České stopy v bulharské průmyslové architektuře - 5. díl
Myšlenka „českého“ cukrovarnictví v Bulharsku patřila českému inženýru chemie Rudolfu Píckovi (1881-1952), který již předtím realizoval podobný investiční projekt sousedním v Srbsku. Výsledkem jeho energické práce byl jeden z největších cukrovarnických komplexu na Balkáně, který svými cukrovinky těší do dnes všechny věkové kategorie.
Nikolaj Brankov , 1. 10. 2015
Uskutečnění jednoho „sladkého“ snu
První rozvahy inženýra Pícky (obr. 2) o podobném počinu v Bulharsku spadají do roku 1910. Jeho myšlenka se mohla uskutečnit jen díky Pražské úvěrní bance, která koncem roku 1911 zažádala v Bulharsku o koncesi založení cukrovaru. V tom samém roce díky stejné bance byla dokončena výstavbu cukrovaru v srbské Čuprije, opět podle iniciace inženýra Pícky. V následujícím roce (1912) byla založena Bulharsko-česká akciová společnost pro průmysl cukerní se sídlem v Sofii. Ta vybudovala komplex cukrovaru a rafinerie cukru na pozemku vzdáleném asi 2 km od města Gorna Orjachovica.
Realizace cukrovaru probíhala od července 1912 a byla svěřena pražské stavební firmě Matěj Blecha z Karlína. Architekt Blecha (1861-1919) byl do své smrti jedním ze společníků akciové společnosti. Strojní zařízení surovárny, rafinerie, sušárny řepných řízků a briketárny provedly další pražské firmy Breitfeld, Daněk a spol. v Karlíně, První česko-moravská továrna na stroje v Praze 8, František Křižík v Karlíně a Kolben a spol. v Praze-Vysočanech. Dle dostupných údajů na stavbě pracovalo přes 300 stavitelů a specialistů. Velká část jich bylo povoláno z Čech, Moravy a Uher, zvlášť když v roce 1912 byla v Bulharsku vyhlášena mobilizace. Výstavbu v roce 1913 na čas zastavilo zemětřesení. Díky tomu však byly některé konstrukce dodatečně zesíleny. V prosinci 1913 byla zahájena práce v surovárně a v lednu 1914 v rafinerii (obr. 4). Centrálním ředitelem cukrovaru se stal Ing. Rudolf Pícka, spolumajitelem a ředitelem cukrovaru byl další akcionář Dr. Ing. Hanuš Karlík.
V cukrovaru v Gorne Orjachovici bylo patrné moderní řešení – halové s vnitřními etažérky (pro rafinerie) v kombinaci s etážovým výrobním korpusem, čímž se tato halová budova stala jednou z prvních v Bulharsku řešených kovovou konstrukcí. Byla navržena s horním osvětlením a lehkými kovovými schodišti mezi jednotlivými úrovněmi.
Během dalšího desetiletí byl k cukrovaru a rafinerii vybudován lihovar (zal. 1922), pěstírna řepového semene a výzkumná semenářská stanice v obci Endže u Šumenu (zal. 1917), továrna a rafinerie potaše (zal. 1922), továrna na keramiku a tašky a cihelna. Od roku 1914 cukrovar disponoval i vlastním uhelným dolem (důl Boruštica u nádražní stanice Krastec).
Celková zastavěná plocha všech továren, administrativních, pomocných a bytových staveb činila 383 654 m2. Továrna vlastnila celkem 19 parních strojů a 79 elektromotorů. Pracovalo zde 1400 dělníků, přičemž česká kolonie, která zde vznikla, činila v roce 1922 více než 250 osob. Vybudována byla také první česká škola v Bulharsku, Národní dům s tělocvičnou, knihovnou a scénou, založen hasičský sbor (obr. 1 a 3). V roce 1927 byla přikoupena sousedící továrna na cukroviny Obreškova a pro potřeby nové výroby byla ve stejném roce zahájena výstavba továrny na glukózu.
V roce 1947 byly všechny objekty zestátněny. V letech 1959-1960 byla provedena generální rekonstrukce cukrovaru. V 60. letech 20. století byla zřízena tepelná elektrocentrála a celá výroba byla automatizována. V dalších letech probíhala výstavba dalších potřebných budov. Dnes je to největší komplex na výrobu cukru a cukrovinek v Bulharsku.
(pokračování příště)
Text článku vznikl jako doplněná adaptace příspěvku: Brankov, N. - České kořeny průmyslové architektury v Bulharsku. In: AUR - Architektura a udržitelný rozvoj. Vědecká koference FSv ČVUT v Praze, říjen 2014.
