Bourat nebo nebourat? Prohlídka kontroverzního komplexu Transgas

Vznik komplexu

Komplex ze sedmdesátých let minulého století se nachází na začátku Vinohradské třídy za Národním muzeem. Objekty byly postaveny v rámci vybudování tranzitního plynovodu ze sovětského svazu. Dva věžáky sloužil administrativě Federálního ministerstva paliv a energetiky, a v parteru byly obchody a služby. Hmotný kvádr obložený žulovými kostky byl postaven jako dispečink transitního plynovodu. Prostor v něm zabíral počítač velký přes několik místností, takže budova nemá žádná okna. Celý areál byl navrhován v souladu se záměrem vybudování druhé etapy Severojižní magistrály. Ta se ale realizace nakonec nedočkala.

Transgas dnes

V současné době dochází k vyklízení Transgasu. Společnost HB Reavis má připravený projekt od architekta Jakuba Cíglera, pro který už získala všechna povolení. Tedy kromě jednoho. Zbývá povolení k demolici, které zatím vydáno nebylo. Odborníci i veřejnost jsou rozděleni. Mnozí Transgas nenávidí a požadují demolici, druzí nad ním pláčou a bojují za jeho záchranu. A právě skupina zastánců areálu jako hodnotné kulturní památky uspořádala v sobotu 1. 4. 2017 prohlídku stavby s následnou debatou.

Komentáře architektů

Bylo až neuvěřitelné, kolik lidí se navzdory horkému víkendovému dnu na začátku Vinohradské ulice sešlo. Pořadatelé byli naštěstí prozíraví a přinesli s sebou mikrofon s reproduktorem, takže bylo slyšet i na vzdálenějších místech. Architekti se snažili celý komplex představit a nastínit ideu návrhu v souvislosti s dobou, ve které celý komplex vznikal.

Jako první promluvil „otec“ projektu, architekt Václav Aulický. Informace, které odkazují na spojení socialistické architektury s dobou normalizace považuje za scestné. Vysvětlil, že projekt vznikal v druhé polovině šedesátých let, kdy jsme byli velice blízko svobodě a západu. Stavba ve stylu high-tech byla silně ovlivněna západními proudy a myšlenkami. To vnímali i komunističtí pohlaváři, kteří na normalizačním sjezdu architektů v roce 1974 označili budovu za západně orientovanou a velice ji zkritizovali. Dalo by se říci, že se za ní dřívější socialistické vedení země až stydělo. Není proto až irelevantní spojovat tuto budovu se socialismem?

Skupinka diváků se po celém objektu postupně sunula a vždy si mohla vyslechnout komentáře a vzpomínky autorů. Skončilo se u fontány, která už svému účelu bohužel neslouží. Zde začala vášnivá, a především velmi objektivní diskuze, během které se architekti vyjadřovali ke konkrétním tématům. Přednášející se snažili vžít do role investora a pochopit jeho záměr.

Kontroverze

Architekt Aulický sám přiznal, že si uvědomuje především dva hlavní problémy stavby. Patří mezi ně materiály, které byly v té době dostupné. Jako příklad za všechny můžeme uvést velmi nekvalitní cement přimíchávaný do betonu, jenž pocházel jak jinak než ze Sovětského svazu. Z toho důvodu se dnes musí betonové části budovy rekonstruovat, aby byly chráněny proti další korozi. Druhé výrazné mínus objektu pak představuje jeho vysoká energetická náročnost.

Stavba proto nevyhovuje dnešním normám a nárokům. Zároveň je ale nutné si uvědomit, že dnešní nařízení a požadavky v minulosti samozřejmě neexistovaly a nedalo se podle nich navrhovat. Podle architektů je tedy logické, že nemůžeme posuzovat objekt starý 39 let podle teprve nedávno schválených norem. S tímto tvrzením se ovšem rozchází posouzení od památkové péče, která mimo jiné kritizuje, že objekt nenavazuje na památkově chráněnou blokovou zástavbu: Městskou památkovou zónu Vinohrady, Žižkov, Vršovice ustanovenou v roce 1993.

Urbanismus

Mezi největší zdroje kritiky Transgasu patří urbanistické problémy, které vnímá i architekt Aulický. Nicméně zdůrazňuje, že stav, ve kterém se objekt nachází dnes, neměl být konečný. Rohová budova z první republiky měla jít původně k zemi a jejím místem měla procházet Severojižní magistrála ve výšce dvou a půl pater. Jak ale víme, tento záměr se nakonec neuskutečnil. Transgas byl odsouzen k provizoriu, stejně jako parter před Národním muzeem. Provizorium nikdy není šťastné řešení, přesto ale celému objektu nelze upřít jisté urbanistické kvality. Zmínit můžeme například klidné zákoutí u fontány. Převýšení osmi metrů na pozemku si ale vyžádalo tři výškové úrovně, což pro městský prostor rozhodně ideální není.

Stanovisko architektů

Autor komplexu Václav Aulický i architekt interiérů Jan Fišer coby autor interiérů zůstávají nohama na zemi. Připouští, že pokud by měl být objekt zachráněn, musel by projít zásadní rekonstrukcí, při které by muselo kvůli lepším tepelně-technickým vlastnostem dojít k náhradě fasády její kopií. Interiéry jsou vybourané už teď, tam už bohužel není co zachovávat.

Václav Aulický zakončil prohlídku objektu se skromnou nadějí na záchranu. Připustil, že stávající podoba komplexu vykazuje určité nedostatky, které by se daly citlivě napravit. Zároveň ale uznává, že se objekt nachází v soukromém vlastnictví a investor má plné právo si s ním udělat, co uzná za vhodné. Investor chce z logiky věci vydělávat, což je to základem tržní ekonomiky. O ochranu architektonického dědictví se má primárně starat stát a městské samosprávy, které jako jediné mají právo prohlásit budovu kulturní památkou.