„Chtěli jsme být slyšet,“ říkají Fosbury Architecture. Proto architektonický kolektiv píše texty a připravuje výstavy
Galerie VI PER a kurátor Miroslav Pazdera zvou do Prahy inspirativní architektonická studia z Milána. Cyklus In Focus Milan představuje tvůrce a tvůrkyně, kteří se nevejdou do tradiční škatulky „architekt.“ Toto úterý 4. února to bude kolektiv Fosbury Architecture, který připravil mimo jiné italský pavilon na posledním architektonickém bienále v Benátkách.
Karolína Vránková , 30. 1. 2025
Další bienále architektury v Benátkách vypukne druhý týden v květnu. Na tom posledním, v roce 2023, Česko reprezentoval projekt Kancelář ne-prekarizované budoucnosti, který připravil kolektiv mladých architektů. V italském pavilonu bylo možné vidět prezentaci Spaziale s podtitulem Everyone Belongs to Someone Else (Každý náleží někomu jinému), která s tou českou měla leccos společného.
Její autoři a autorky byli ve stejném věku jako čeští tvůrci, mladí architekti a architektky kolem třicítky z milánského kolektivu. Rovněž oni chtěli rozšířit pohled na to, co znamená architektura a neomezit se jen na její oficiální krásu, ale spíše hledat, co aktuálního a podstatného se skrývá za ní. Tím se Fosbury Architecture, tři architekti a dvě architektky, kteří se seznámili už na Milánské polytechnice, zabývá v různých podobobách ve všech svých projektech.
Fosbury v Benátkách
Na bienále představili Itálii očima architektů. Byla to ale úplně jiná Itálie, než jak ji známe z dějin architektury nebo z fotografických publikací. Jejich filosofie byla jiná: „Nevidíme vystavěné artefakty jako konečný cíl, ale jako možné nástroje pro intervenci do pletiva vztahů mezi lidmi a místy,“ jak to popsali v textu k projektu.
V praxi to vypadalo tak, že vybrali devět míst a devět místních architektonických týmů. Ty přizvaly umělce jiného zaměření a spolu s nimi svoji lokaci oživily a aktualizovaly.
Nebyly to zdaleka jen oblasti reprezentativní. Jeden příklad za všechny: město Taranto s největší ocelárnou v Evropě, která ročně vyrobí 3-4 miliony tun oceli a zaměstnává přes 8 tisíc lidí. Životadárná fabrika město zároveň zabíjí: je zde zvýšený výskyt rakoviny plic i dalších plicních chorob a všudypřítomné znečištění. Architektky Silvia Calderoni a Ilenia Caleo spolu s taneční skupinou Post Disaster zorganizovaly na střechách Taranta taneční performance Post Disaster Rooftops, jakési usmíření s městem plným skrytého nebezpečí.
Další performance a prostorové instalace zabydlely další místa, například skalnatý záliv Baia di Ieranto poblíž Sorrenta, kam podle legendy nalákaly Sirény Odyssea. Anebo systém podzemních protileteckých bunkrů v Terstu – vše neznámé, pozorouhodné tváře Itálie se silnými příběhy, které díky architektům a jejich spolupracovníkům ožily.
Knihy, výstavy, kolektiv
Tak představili Itálii Fosbury Architecture. Jejich kolektiv pracuje už od roku 2013, nyní ve sdíleném prostoru DOPO na předměstí Milána, kde spolu s dalšími tvůrci a tvůrkyněmi také pořádají kulturní akce a oblíbené večírky.
Pojmenovali svůj tým podle atleta Dicka Fosburyho, který získal zlatou medaili za skok do výšky v roce 1968 na olympiádě v Mexiku. Jako první skákal tak vysoko technikou flop, tedy pozadu. „Proto jsme si ho vybrali. Že dosáhl toho výsledku nekonvenčním způsobem,“ vysvětlují architekti ve své přednášce pro školu designu Domus Academy.
Více k tématu
Tímto způsobem postupují už od školy, kde založili svůj první fanzin. Věnují se nekonvenčním problémům, angažují se jako kurátoři a autoři výstav a textů. „Chtěli jsme být slyšet,“ zní jejich vysvětlení. Jejich tvorba ovšem zahrnuje také výstavní stánky, interiéry, stavby pro festivaly. Proč to není více domů? I o tom promluví na přednášce +10 v galerii VI PER v rámci cyklu In Focus Milan, který kurátorsky připravil architekt Miroslav Pazdera.
