Bob Allies: Stavby musí reagovat na své okolí, struktura měst zůstává

Studio Allies and Morrison je známé londýnské studio s dlouholetou praxí. Mezi jeho nedávno dokončené londýnské projekty patří restaurace a rekonfigurace Královské festivalové síně, nové sídlo souboru současného tance Rambert na jižním břehu Temže, Sam Wanamaker Playhouse v divadle Globe, Institut Maurice Wohla v Nemocnici sv. Tomáše a (společně s kanceláří OMA) bytový komplex Holland Green a rekonstrukce budovy pro Design Museum. V současnosti pracuje mimo jiné na kulturní čtvrti Olympicopolis v Olympijském parku a novém západním kampusu londýnské Imperial College.

Společnost Allies and Morrison spolupřipravila generální plán projektu Olympijské hry a jejich odkaz a je zodpovědná za generální plány řady dalších velkých londýnských projektů včetně King’s Cross Central, Royal Arsenal Woolwich, Wood Wharf, Canada Water, Brent Cross Cricklewood a Greenwich Peninsula. V rámci slavnostního vyhlášení Kaplicky Internship v Centru současného umění DOX poskytl Bob Allies redakci exkluzivní rozhovor.

Byl jste jedním z porotců soutěže Kaplicky Internship 2017, jak jste byl spokojený s přihlášenými projekty?

Byl zde velmi zajímavý záběr projektů i lidí. Vždy mě baví mluvit s lidmi o jejich práci. Pro výběr toho nejvhodnějšího kandidáta jsme se zaměřili jednak na práci uchazečů, na to, jací jsou osobnostně, nebo jak na nás jako lidé působí a potom také na to, jaký pro naše studio mohou mít přínos.

Co přesně bude vybraný stážista ve vašem studiu dělat?

Stráví s námi 3 měsíce a byl bych rád, aby pracoval na různorodých projektech jak ve smyslu měřítka, tak v rozdílné fázi jejich přípravy. Rozhodně ho zapojíme do řady projektů a soutěží. Zároveň chceme stážistu zapojit do projektů, kde se dostane k detailním návrhům v otázce konstrukčního detailu i finálního zpracování. Myslím si, že práce s detailem je pro naši profesi základní a to jak po technologické, tak po estetické stránce. Rád bych tedy, aby si stážista tento přístup vyzkoušel.

Existuje zde možnost případného stálého uplatnění ve vaší kanceláři?

No to rozhodně, pokud bude mít zájem. Schopné lidi sháníme neustále.

V současnosti působíte také jako vysokoškolský pedagog. Můžete nějak porovnat kvalitu výuky v Británii a ČR?

Místo, kde v současnosti učím, je nová škola a zatím tedy nemáme absolventy. A dnes jsme se setkali pouze se čtyřmi českými studenty, tak bych to nerad hodnotil.

Jak byste srovnal výuku architektury v současnosti a v době Vašich studií?

Design a návrh sám jsou stále tím nejdůležitějším, bez ohledu na dobu vzniku. Zároveň ho dobře ovládá poměrně málo lidí. Každá škola učí trochu jinak, některé jsou rigidnější, některé cílí primárně na technické znalosti a další na estetické cítění. Ve výsledku to ale podle mne nehraje zase tak velkou roli. Důležitá je kvalitní architektura a pro mě také historický odkaz. Nevím, jak je to v České republice, ale mám pocit, že na historické okolnosti se často zapomíná, nebo se na ně neklade takový důraz.

Ve Vašich návrzích je patrný velký respekt ke geniu loci, například na realizaci Boarding House v Brightonu, z čeho vycházíte?

V našem studiu jsme přesvědčeni, že pracujeme v určité kontinuitě. Naše budovy mají smysl i samy o sobě, ale mnohem větší ho mají v kontextu a jako součást celku. Není to pouze o tom, jak vypadají, ale také o tom, na co reagují. Myslím si, že v naší práci se musíte zajímat o historii celku. Architektura se v průběhu staletí zase tolik nemění, její struktura zůstává.

Vaše projekty jsou rozličných měřítcích od drobných staveb až po masterplan pro Olympijské hry v Londýně. Co je pro vás v návrhu důležité?

Rozhodně je to historie, jak jste zmínila před chvílí a určitá citlivost k místu. V samotném přístupu se ale jedná o velmi rozdílný přístup. Ve chvíli, kdy navrhujeme územní plán, musíme počítat s tím, že dáváme jenom jakýsi obrys a dotvoří ho jiní. Nesnažíme se tedy o formální návrh, ale spíše o pravidla hry. Pokud tvoříme budovy, je to samozřejmě něco jiného.

Co je pro Vás jako pro architekta to nejdůležitější?

Jsme velmi heterogenní komunita lidí a osobností, takže naše praxe je tvořena podobně heterogenní skupinou. Hodně z nás má také zcela různý přístup k práci a baví je něco jiného. Mě osobně vždycky nejvíc bavilo právě navrhování samotné. Rád jsem u začátku práce od prvotní skici až po pokročilé návrhy.

Dokážete se stále dostat k samotnému navrhování v kanceláři tak velké, jako je ta vaše?

Naštěstí ano. Naše kancelář funguje již přes 30 let. Měli jsme štěstí, že u nás setrvala spousta z těch, kteří se k nám přidali v samotných začátcích. Jsou nyní partnery a starají se o spoustu obchodních, manažerských a administrativních záležitostí. Takže mám docela volné ruce.

Co si myslíte, že můžete jako architekt ovlivnit ve společnosti?

Myslím si, že architektura je společenské umění, něco, co děláte pro ostatní. Ve skutečnosti jste takový služebník společnosti, plníte její potřeby. Snažím se najít problémy ve společnosti a nalézt řešení. Myslím si, že díky architektuře můžete trochu změnit to, jak společnost funguje. Nejsem si jistý, jak velká je v tomto ohledu naše síla, ale rozhodně se pomocí dobré architektury dají změnit veřejná prostředí a velké celky, dokážeme vytvářet nová spojení.

Často se účastníte architektonických soutěží. Myslíte si, že soutěže jsou správným řešením pro projekty placené z veřejných financí?

Ve Velké Británii v současnosti téměř neexistují anonymní veřejné architektonické soutěže. Téměř všechny soutěže vyžadují nějaký kvalifikační proces. To je podle mého názoru ohromný problém, protože mladí architekti, kteří nemají doposud takové zázemí či jméno, jsou z těchto soutěží vyloučeni. Naše kancelář začínala na anonymních soutěžích, dostali jsme se do povědomí díky tomu, že jsme se umisťovali v soutěžích na předních příčkách. To nám dalo publicitu a určitý status a neuvěřitelně nám to pomohlo v naší práci. Proto si myslím, že soutěže jsou, zvláště pro začínající ateliery, nesmírně přínosné.

Co je podle Vás zajímavé na Praze?

V první řadě je to její topografie. To, že stojíte v jakési míse, dává neuvěřitelnou perspektivu. Nedávno jsem byl v Pekingu, což je obrovské město, ale také prakticky na rovině. Ať jste kdekoliv, nedokážete město uchopit jako celek. Praha má tuto skvělou devízu. Nevím, jak je to tady, ale historická města ve Velké Británii mají často problém v tom, že nevědí, jak na svou historii navázat. Úspěšná města se musí neustále vyvíjet. Je potřeba najít balanc mezi ochranou a rozvojem.

Co máte na architektuře nejraději?

Pořád mě to hrozně baví. Je to intelektuální výzva. Pracujete na něčem a naprosto netušíte, co z toho vyleze. I po více než třiceti letech si nejsem jistý. Možná jsou někteří architekti sebejistí, ale já takový rozhodně nejsem.