapitoly. Po svatbě se totiž příběh komplikuje – Arny narazí na nedobrého krysáka Dlouhého Jacka, který se stal úředníkem stavebního úřadu a obesílá Arnyho vyhrůžkami, že musí dům na pozemku posunout, jinak hrozí odstranění stavby. Je tu dobro (Arny), zlo (Dlouhý Jack), vývoj i happyend. Po mnoha peripetiích je stavba domu nakonec úspěšně dokončena a v konvenčně, leč vkusně zařízeném obýváku novomanželů se rozhostí pohoda. „Vypadá to tam pěkně, takové bychom to mohli mít doma,“ uvažuje Kryštof. „Ale tohle je fejk,“ říká – opravdu, krb s dřevěným obložením, to by nefungovalo.

Z tohoto krátkého zkušebního čtení s jedním desetiletým intelektuálem vyplývá, že správný poměr zábavy, poučení a architektury se hledá těžko. Nejvíce se mu blížila snad knížka D.O.M.E.K polských autorů Aleksandry a Daniela Mizelinských (česky 2014), ta je však už dlouho vyprodaná.

Na druhou stranu, všechny uvedené knihy nabízí solidní četbu v kultivované úpravě a dětem přináší užitečné znalosti. Požadavky a přání dětí jsou navíc individuální, nepředvídatelné a řídí se vlastní logikou. Nikdy není jisté, nad jakou knihou se může zdvořilý zájem přetavit ve vášeň.

Také Kryštof měl během četby spoustu otázek a připomínek, na závěr ale děkuje autorům a vyřizuje, že se dozvěděl mnoho zajímavého, a tak se třeba i právě architektura přiřadí k jeho oblíbeným oborům vedle techniky a rybaření.