Ateliér SAD – cesta za snem

Co vás v životě nejvíc ovlivnilo? Kolik vám dala škola a kolik praxe? Studoval jsem tři roky na FA ČVUT a poté jsem přešel na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Nemohu říct, že bych na ČVUT nevzpomínal rád, mám odtamtud dodnes spoustu kamarádů. Ta škola však pro mne nebyla tím, co bych si dnes vybral. Mnohem víc vděčím za všechny vstupní startovní příležitosti „Umprůmce“. Jednak z důvodu pedagogů, ke kterým jsem tam šel do atelierů a za druhé - prostředí té školy je založeno na tom, že tam vedle sebe studují lidé od grafiky přes sochařství, design a to v tak komorním prostředí, že se ze všech dříve nebo později nakonec stanou kamarádi. Díky tomu si člověk bezprostředně a nenuceným způsobem rozšiřuje své znalosti o tyto další obory. A pro architekturu je takový přesah zásadní.

Dále si myslím, že škola a vzdělávání je z 90% právě o kontaktech a příležitostech, které tam člověk dostane. Na uměleckoprůmyslové škole to bylo tak, že když člověk chtěl a měl chuť, tak už na škole si mohl udělat větší jméno než za celý svůj pozdější život. Ten okruh lidí a přátel, kde člověk vyrostl, to je pro mě to určující plus. Jsou to kontakty, které zhodnocuji celý život.

Začali jste tedy hned po škole na vlastní pěst bez praxe? Já s Adamem jsme na tom tak, že jsme se potkali na stáži u Evy Jiřičné. Oba máme rodiče architekty, takže jsem rodičům od dětství pomáhal. Tam se jasně zakotvilo to, co dělat nechci a myslím, že Adam to má podobně. Už od druhého ročníku jsem při škole pracoval a jedním z mých prvních projektů byla recepce do administrativní budovy Eurotelu. Na tomto návrhu jsem pracoval v roce 2002 samostatně u svého profesora Jiřího Stříteckého v ateliéru A8000. Měl jsem na starosti řešení vstupního atria. Bylo to pro mě takové první šlápnutí do neznáma směrem k produktovému designu. Potom jsem spolupracoval s dalším svým profesorem, architektem Jindřichem Smetanou. Byl to stav, kdy jsem měl úplně svobodnou práci a přitom příležitost partnersky pracovat s lidmi, kterých jsem si vážil. Tak jsem spolupracoval i s DeFactem. To bylo kolem roku 2004-5, kdy už jsme začali dělat první realizaci ve Všenorech, kdy se začala rýsovat trvalejší spolupráce omezená čistě na naše vlastní studio.

Dovedl byste definovat jakými změnami jste za těch 10 let prošli? Celou tu dobu se snažíme, aby vývoj každého projektu, kdy se snažíme vyvinout něco nového a úplně jinak, byl pro klienta čím dál víc kontrolovaný a sofistikovaný od počáteční skici až po výsledek. Před deseti lety, kdy se dělala ta recepce, jsme nikdo nevěděli, jakým způsobem to vůbec zrealizujeme. Dnes už je to tak, že složité věci, které nám nikdo nechce zrealizovat, si produkujeme sami. Což jsou třeba případy některých složitějších věcí na našem projektu rekonstrukce žižkovské věže – například litinové schodiště, nebo skulpturální betonové sedačky.

Testujete si návrhy dopředu, nebo kde berete zkušenost že to uděláte tak a tak? To se vrátím k tomu vývoji – aby mohlo vzniknout například to eliptické litinové vřetenové schodiště pro žižkovský vysílač a byl garantovaný úspěšný výsledek, je nutno projít cestou, která je poměrně sofistikovaná a vede k cíli. Děláme modely, prototypy – na Fakultě stavební jsme nechali testovat únosnost materiálu, protože je to 1,3m dlouhá konzola, vynešená na vyříznuté trubce jako na nosníku. To vše je cesta k tomu, aby byl vývoj aspoň trochu kontrolovaný.

To je i případ objektu Port Scandium, na kterém spolupracujeme s výrobci plachetnic. Je to modulární objekt, který se dá v segmentech 3,3m převést na místo, celý se připravuje ve formách v loděnici. Je tam vyvinut speciální sendvič, kdy nezáleží jestli je to střecha, stěna, podlaha. Má to velmi dobré tepelně izolační vlastnosti a povrch je podobný plachetnicím, které známe od moře. Jedna jeho vlastnost je, že může růst, pak může být na vodě ale i na suchu, a pak může třeba pětkrát za život změnit místo.

Vybíráte si investory? Jak jsem již říkal, měli jsme poměrně brzy jasno v tom, co dělat nechceme. Takže díky tomu jsme se zaměřili na to, co dělat chceme – a to jsou menší projekty s adresným klientem, který ví, proč si nás vybral. Raději menší zakázky a dotahovat je do konce. S tím souvisí to, že jsme se rozhodli, neprezentovat se pomocí projektů, ale až hotovými realizacemi. To vyžaduje velkou trpělivost, protože to nějakou dobu trvá. Věříme, že když někdo vidí naši realizaci, tak pak lépe pozná, že chce něco takového, a že se mu náš přístup líbí. Takže na to jsme vsadili a pořád se toho držíme. Snažíme se ateliér profilovat na věci, které nejsou úplně v mainstreamu, spíš jsou něčím zajímavé a někam nás vzájemně posouvají dál.

Takže zpět k otázce - jsme rádi, že po vstupní fázi práce pro přátele už se to dostalo do fáze druhé, kdy za námi chodí klienti, kteří si nás svobodně vybrali na základě naší dřívější realizace. Pak můžeme pracovat tak, že nás to baví.