Brutalistická pevnost v centru Londýna. Příběh zrodu komplexu Barbican
Obytný komplex Barbican Estate patří ke klenotům britského brutalismu. Součástí rezidenční čtvrti s nadstandardní občanskou vybaveností je i monumentální umělecké centrum, které s okolními budovami vyrostlo na ruinách vybombardované londýnské City.
Adéla Vaculíková , 3. 10. 2022
Na ruinách opevnění
Londýnský rezidenční komplex Barbican je dnes plný ukázkových příkladů brutalismu, a to nejen po stránce estetické. Barbican je místem, kde se zhmotnily utopické vize o tom, jak žít „komunitně“, ale ne „kolektivně“. Zájem brutalistů o soudobé poznatky z oboru sociologie měly do světa poválečné architektury přinést to, co meziváleční modernisté nezvládli – „internacionalitu“ nahradit skutečným poznáním daného místa a jeho obyvatel.
Nepravidelné otevřené bloky protnuté výškovými budovami se rozléhají na ploše 16 hektarů. Prostor v samotném City of London, tedy nejužším centru Londýna, zde vznikl po druhé světové válce, kdy bomby německé Luftwaffe vymazaly stávající městskou strukturu stojící na antických základech. Slavný rezidenční komplex Barbican Estate převzal svůj název po barbakánu – části městského opevnění, které na místě stálo.
Jak oživit město
Soubor obytných budov Barbican Estate pochází z let 1969−1982. Jeho autory se stali mladí angličtí architekti Peter Chemberlin, Geoffry Powell a Christoph Bond. Zakázku na výstavbu 2000 bytů získali přímo od vedení města. Už tehdy velmi lukrativní čtvrť, kam se postupně stěhovala převážně sídla velkých firem, trpěla nedostatkem stálých obyvatel. Londýnské centrum City, které se po skončení pracovní doby stávalo městem duchů, chtěli radní znovu oživit. Nové městské nájemní byty měly nabídnout bydlení především vyšší střední třídě. Architekti přitom přišli s více než stovkou různých bytových jednotek, jejichž příděl by probíhal podle toho, na jaké úrovni ekonomického žebříčku se daný nájemník nacházel.
Různě velké byty převážně s velmi moderním vybavením byly nakonec seskupeny do několika horizontálních domů inspirovaných Le Corbusierovými budovami Unité d'habitation a celkem třech věží významně zasahujících do panoramatu města. Radní ze City of London trojici architektů Chemberlain−Powell−Bond neoslovili náhodou. Již v 50. letech totiž realizovali bytový komplex podél nedaleké ulice Golden Lane.
Vznášející se ulice
Na zástavbu kolem ulice Golden Lane proběhla roku 1952 velká otevřená architektonická soutěž, která významně odstartovala „brutalistické“ přemýšlení o poválečné architektuře. Účastnili se jí tehdy i manželé Alison a Peter Smithsonovi, kteří do svého návrhu zakomponovali ikonické „streets in the sky“ – tedy jakési vyvýšené komunikační koridory – a inspirovali tak mnoho svých kolegů. Tendence oddělovat jednotlivé komunikační zóny nakonec vyvrcholila až v monumentální vize nových městských struktur, kde jsou chodníky pro pěší řešeny jako soustavy lávek vyvýšené nad rušnými silnicemi. Něco velmi podobného se podařilo realizovat právě v Barbicanu. Jednotlivé budovy propojují struktury ramp a schodišť, které překlenují soustavy zahrad a vodních ploch pod nimi.
Více k tématu
Poválečná pevnost
Barbican je vlastně takovou novodobou pevností. Množství prvků převzatých z fortifikační architektury – střílny nebo cimbuří – zdobí do sebe zcela uzavřený komplex, do nějž dokáže vejít pouze povolaný. Všechny vchody jsou totiž rafinovaně skryty za betonovými brvky. Bytové domy, které do ulic působí jako nedobytné hradby, se směrem dovnitř otevírají jako systémy visutých teras s výhledem do zeleně. Rezidenti bydlí v takovém vlastním městě ve městě. Kromě bytů se zde nachází také velké kulturní a umělecké centrum, několik škol a veškeré potřebné služby. Vzpomínkou na původní historickou zástavbu je pouze středověký kostel sv. Jiljí, který jako jediná stavba bombardování přestál.
40. výročí
Právě na umělecké centrum Barbican se letos soustředí velká pozornost. Od jeho dokončení v roce 1982 totiž uběhlo přesně 40 let. Proč vůbec bylo do obytného komplexu zařazeno? Kulturní vyžití na vysoké úrovni bylo jedním z lákadel, jak do centra města přivést nové obyvatele. Ač se to v kontextu dnešního Londýna zdá neuvěřitelné, zájem o bydlení zde projevoval jen málokdo. Velké množství služeb mělo ale Angličany přesvědčit, aby opustili své zahradní domky a přestěhovali se za ruchem velkoměsta.
Barbican Centre v sobě obsahuje několik výstavních místností, divadelní sály a kino. Největší koncertní hala, které je schopná pojmout téměř 2000 diváků, je zahloubena pod zem. Na její přítomnost upomíná pouze budova ve tvaru půlkruhu, která společně s galerií v popředí vymezuje vnější prostor připomínající řecký amfiteátr.
O tom, že to celý komplex Barbican Estate neměl vždy úplně jednoduché, vypráví nová výroční kniha Building Utopia. „Trvalo více než půldruhé generace, než byl postaven,“ vzpomíná jeden ze zapojených architektů Frank Woods. „Další generaci trvalo, než se začlenil do kultury města, a další generaci, než byl považován za mezinárodní vzor svého druhu.“ Barbican Estate je dnes památkově chráněn. S podobou uměleckého centra nyní ovšem může zahýbat plánovaná rekonstrukce, na níž byla vypsána otevřená architektonická soutěž. Ačkoliv výsledky ještě známy nejsou, množství odborníků už začíná být ve střehu. Snad si kulturní centrum ke svým 40. narozeninám vyslouží zodpovědný přístup.
